Melancholický poutník
Bo¾e mùj, 
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v snìhu pamatuj.
Kdy¾ se øekne Antonín Bernášek, asi nikomu nic moc nenaskoèí. Pøi jménu Karel Toman ti seètìlejší urèitì nìco tuší. Básník, trochu skoro prokletý, vìèný tulák ¾ivota, èeský básník (1877 – 1946). Nemá ¾ádné významné výroèí, pro mne je básníkem podzimu.
Ten rolnický synek od Slaného asi nemìl lehká léta studií. Po dvou létech pøešel ze Slaného na gymnázium pøíbramské. Stal se ovšem také jakýmsi chovancem kní¾ecího arcibiskupského semináøe, bydlel v klášterním konviktu. Z toho si asi sami dovodíme, v jakém prostøedí ¾il a jaké pøísné kázni byl vystaven ten revoltující duch. Podle nìkterých pamìtníkù byl mo¾ná právì v tom pøiškrceném prostøedí klíè k nezkrotné lásce ke svobodì, kterou básník Toman vyznával celý ¾ivot.
Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru snì¾ných polí
nasloucháš rytmu ¾ivota,
zda nìkdy neslyšíš
hlas hlubin ?
Zní z dálky karneval vra¾d, krve, umírání.
Mlèení zemì bolí.
Však dole
tep srdce chvìje se a skrytý pramen temnot
dere se k svìtlu.
A píseò mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štìstím zmámí,
¾e v zoufalství snad, ve víøe však nejsme sami.
Formovala se tam ovšem také „pøíbramská básnická škola“. Mnohá jména jsou dnes u¾ pozapomenutá, pøesto poøád platí, ¾e první verše Toman publikoval u¾ jako osmnáctiletý pøíbramský gymnazista. Do Prahy u¾ pøichází dvacetiletý básník a podobnì jako tøeba Fráòa Šrámek se stává pøíslušníkem Neumannovy „generace buøièù“. Anarchismus lákal mladé básníky a ze vzpomínek pamìtníkù je jasné, ¾e v té dobì ne¾ili ¾ivotem svìtcù ani Šrámek a Toman a vùbec u¾ ne „satanista“ Neumann.
Kolik semestrù vysoké školy absolvoval nedostudovaný právník Toman je nesnadné zjistit. Stejnì nesnadné je zmapovat všechny básníkovy cesty cizinou. Pokud píšu cesty, nemám na mysli pohodlné cestování v koèárech èi dráhou. Na pøelomu století prošel velký kus Evropy, nìkdy doslova. Charakteristické je, ¾e do jednoho dopisu napsal zpáteèní adresu: Londýn, dla¾ba. Jeho cesty byly naprosto spontánní, neplánované, obèas nìkde vyu¾il i jistého napojení na rùzné anarchistické skupinky, za¾il i jednu takovou komunu. Odešel rozèarován. Na cestách básník Toman naprosto potlaèil rolnického synka Bernáška. Pùsobil trochu aristokraticky. Vysoký, štíhlý, skoro hubený, s neèistými sykavkami. Trochu snad i odta¾itý, pokud tedy nepotøeboval pùjèit peníze. A pùjèky potøeboval skoro v¾dy. Ve vymýšlení dùvodù pro pùjèku prý byl nepøekonatelný, stejnì jako byl naprosto nespolehlivý v ka¾dém zamìstnání. Odcházel èasto bez rozlouèení, bez výpovìdi, z hodiny na hodinu. Odešel z práce v Praze a druhý den u¾ psal tøeba z Berlína, kde si klidnì doèasnì vypomáhal i nádenickou prací. Potom tøeba uèil francouzštinu, pøekládal, èetl i studoval.
Mùj bratr dooral a vypøáh' konì.
A jak se stmívá,
vìrnému druhu hlavu do høívy
polo¾il tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatveèerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch zemì zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k vìènému nebi.
