Militantní katolík

Dlouho jsem zvažoval, jak pojmenovat povídání o téhle mimořádně složité a rozporné osobnosti nejen české literatury. Nakonec jsem zůstal u označení, které pro něj použil jeho velký názorový oponent, Karel Čapek. Spisovatelův syn říkával o otci, že byl disidentem první republiky. Básník, romanopisec, dramatik, kritik a také vojenský lékař Jaroslav Durych (1886 – 1962).

Hmotné poměry budoucího literáta nebyly ideální. Brzy osiřel a babička ho dala na studia s podmínkou, že bude knězem. Pocházel totiž z velmi zbožné rodiny brusiče drahých kamenů z východních Čech. Přešel na poměrně známý církevní seminární internát do Příbrami, ale byl tam ze studií vyloučen, protože četl zakázanou literaturu. Tak vzala za své i kariera kněze a mladý Jaroslav vystudoval na vojenské stipendium medicínu v Praze. Jako vojenský lékař zažil hrůzy světové války a po krátké civilní praxi na Moravě skončil jako vojenský lékař v armádě. Do výslužby šel s hodností plukovníka.

Snad jeho působení na Moravě ho sblížilo se zvláštním katolictvím Josefa Floriana, který se usadil ve Staré Říši. I o něm si určitě někdy budeme vyprávět. Je těžké na tak malém prostoru popsat tu zvláštní směs víry, zatvrzelosti a neochvějné věrnosti principům, které vyznával.

Durychovo katolictví bylo velmi vřelé, vypjaté někde až exalticky. Na druhé straně ovšem velmi netolerantní, jízlivé, nebojím se napsat zlé. Historicky ho to táhlo k baroku, které vnímal jako vítězství víry pravé a podobně ani Bílá Hora pro něj nebyla dnem národní katastrofy. I jeho pohled na ženy je trochu poplatný mariánskému kultu, tak ctěnému v době pobělohorské. Žena je mu především matkou a ideálem. Pozoruhodným rysem Durychovy tvorby je také jistá láska ke smrti, umírání. Vnímá poslední pouť jako básník i lékař, nešetří poměrně přesným popisem posledních chvil člověka, současně ale dokáže umělecky posvětit ten proces dokonání, povznést ho do uměleckých výšin.

Není sporu o tom, že Durych patřil k osobnostem, které nesnášely průměr, zlatý střed. Asi proto se v části života dost otevřeně přikláněl k fašismu a netajil se ani sympatiemi ke komunistům. Durych byl především provokatér, s potěšením stoupal drsnou nohou do poklidu měšťáků. Rozruch, který vyvolal článkem Staroměstský ryňk, dopředu předpokládal, skoro plánoval. Prezentoval se tvrzením, že Hus byl obyčejný kacíř, upálený vlastně právem a Šalounův pomník Mistra Jana na onom ryňku je směšný a ošklivý... V atmosféře „vlasteneckých husitů“ to schytal parádně, ale je zajímavé, že se ho velmi rytířsky zastal, jako umělce, právě Karel Čapek.

Spor Jaroslava Durycha a Karla Čapka se vlastně táhne celou první republikou a nezdobí ke konci žádného z nich. Čapek byl nesporně jistým koryfejem vládní politiky, přitelem prezidenta i jeho dvorním spisovatelem. Durych naopak jako armádní důstojník patřil do trochu odlišného okruhu. Navíc byl Čapek ateistický pacifista, kdežto Durych katolický válečník, který s potěšením rušil opulentní klid napapaných měšťáků. Spor ovšem vyvrcholil velice nešťastně. V době občanské války ve Španělsku stál pochopitelně Durych skoro fanaticky na straně Franca, kdežto Čapek a další rezervovaně na straně republiky. Když Durych napsal- určitě vzletněji, než já teď zjednodušeně interpretuji- že on, jako vojenský lékař, příliš neuznává lidi zdravotní klasifikace C, protože ve slabém těle je nutně i nezdravý duch, bylo to hodně za hranou. Zaskočený Čapek reagoval náznakem, že by důstojník měl za takové řeči přijít o vojenskou uniformu.

S lítostí musím konstatovat, že Durychovo křesťanství se příliš nepromítalo do jeho lidských postojů a když jsem o něm psal, často se mi skoro vnucovala přídavná jména jako jízlivý, kousavý, sarkastický. Po válce už Durychovo dílo nesmělo vycházet, ale jeho syn našel v pozůstalosti i konstatování, že se spisovatel mýlil, byl falešným prorokem, vlastně se vnitřně přiznával k řadě chyb.

V dnešní době je k přečtení řada básnických sbírek, těm se věnovat nebudu. Kdysi jsem náhodně nahlédl do jeho kritických statí Ejhle člověk. Nic jsem o knize nevěděl, a proto jsem s velkým údivem četl velkou chválu na řadu jeho oponentů. Teprve po chvilce jsem pochopil, že ta chvála je nadsázkou, že Durych autory chválí tak přehnaně, až z nich dělá blbce. Je to ojedinělá forma kritiky, sarkastická, ale i vtipná.

I ve svých dílech byl přiznaným příznivcem baroka, a tak nepřekvapí, že vrcholem jeho tvorby je tzv. Větší valdštejnská trilogie, Bloudění. Hodnotit těch 500 stran dost složitého textu by zabralo příliš mnoho místa, je o velkém válečníkovi Valdštejnovi. Příznačný je i název, Bloudění, to věčné hledání k baroku patřilo. Hlavními hrdiny jsou ale spíše prostí lidé. Andělka, prototyp ženství, tentokrát ze Španělska, a valdštejnský sluha Jiří. Jejich láska dochází naplnění trochu „durychovsky“ smrtí Andělky, ale z jejich lásky zůstává dítě, dítě Španělky a Čecha a vlastně nová naděje pro budoucnost lidstva.

Durychův beletristický odkaz je podstatně obsáhlejší, připomeňme třeba Boží duhu, Kouzelný kočár, ale hlavně Služebníky neužitečné. Málo známý, rozsáhlý a dost těžký text je atypický i prostředím, v němž se odehrává. Katolická mise v Japonsku, 17. století, mučednictví. Psal ho už na sklonku života, nepatřil nikdy k těm nejčtenějším, zdá se i v mnohém už nedokončený.

Jaroslav Durych je složitou a málo známou osobností naší literatury a kultury vůbec. Pokusil jsem se ho trochu přiblížit, cítím k němu jisté sympatie. Neměl lehký život, nutně ho musela poznamenat krutá zkušenost válečná, nezapomínejme, že působil na frontě jako lékař. Byl asi více nenáviděn než ctěn, svými názory lidi spíše rozděloval. Přesto by neměl být zapomenut.

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!
Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!
Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!
Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!

Žebrácké písně (1925)

Josef Hejna

Další články autora