Jak jsem se stala redaktorkou – 13.èást
Legenda Václav Neckáø
Moje generace ho zbo¾òuje, teï ho objevili i mladí, a to hlavnì díky krásné písnièce o beránkovi. Jeho koncerty jsou vyprodané, a kdy¾ jsme zaèátkem prosince zjistili, ¾e na konci ledna vystupuje v Kolínì, neváhali jsme ani chvilku a lístky jsme si hned objednali. Naštìstí. Za pár dní bylo beznadìjnì vyprodáno.
Po týdnu ve mnì zaèal hlodat èervík pokušení. Kdy¾ jsem teï ta novináøka, co kdybych zkusila… Odvá¾nému štìstí pøeje- nejsem sice moc odvá¾ná, ale co, øíkala jsem si, v nejhorším na mùj e-mail neodpoví. Nic se nedìje. Velmi zdvoøile jsem poprosila a odpovìï mana¾era pøišla hned druhý den. Pùjde to, klidnì pøijïte. Hodinu pøed pøedstavením.
Kdy¾ napíšu, ¾e jsem skoro nemohla usnout, vùbec nepøeháním. Pan Neckáø byl velmi milý, vstøícný, jen se omlouval, ¾e pøed koncertem musí šetøit hlasivky. A po nìm byl u¾ tak unavený, ¾e jsem si ho nedovolila obtì¾ovat svými dalšími dotazy.
I tak – mluvil se mnou, usmíval se na mì, vìnoval mi svou fotku, kterou mi pro dceru hned podepsal. Mo¾ná se vám to zdá legraèní, nejsem u¾ ¾ádná bláznivá puber»aèka, ale byl to pro mì ú¾asný zá¾itek. Moc si ho toti¾ vá¾ím.
A ještì jednu perlièku. Proto¾e byl pan Neckáø velmi zaneprázdnìný, reportá¾ jsem poslala k autorizaci mana¾erovi. Díky mé naprosté technické nedostateènosti s posláním textu e-mailem nastaly problémy. Pan mana¾er byl naštvaný a do telefonu mi dával nepokrytì najevo, ¾e nemá èas se takovými základními vìcmi zabývat. Kdy¾ uvidìl mé fotky z koncertu, zeptal se, jestli by mi v redakci nemohli koupit nìjaký lepší fo»ák…
Obrat nastal, a¾ kdy¾ si text pøeèetl. Líbil se mu, úplnì otoèil. Poslal mi fotky ze svého archivu a nabídl sjednat rozhovory i s dalšími zpìváky, které má „pod svými køídly“.
PS. Panu šéfredaktorovi jsem vzkaz pana mana¾era o mém fotoaparátu tlumoèila. Mile se usmál a øekl, jestli by mi ho pan mana¾er nechtìl vìnovat jako sponzorský dar.
Dál fotím svým fo»ákem, jiným bych to ani neumìla…
(dvì profi fotky- na zaèátku a na konci èlánku- jsou od autora J.Šilpocha, ty obyèejné jsou mé..)
A tohle je má reportá¾
Je pondìlí 30. ledna pùl sedmé veèer. Pøed kolínským divadlem se scházejí lidé, kterým se podaøilo sehnat lístky na koncert Václava Neckáøe.
Beznadìjnì vyprodáno bylo u¾ nìkolik týdnù dopøedu. Koncerty Václava Neckáøe a skupiny Bacily, kterou jako doprovodnou pro svého bratra zalo¾il pøed 40 lety Jan Neckáø, spolehlivì plní divadelní sály po celé republice.
„Mìl jsem štìstí, pohádku Šílenì smutná princezna, ve které jsme hráli s Helenou Vondráèkovou, u¾ poznává ètvrtá generace dìtí. Dorùstají a pøicházejí na naše koncerty. Naši diváci jsou od tìch nejmladších a¾ po pamìtníky, a to mi pøipadá ú¾asné.“
„Dìkuji Vám za všechny Vaše písnièky, mám Vás ráda,“ pøibíhá mladièká dívka, obejme zpìváka a vtiskne mu pusu na tváø. A není jediná. Dámy všech vìkových kategorií, ale i pánové, pøicházejí potøást si rukou a popøát zdraví zpìvákovi, který díky své hou¾evnatosti a odhodlání vyhrál svùj boj s nemocí a znovu se triumfálnì vrátil na výsluní populární hudby.
Beránku náš, stùj pøi nás… zpívá se v písni Pùlnoèní, kterou si jen na internetu poslechlo u¾ pøes dva miliony lidí. Takového beránka potøebujeme obèas všichni.
Václav Neckáø mluví tichým hlasem, obèas trochu zadrhne, pùsobí velmi mile a skromnì. Nedovedu si pøedstavit, ¾e za chvíli vtrhne na jevištì a na dvì hodiny se promìní v ¾ivel. Svìtelné i zvukové efekty, vra¾edné tempo, písnièky rockovì zabarvené se støídají s populárními hity, kterých má zpìvák desítky.
Za zády spolehlivou kapelu s bratrem Janem i kytaristou a skladatelem Otou Petøinou. V hledišti zpívají všichni- mladí, staøí, necháváme se vést- dupeme, tleskáme, luskáme..