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
Èas mezi básníkovými dvacetinami a man¾elstvím v roce 1915 je tì¾ko pøesnì zmapovatelný. Mizel a vynoøoval se, ¾ádal o pùjèky, klidnì zametal ulice a potom psal tøeba zajímavé recenze, studie. A poøád to byl básník chodec. Netvoøil škrtáním a pøepisováním. Jeho hutné, nìkdy a¾ stroze tesané a pøi tom melodické verše vznikají za chùze, jako tichá ozvìna jeho melancholických poutí. Své verše psal v hlavì u¾ jako hotová díla, rovnou, bez škrtù a úprav. Byly to u¾ definitivnì vycizelované skvosty. K toulavému básníkovi se vá¾e i historka proslulá, zpracovaná kdysi tuším Jaroslavem Seifertem. Toulal se Francií a podrá¾ky jeho jediných bot u¾ nebyly schopny chránit básníkovy nohy pøed námahou dalších cest. Spravil si je pohlednicemi od pøátel a prošel se v horkém asfaltu opravované cesty. Kdy¾ asfalt vychladl, mohl vyrazit dál, s kartáèkem na zuby, za voláním dálek. Jinde v korespondenci pøiznává, ¾e pøed chladnou vodou Seiny ho zachránilo jenom víno. Je lépe v teple krèmy ne¾ v chladu øeky.
Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s èíší jen se naše srdce pomodlí.
Povídání o zvláštní postavì èeské literatury prolo¾ím jenom úryvky z jeho sbírky Mìsíce. Mám ji nejradìji, je to výpovìï o jeho zrání lidském i umìleckém. Kdy¾ se v roce 1915 o¾enil, nespornì se i usadil, vrátil se nejen fyzicky, ale i vnitønì do své rodné zemì, k topolùm své rodné vsi, které prý trochu pøipomínal. ®il potom v tiché radosti rodiny, š»astný i radostí svých synù, melancholický poutník se vrátil ke koøenùm. Pracoval jako redaktor Národních listù, bouølivák nalezl pøístav.
Byl, nebyl Betlém?
Však na tom mostì rozmarýna roste
a poutníèkové vìrní tiše obrátí se,
kdy¾ místo spasitele
èeládku chlévní najdou.
A vracejí se domù s vírou,
¾e za rok hvìzda stane jistì nad Betlémem
a ta ji¾ neoklame.
V roce 1923 dostihl poutníka ¾ivota osud v podobì vá¾né srdeèní choroby. Neodmlèel se, ale snad trochu stáhl z veøejného ¾ivota, ¾il spíše tichým štìstím rodiny. Pøíznaèná je i dùstojná hrdost, s ní¾ pøijímal obèasné dary z prezidentské kanceláøe. Náš první prezident ctil umìlce a rád jim vypomohl v tì¾ké ¾ivotní situaci, naopak básník umìl podìkovat bez ohnutého høbetu, dùstojnì, jako svobodný èlovìk.
Svatý stín strá¾ný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj!
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!
Ne záøe hranice, jen víra, zápal tvùj,
èin s mu¾ným slovem
a» provází tì po Èechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
a» hoøí v duších.
Svatý stín strá¾ný bdí nám nad Èechami
a dìti v kolébkách
nám posvìcuje vzdušným pocelem.
O posledním dvacetiletí básníkova ¾ivota vypoví asi více jeho tvorba. Ne¾il ale v izolaci, vyjadøoval se k politické situaci, byl v¾dycky svùj. Sám byl nespornì orientovaný spíše doleva a v jedné diskusi z r. 1937 se k tomu vyjádøil: Naši básnící a spisovatelé jsou vìtšinou „leví“, jsou však proto ménì národní? O jeho postojích k okupaci mo¾ná nejlépe vypovídá osud jeho synù. Jeden bojoval se spojenci v západní armádì, druhý, lékaø, ošetøoval v lesích ranìné partyzány. Sám básník se ještì osvobození do¾il a na pra¾ský Slavín byl dokonce pochovaný se jménem ovìnèeným titulem národní umìlec.
Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštìných bloudí.
Sychravé zimy dlátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich tìlo,
a tak jdou svìtem.
Vyjde-li hvìzda, pro nì nesvítí.
Betlém jim shoøel.
Jen v bludných kruzích šlapou bo¾í zemi
a jíní stéká jim chladnými krùpìjemi
po tváøích dìtsky vzpurných.
Hospodu teplou veèer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.
Nechci rozebírat básníkovo dílo, vlivy, léta vydání. Jen pro pøipomenutí nejznámìjší sbírky: Torzo ¾ivota, Melancholická pou», Sluneèní hodiny, Mìsíce, Stoletý kalendáø.
Josef Hejna
Další èlánky autora: