®e by koøeny Nositele Nobelovy ceny v Rychnovì?
Ale ano...
Zaèneme na høbitovì. A kdy¾ u¾ se vtírá na mysl titul Nìkrasovovy knihy Размышления у парадного подъезда, rozmýšlejme ne u jeho hlavního vchodu, ale vzadu pøi zdi u Františka Martina Pelcla. Nebojte, k Nobelovì cenì se dostaneme, souvisí s tímto rychnovským rodákem, prvním profesorem èeské øeèi a literatury na pra¾ské univerzitì.
Ale pomalu a popoøadì:
Pøedevším tu nestojíme u hrobu, ale u náhrobku. Hrob jeho rodiny na starém rychnovském høbitovì u kaple Promìnìní Pánì byl zrušen, František Martin Pelcl byl pochován v Praze na malostranském (košíøském) høbitovì, zalo¾eném za morové epidemie 1680 a zrušeném 1884. ®e jeho ponurost a opuštìnost inspirovaly spisovatele Jana Nerudu a Jakuba Arbesa, je pravda, my doplníme z jedné staré kní¾ky: Na starém, dnes u¾ zrušeném malostranském høbitovì v Košíøích nalézá se v øadì jiných památných rovù i zapomenutý hrob èeského dìjepisce a profesora naší univerzity Františka Martina Pelzla (psáno s písmenem „z“), rodáka rychnovského, jeho¾ buditelský význam v dobì našeho obrození byl veliký.
Z košíøského høbitova, kde ulo¾eny jsou dosud i pozùstatky Gustava Pflegra Moravského, pøeneseny byly u¾ nejedny památné kosti na Vyšehrad a na Olšany – poslednì pozùstatky Erbenovy. Snad i v tìch pøípadech stane se brzy podobnì, ne¾ dojde k parcelaci…
Na téma Pelcl do Rychnova se psalo 16. záøí 1887 v místním Poslu z podhoøí: Pøíjemnì dotkla se obecenstva rychnovského zajisté zpráva, ¾e jest nadìje ostatky velikého Pelcla ze høbitova košíøského, který právì pøichází ke zrušení, dostati do Rychnova, rodištì jeho. Ve schùzi zástupcù všech spolkù a škol rychnovských v pátek dne 15. t. m. konané, usneseno se se vší opravdovostí o to zasaditi a potøebné kroky v té pøíèinì ihned uèiniti.
Nedopadlo to, o pøestìhování se marnì sna¾ili i èlenové rychnovského divadelního spolku Tyl. Na pamì» budoucím zaznamenávám, ¾e toto úsilí pøenést pùvodní Pelclùv náhrobek na rychnovský høbitov (bez pozùstatkù Pelclových) dovršil v roce 1994 tajemník a do roku 2006 místostarosta Rychnova nad Knì¾nou Jaroslav Kos, syn obìtavého tyláckého divadelníka a re¾iséra. Staøí latiníci by øekli tempora mutantur et nos mutamur in Illis (èasy se mìní a my se mìníme s nimi).
Vyjdìme z roku 1749, to bylo ¾áku rychnovského piaristického gymnázia F. M. Pelclovi patnáct let. V Calculi - tehdy se vysvìdèení nedávalo - je u jeho jména napsáno latinsky sotva kdy komu ze svých spolu¾ákù pøepustil první místo ve vìdìní. A teï virtuálnì pøeskoèíme skoro 200 let do roku 1947, jak se tato Pelclova vlastnost zúroèila: Jeho prapravnuk Carl Ferdinand Cori (1896 – 1984) spolu s man¾elkou Gertrudou Theresou (1896-1958) se stal nositelem Nobelovy ceny (za objev funkce hormonù pøedního laloku hypofýzy pøi metabolismu cukrù). Doplòme, ¾e ona se tak stala v historii tøetí ¾enou, která obdr¾ela Nobelovu cenu za exaktní vìdy (po Marii Sk³odowské-Curie a Irenì Curie) a vùbec první ¾enou, která ji dostala za medicínu. Do øady nositelù Nobelovy ceny, kteøí byli rodem z Èech, se tak Coriovi zaøadili k Bertì von Suttner (1905 Nobelova cena za mír), Jaroslavu Heyrovskému (1959 za chemii) a Jaroslavu Seifertovi (1984 za literaturu).
