Rytíø ze Zbraslavi
Dnes je známý spíše jako autor pøedloh ke skvìlým filmùm Markéta Lazarová nebo Rozmarné léto. Pro nìkteré „nálepkáøe“ je to dokonce komunista, zapøísáhlý levièák, podivín. Zapomínají, jak obohatil náš jazyk, jakým zjevením byla jeho literatura na literárním nebi.
Vladislav Vanèura *23. èervna 1891, Háj ve Slezsku
+ 1. èervna 1942, popraven v Praze
Byl jak pyšné citadely støedovìkých mìst.
V jeho erbu bylo psáno jedno slovo: Èest!
Koøeny byl v zemi, kvìtem na pomezí hvìzd.
V. Nezval
Vladislav Vanèura se narodil v Hájích u Opavy, ale dìtství i mládí strávil na bøezích Vltavy, která se stala jeho láskou z nejvìtších. Jeho otec byl správcem lomu a cihelny v Davli u Prahy. Mladý Vanèura mìl pøedevším výtvarné ambice. Z gymnázia odešel, studoval na Umìleckoprùmyslové škole, chtìl se dostat na Akademii výtvarných umìní. Doèasnì se skoro rozešel s rodinou, ale po pùl roce hladovìní se vrátil domù. Uèil se ještì typografem, ale nakonec v 25 letech gymnázium absolvoval a po roèním neúspìšném studiu práv se nechal zapsat na medicínu.
Pøi studiích na medicínì se seznámil se spolu¾aèkou Ludmilou, která se pozdìji stala jeho ¾enou. Vojnì a tedy i válce se Vanèura vyhnul, zato u¾ v té dobì zaèal s literaturou. Po válce se pøihlásil jako dobrovolný zdravotník ke slu¾bì na Slovensku, zamiloval si nejen východní Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus. Se svou u¾ man¾elkou Ludmilou, podstatnì mladší, promoval v. r. 1921 na Karlovì univerzitì. Oba man¾elé získali spoleènì místo pokladních lékaøù ve Zbraslavi, ale i v tovární ordinaci ve Vraném. Lékaøskou èást ¾ivotopisu zakonèím konstatováním, ¾e ani sám Vanèura se nepova¾oval za špièkového lékaøe, a kdy¾ se rozebìhla jeho literární a umìlecká kariéra, s lehkým srdcem se s lékaøskou praxí rozešel. Existuje o ní øada zábavných historek.
Výraznìjší stopu na poli literárním zanechal a¾ po válce, zejména kdy¾ s Teigem a Seifertem pøipravoval vydání revoluèního vìstníku Devìtsil. Byl potom prvním pøedsedou tohoto sdru¾ení a trochu k jeho škodì je hlavnì s ním spojováno jakési programové prohlášení Devìtsilu: Nová, nová, nová je hvìzda komunismu… a mimo ní není modernosti! Nezapomínejme ovšem, ¾e ve dvacátých létech minulého století tomu vìøili mnozí a Vanèura patøil k tìm, kteøí se po Gottwaldovì nástupu s komunisty rozešli.
Definitivnì se zaèal vìnovat literatuøe a také filmu zaèátkem tøicátých let. Jeho filmová dráha je ménì známá, pøesto je spojen tøeba se zajímavým filmem Pøed maturitou, ale i øadou dalších. Zdá se, ¾e jeho romány jsou pøímo pøedurèeny k filmovému zpracování, navíc on sám se zase hodnì nauèil psaním scénáøù. Pravdou ovšem je, ¾e jako filmaø komerènì úspìšný nebyl a jeho obèasné re¾ie nepùsobí pøíliš profesionálnì. Pøesto se k filmu rád vracel a je nezanedbatelnou souèástí jeho historie. Nemluvì o tom, ¾e se k jeho dílu rádi vracejí souèasní filmaøi.
Nejvìtší Vanèurova síla ale je v psaném slovu, v jazyce zámìrnì archaizujícím, plným dlouhých hutných vìt. Ostatnì takhle se charakterizuje sám: Nicménì popøejte mi ještì chvilinku, abych v sedle své posedlosti køi¾oval sem a tam, lapaje najednou slovíèka nìkolika lidí. Dovolte mi, abych se vracel a toèil po vìtru a skládal obraz z drobných jevù. Za tohoto kývání, je¾ tak hoví mým myšlenkám, za této støídy scén… sledujte ètyøi útky jednoho provázku. ®e je to spletené? Ovšem.(Vanèura: Konec starých èasù)
Známe všichni vìtu Vanèurových obrazù, zvukovì monumentální, harmonickou, zvukovì vyvá¾enou, obsahovì jasnì organizující jednotlivé èásti výroku ve slo¾itou stavbu podøízenosti a nadøízenosti, vìtu, schopnou mezi dvìma teèkami zahrnout velké mno¾ství významù, spojit významové oblasti èasto vzdálené, pøikázat ka¾dému slovnímu významu pøesné místo a uvést jej v pøesný vztah k významu slov sousedních. (J. Mukaøovský)
O kráse Vanèurových románù se široce rozepisovat nebudu. Markéta Lazarová se odehrává ve støedovìku na Benešovsku, v kraji, který dobøe znal. Vyšla v r. 1931 a patøí k vrcholùm jeho díla. Z úplnì jiného soudku je kouzelná novela Rozmarné léto, kterou re¾isér Menzel povýšil filmovou øeèí podobnì, jako Vláèil Markétu Lazarovou. Z ménì známých dìl pøipomenu ještì Útìk do Budína, Konec starých èasù. Román Pole orná i váleèná je jednou z jeho prvních knih, navíc asi první vyrovnání s válkou vùbec. Protiváleèný postoj je cítit i z jiného románu Tøi øeky.
Vanèura byl také dramatik. Z jeho her se ještì uvádí pøedevším Josefína a Jezero Ukereve.
Skoro symbolickým vyvrcholením Vanèurova díla jsou Obrazy z dìjin národa èeského. Vyšly jenom první dva díly, dokonèení pøervala násilná smrt.
Je to fakt celkem dost známý a zpracovaný, tì¾ko k tomu nìco dodávat. V dobì bìsnìní po atentátu na Heydricha se zachoval jako skuteèný rytíø a podle nìkterých pramenù dokonce veøejnì prohlásil, ¾e ho schvaluje. Byl doslova odvleèen ze svého bytu, muèen, strádal však prý mlèky, s ¾aláøníky vùbec nemluvil, zjevnì jimi pohrdal. Slezan rodem, Èech volbou a rytíø vnitøním ustrojením. Rytíø ze Zbraslavi.