Básník jevištì
Máme v naší moderní historii nìkolik pozoruhodných a nedocenìných osobností. Moudrých, vzdìlaných, stateèných. Mezi nì urèitì patøí stateèný èlovìk, kultivovaný vzdìlanec, invenèní literát, pouèený divadelní autor a re¾isér Jaroslav Kvapil (1868-1950).
Narodil se v Chudenicích na Klatovsku na panství Èernínù, kde byl otec Hynek lékaøem panstva a souèasnì také uznávaným lékaøem lidumilem. Po nìmecké mamince zdìdil asi nejen znalost jazyka, ale i umìlecké sklony. Po otci potom upøímné vlastenectví a lásku k národu.
S psaním studentských veršíkù zaèal u¾ na gymnáziu v Klatovech. S jeho vysokoškolským studiem to bylo horší. Z medicíny pøešel na filozofii a potom práva, ale nedokonèil nic. Do svých tenat ho zachytila novinaøina, obèas publikoval verše, ¾il pestrým ¾ivotem bezstarostného mládí.
Miloval divadlo, a kdy¾ se potkal s hereèkou Hanou Kubešovou (pozdìjší Hanou Kvapilovou), pøitáhla ho k divadlu nav¾dy. Byla o osm let starší, dle mnohých to byla nejvìtší èeská hereèka, hvìzda Národního divadla. Pro¾ila slo¾itý a vášnivý vztah s Eduardem Vojanem, snad dokonce s tajnými zásnubami. Ale milenci se rozešli patrnì bez zášti, zùstali i potom hereckými partnery a Vojan byl Kvapilovým hercem èíslem jedna. Ze ctitele se stal man¾el a pozdìji i dramaturg, re¾isér a nakonec i šéf èinohry Národního divadla.
Paní Hana zemøela neèekanì ve vìku 46 let. Pøátelé vzpomínali, ¾e její mu¾ dlouho truchlil, smutek zahánìl prací. Po spojeném úsilí mnoha mecenášù a sbírek byla v roce 1914 odhalena v Kinského sadech krásná Štursova socha Hany Kvapilové. V jejím základu je ulo¾ena urna s popelem skvìlé hereèky. U pomníku milované man¾elky prý bylo mo¾no Jaroslava Kvapila velmi èasto vídat. Teprve po letech smutku se znovu o¾enil s hereèkou Zdenou Rýdlovou, mladou ¾ákyní své zemøelé ¾eny. Dodám ještì, ¾e v tomto man¾elství se doèkal dcery i milovaných vnouèat.
Jaroslav Kvapil strávil za re¾ijním pultem víc, ne¾ jenom to aktivní ètvrtstoletí v Národním a Vinohradském divadle. Jako ka¾dý skuteèný tvùrce mìl na kontì úspìchy i prohry, ovšem do historie divadla se jako re¾isér zapsal asi nejvíce Shakespearovským cyklem v roce 1916, který se konal k tøístému výroèí úmrtí velkého autora. Kvapil byl vùbec uznávaným inscenátorem her anglického renesanèního tvùrce. Shakespearovský cyklus zaèínal 27. bøezna 1916, obsáhl celkem 15 her klasika. Vìtšina byla nazkoušena u¾ døíve, z tìch nejznámìjších jmenujme alespoò Hamleta s legendárním E. Vojanem v titulní roli. Kdy¾ si uvìdomíme, ¾e cyklus probíhal v polovinì první svìtové války, byl to jistì velký poèin nejen tvùrèí, ale i organizaèní.
Byl velkou divadelní osobností, patøil k prùkopníkùm moderního pojetí re¾ijní práce. Tam, kde starší pojetí bylo jen sledem hercù deklamátorù, sólistù bez spoleèné nosné myšlenky, tam pøichází nové moderní divadlo s jednotnou re¾ijní koncepcí. A tento velký posun vpøed je natrvalo spojen i se jménem Jaroslava Kvapila. Dneska u¾ jsme zase dál, na tyto myšlenky navázala autorská divadla a mnohé další experimentální scény.
Nìkolikrát jsem zdùrazòoval Kvapilovu stateènost. Je skoro definièním znakem jeho osobnosti. U¾ kdy¾ zaèínal proces s Omladinou (1895), rozešel se mladý novináø se staroèeskou redakcí novin. Riskoval i existenèní potí¾e, ale nechtìl pracovat v redakci, s jejími¾ ideovými východisky nesouhlasil. ®e byl velmi aktivní v protirakouském odboji je celkem známé, byl aktivním úèastníkem odbojové Mafie. Mo¾ná i proto dostal v nové republice funkci sekèního šéfa na ministerstvu kultury, ale dlouho v úøadu nevydr¾el. Pøitáhl ho zpìt Tylùv had z ráje, tedy divadlo.
Kvapila dlouhodobì trápila vá¾ná oèní choroba, prodìlal nìkolik operací a po padesátce byl skoro slepý. Pracoval ale dál s pomocí sekretáøek, zapojil se i do protinacistického odboje a pobyl pár mìsícù v jejich kriminálu. Vìdìlo se o nìm, ¾e aè témìø nevidomý poøád cestoval, chodil sám po Praze, nikdy si nestì¾oval a pokud nìkdo neznal jeho potí¾e, nepoznal by z jeho chování, ¾e nevidí. Krásná, vznešená postava. Sympatické je, ¾e krátce po válce obdr¾el titul Národního umìlce. Zhruba ve stejné dobì dostal také èestný doktorát na Karlovì univerzitì. Ještì v osmdesáti pohostinsky re¾íroval a za tu poslední oponu odešel tiše a dùstojnì.
O práci slepého divadelního re¾iséra mo¾ná víc napoví vzpomínky Františka Langera, který se s ním jako autor setkal mnohokrát: „..pøirovnal bych nejradìji re¾írujícího Kvapila ke komponujícímu Smetanovi... Je vidìt na obou jak základy umìleckého díla jsou duchové, jak celé je vidìno vnitønì a tvoøeno zevnitø, jak tam, hluboce v duchu je pramen tvùrèích pøedstav i jejich proces dotváøení... Jeho sama pøítomnost u¾ zanìcuje herce, jeho náznaky a pokyny pùsobí snad více, ne¾ celá explikace, herci se na nìho soustøeïují a dohadují se, ba inspirují z ka¾dého jeho slovíèka nebo i nechtìného pohybu.“
Zapojil se také jako divadelní organizátor, šéf i teoretik. ®il opravdu bohatý ¾ivot, plný pøátel ctitelù, ale i oponentù. Jeho dílo tu nemohu rozebírat. Pro mne byl asi vìtším re¾isérem, ne¾ autorem. Libreto k Rusalce by bez Dvoøákovy hudby nejspíš nebylo oslnivým umìním. Velmi známá je jeho milá pohádka Princezna Pampeliška, ještì se hrají jeho Oblaka, pøiznám se, netuším, zda a jak je ètená jeho poezie.
Spíše k drobným zajímavostem asi patøí fakt, ¾e Kvapil byl dlouholetým propagátorem pohøbu ¾ehem, pøedsedou Spolku pøátel ¾ehu. Osmdesát bohatých let umìlcova ¾ivota je obtí¾né obsáhnout na dvou stranách. Mnohé jsem opomenul, nìco mo¾ná zkreslil. Kdo by chtìl vìdìt víc, a» sáhne po vzpomínkách samotného re¾iséra O èem vím a po knize Rudolfa Deyla O èem vím já. Nechtìl jsem ale zatì¾ovat ètenáøe malicherným hašteøením divadelníkù, jenom pøipomenout významnou osobnost našich moderních dìjin.