V archivu na rychnovském zámku jsme našli mj. nìmecky psaný dopis Carla Coriho z 2. kvìtna 1934, adresovaný odbornému uèiteli (Herr Fachlehrer) Stanislavu Dvoøákovi, organizátoru Pelclových oslav toho roku, a listinu s Pelclovým rodokmenem, a tak sledujme linii:
František Martin Pelcl *1734
dcera Karla (Carolina) Cori *1787
vnuk Eduard Cori *1812
pravnuk Karel (Karl) Cori *1865
prapravnuk Karel (Carl) Cori *1896 Praha - †1984 Cambridge (USA)
Co o tomto nositeli Nobelovy ceny víme:
Narodil se v Praze do rodiny lékaøe a univerzitního pedagoga Carla Coriho. 1914 pøijat na lékaøskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, tam poznal studentku Gertu Theresu Radnitzovou a jejich spoleèné zájmy vedly k výzkumné práci i publikování. Po promoci odjeli do Vídnì kvùli problémùm, které v Praze vznikaly z ¾idovského pùvodu Gerty Radnitzové a ne¾idovského pùvodu Carla Coriho, ale taky proto, ¾e pra¾ská spoleènost ještì neumìla pøijímat a uznávat ¾enu jako vìdkyni. Carl Cori zaèal ve Vídni jako asistent lékaøské kliniky a v ústavu farmakologie univerzity (1920-1921), potom byl asistentem v ústavu farmakologie univerzity ve Štýrském Hradci (Graz) (1921). Tam byl vyzván ke spolupráci s Otto Leowim, studovali vliv nervu vagus na srdeèní èinnost; za tuto práci obdr¾el v roce 1936 Otto Loewi Nobelovu cenu za fyziologii a lékaøství. Carlu Corimu bylo nabídnuto místo ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných onemocnìní v USA (the State Institute for the Study of Malignant Diseases, Buffalo) a Coriovi se rozhodli vzhledem k velmi špatným existenèním a pracovním podmínkám v Rakousku odejít. 1922 Carl odjel, v Buffalu nastoupil na místo biochemika (1922-1931), za pùl roku za ním pøijela a nastoupila i Gerta Coriová. Mají nesmírnou zásluhu ve výzkumech v biochemii a v medicínì. (Bìhem spoleèné práce se mj. zamìøili na metabolismus sacharidù v ¾ivoèišném organismu, fyziologické pøemìny sacharidù, 1929 objevili prùbìh katalytické konverze glykogenu, který byl pojmenován po nich - CORI cycle, vìnovali se regulaèní úloze hormonù insulinu a adrenalinu a prokázali glykolysu v nádorových buòkách. V odborném lékaøském názvosloví se všeobecnì pou¾ívají pojmy CORI ester - glukoso-1-fosfát; pojmem CORI disease se oznaèují jednotlivé poruchy v metabolismu glykogenu.) 1931 se Carl stal profesorem farmakologie na lékaøské fakultì Washingtonovy univerzity v Saint Louis (Washington University in St. Louis) a 1942 profesorem biochemie. Tam pùsobil do roku 1966, kdy odešel z funkce vedoucího oddìlení biochemie do dùchodu a pøestìhoval se do Cambridge ve státì Massachusetts. V laboratoøích tamního Massachusetts General Hospital ještì provádìl výzkumy v oblasti genetiky, 1966-1984 byl aktivní jako hostující profesor biochemie místní Harvardovy univerzity a vedoucí biochemické laboratoøe Massachusettské všeobecné nemocnice.
V roce 1997 se konal v rámci oslav 650. výroèí zalo¾ení Univerzity Karlovy semináø Man¾elé Coriovi - jediní nositelé Nobelovy ceny za medicínu z Prahy na pøipomenutí 40. výroèí úmrtí Gerty Coriové a 50. výroèí udìlení Nobelovy ceny. Úèastnili se ho biochemici z Èeské republiky a Slovenska a hostem byl i jejich syn Carl Thomas Cori, který vystoupil se vzpomínkami na rodièe. 2007 uspoøádal Kabinet dìjin lékaøství 3. LF UK v Praze druhý semináø o Coriových. V øíjnu 2000 byla na rodném domì Carla Coriho v Salmovské ulici (poblí¾ Karlova námìstí) odhalena jeho pamìtní deska – stalo se tak za pøítomnosti jejich syna Carla. Na Chodníku slávy mìsta St. Louis (USA) pøipomíná Carla a Gertu Coriovy spoleèná hvìzda.
Bylo to vá¾né, zakonèeme kontrastem. Pøipomnìli jsme patnáctiletého studentíka F. M. Pelcla a porovnejme jeho „vysvìdèení“ s hodnocením spolu¾ákù:
Horti istius arbores exiguos fructus produxerunt. Compedium omnis negligentiae, èesky tedy stromy jeho zahrady pøinesly málo ovoce. Souhrn vší nepravosti. (František Baumgarten)
®ák dobrého nadání, slabšího úsudku (Ferdinand Seebold)
Chlapec tvrdohlavý, nedbale úèastný obìtí mše svaté a návštìvy jiných cvièení nábo¾enských, pozbyl chvály, jí¾ dosáhl, jak se zdálo, studiem literním, ze všech nejnedbalejší ve psaní oprav pøese všecka napomínání (Antonín Chládek)
Myslí více na matièku ne¾li na uèení; budi¾ puštìn do vyšší tøídy, aby byl odstranìn; jinoch jinak hodný (Florián Krása)
Tìlem malý, ve studiu lepší (František Boskovský)
Oproti jiným doporuèení hodný v uèení i ve zbo¾nosti (Jan Jelínek)
Jednak znamenitým prospìchem ve vìdìní vùbec za nikým nezùstávaje, jednak bezúhonným ¾ivotem, upøímným a pøíjemným vystupováním a skromnou myslí tak vynikl, ¾e si zaslou¾í prvního místa mezi všemi (Antonín Vokurka)
Schopnìjší k pekaøinì ne¾ pro školu. Kdyby chtìl, mohl by být poèítán mezi øádné. Nemá úsudku v uèení, nikoliv však ve špatnostech. Hledìli jsme zachrániti Babylon, ale nedal se zachrániti; jinak ve studiích prostøední. Povahy tìkavé, chování dosti dobrého. Jméno má význaèné: èerným uhlem má býti poznamenán (František Èerný)
Vyniká pouhým svým jménem, nikoli jeho významem, pokládá se za èestnou prostøednost. Syn nevzdìlané Minervy. Miluje pythagorovské mlèení; shodnì dle svého nadání té¾ jednal, pokud mohl. Kde není schopnosti, je chvály hodnou vùle (František Klár; clarus = latinsky jasný)