„Je skvìlej, je dobrej, je to borec“- tak a podobnì si diváci o pøestávce sdìlují své dojmy. Po pøestávce se tempo ještì zvyšuje. Dojde i na povìstné poskoky, otáèky, po ka¾dé dozpívané písnièce pøichází odmìna od divákù- potlesk, ale i výkøiky, pochvalné pískání, jásot.
Šalalalalí, Kdo vchází do tvých snù, má lásko- hledištì bouøí. Tyhle písnièky patøí k tìm úplnì nejúspìšnìjším a reakce lidí to dokládá.
Doktor Dam di dam- jako pocta lékaøùm a sestøièkám. „Kdy¾ jsem le¾el v nemocnici, pøicházely mi spousty dopisù od docela neznámých lidí. Mám je doma dodnes schované. Byly plné povzbuzení, ¾ivotních pøíbìhù, vyjadøovaly úèast i sympatie. Nad nimi jsem si uvìdomil, ¾e se urèitì chci vrátit. Nebylo to jednoduché, zpoèátku jsem mìl strach, ¾e to nepùjde. Byl to opravdu bìh na dlouhou tra», musel jsem být trpìlivý a nepovolit.
Pomohla mi rodina i pøátelé. Syn pro mì vyrobil ètecí zaøízení, které jsem mohl pøi koncertech pou¾ívat. Man¾elka mì podporovala v hubnutí, zaèali jsme uplatòovat dìlenou stravu, celá rodina. Mùj pøítel ¾okej Ferda Minaøík mì vodil na dlouhé procházky po lesích. Po roce jsem stál opìt na pódiu- vím to pøesnì, bylo to v bøeznu 2003 na Dobøíši. Byl jsem š»astný.
Nedávno podobná nemoc zastihla i mého kamaráda a spolu¾áka gynekologa Jirku Koloucha z Ústí nad Labem. Je amatérským hudebníkem a zkolaboval pøímo na jevišti. Moc na nìj myslím a dr¾ím mu palce, aby se mu tak, jako mnì, podaøilo nad nemocí zvítìzit.“
Koncert se blí¾í do finále, diváci nechtìjí „svého Vaška“ pustit z jevištì. První pøídavek, druhý.. zpíváme opìt všichni. V duchu pøemítám, kde se v drobném zpìvákovi bere tolik energie. Vydal ze sebe všechno. Poslední zamávání, konec.
Jsem zvìdavá a ptám se, jak relaxuje a odpoèívá dnes, a jak to vypadalo v mládí. „Vím, ¾e bych mìl, ale neodpoèíval jsem nijak a ani teï to nedìlám,“ krèí rameny. „Jsem rád, ¾e nás lidé chtìjí poslouchat, ¾e si nás zvou, ¾e se naše koncerty líbí. U¾íváme si to.“
Lidé trpìlivì èekají na podpis, mnoho z nich svírá v ruce právì koupený kalendáø pro rok 2013 plný zpìvákových fotografií. Václav Neckáø mezi nás po chvíli pøichází. Unavený, s plachým úsmìvem, podepisuje plakáty, pohledy, cédéèka, nechává se fotografovat.
Zastavuji jeho bratra, prosím o vzpomínku z dìtství. Obdivuhodná sourozenecká spolupráce, vlastnì celo¾ivotní.
„Lidé se mì ptávají, jestli jsme se opravdu nikdy nehádali. No, hlavnì v dìtství to bez strkanic nešlo. Dodnes mám nad oboèím jizvu, kdy¾ po mnì hodil baèkorou a trefil mì kovovou sponou. A klidnì tam napište, ¾e mi bral èokoládu. On ji v¾dy snìdl na posezení, já tu svou šetøil a on ji na mnì vyloudil. Byl jsem mladší a do 15 let i menší, tak si na mì dovoloval“ smìje se Jan Neckáø.
Vzpomíná i na to, ¾e divadelní sály byly vlastnì jejich druhým domovem. Divadlem ¾ili oba jejich rodièe.
Ptám se, jakou hudbu bratøi poslouchají tøeba pøi spoleèných jízdách autem. Odpovìï je pøekvapivá- poslouchají ticho…
Mezi zpìvákovými písnièkami jsou mnohé s tématikou koní. Ty má odmalièka rád, trávíval mezi nimi v dìtství prázdniny na venkovì a rád na to vzpomíná. Mezi ¾okeji má kamarády, zajít si do Chuchle na koníèky ho baví dodnes. I jedno z posledních alb „Oèi koní“ je plné písnièek o koních. Snad proto najdeme ve vzpomínkové knize „Cesta do mé pamìti“ toto podobenství: „Pøekonat nemoc, vrátit se nazpìt a nazpívat nové písnì, to byl mùj taxis…“
„Všem lidem pøeju hodnì štìstí,“ øíká mi, kdy¾ se louèíme. Podáváme si ruku. „Hodnì štìstí i Vám, pane Neckáøi. Dìkuji Vám za nádherný zá¾itek, který jste mnì i všem tady pøipravil svým zpìvem, i za to, ¾e jste byl ochoten si se mnou popovídat."
Eva Procházková