Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Kam a¾ jsem se dostala od sklenièek na koøení
Vymyslela jsem si, ¾e zrekonstruuji svùj koøenkový park. Staré lahvièky od dìtských pøesnídávek jednoduše vyhodím a poøídím si tzv. prachovnice, které prodávají v obchodech zamìøených na laboratorní sklo.
Takové sklenice nejlépe uchovají aroma. Pátrala jsem, a¾ jsem vypátrala, kde je nejbli¾ší prodejna laboratorního skla. Jednoho dne jsme se tam autem vypravili a jak to tak v Praze bývá, tì¾ko se zde dalo zaparkovat. Vyskoèila (tedy vyskoèila bych tomu zrovna neøekla ...) jsem pøed obchodem z auta, øidièe nechala osudu a vešla dovnitø. Mìla jsem štìstí, obchod prázdný. Rozhlédla jsem se po tajuplném, bohatém sortimentu rùzných køivulí, kahanù a kahánkù a zahlédla své, na internetu vyhlédnuté prachovnice. Chvilku trvalo, ne¾ se mi paní zaèala vìnovat, ale pak probíhal nákup standardním zpùsobem.
Tiskárna, co mìla vydat doklad o koupi, chroustala po¾adavek dost pomalu a paní prodavaèka se dala do øeèi. Zaèala ze široka, povìdìla mi všechno mo¾né, jaké má nemoci, kde je jaký lékaø dobrý, kde je neumìtel, kde jak s ní v nemocnici zacházeli, mìla zdravotnictví v malíèku tak, ¾e by jí to i pan ministr Julínek závidìl. V duchu jsem úpìla - paní, já spìchám, dìlejte nìco. Bylo mi hloupé jí pøerušovat a najednou jsem si øekla, klid, co blázníš, vyslechni tu paní, to je to nejmenší co pro druhého bli¾ního svého mù¾eš udìlat, nikam nespìcháš, co kdyby tu byla fronta, øidiè prostì poèká. A tak jsem se do rozhovoru ponoøila, paní byla pøíjemná, nìco jsem se dozvìdìla i o její rodinì, zkrátka hezky jsme si popovídaly. Nemám takové povídání vùbec ve zvyku, ale najednou jsem zjistila, ¾e je to docela fajn. Na rozlouèenou jsem jí popøála zlepšení zdraví a obì jsme se na sebe mile usmívaly. Poka¾dé, kdy¾ potøebuji koøení a sypu je z nových koøenek, mám hezký pocit tehdejší pohodové chvilky.
Je škoda, ¾e ¾ijeme hekticky, kdy¾ se zastavíme, podupáváme netrpìlivì jak závodní konì na startu, abychom mohli zase vyrazit v bìh ¾ivotem. Jednoho dne zjistíme, ¾e u¾ nám to tak nebìhá, ¾e se nám ¾ivot krátí, proè ¾e se vlastnì tak stále za nìèím ¾eneme. Dnes naklušeme do všelijakých hyper, super, naházíme nákup do košíku, profièíme pokladnou, za týden to sníme a hurá znovu.
Zbo¾í døíve nebylo tak pestré jako dnes, i kdy¾ je mnohdy prapodivné kvality, ale nakupovalo se dennì, nebo obden, mléko se kupovalo po litrech a ne po kartonech. Lidi, kteøí chodili nakupovat, do stále stejných krámkù se znali, i prodavaèky vìdìly, co komu mají prodat. ®enský si udìlaly èas, na chvíli se zastavit a semlít co se dalo.
V naší ulici byly tøi domy, bydleli jsme v tom prostøedním. Na ka¾dém rohu tìch zbývajících byl krám. Na jednom rohu potraviny, na druhém mlékárna. Bylo to moc praktické. Do potravin se dalo zabìhnout, i kdy¾ mìli zavøeno. Tedy do potravin bych zrovna neøekla, ale k Liškùm. V potravinách se toti¾ v prodávání støídali moc milí a hodní man¾elé Liškovi. Pan Liška byl vyšší a malinko pøi tìle, klidný, usmìvavý, všechny ¾enský ho milovaly, mu¾ský pøi tom ne¾árlili, nebylo zkrátka ¾iváèka, který by ho nemìl rád.
Krámek byl malinký a pamatuji, ¾e mouka a jiné sypké komodity se ještì prodávaly na váhu, z postavených velkých pytlù. Kdy¾ jsem mìla hlad, nebo mì honila mlsná, zašla jsem si k Liškùm a koláè, housku, kávovou tyèinku, èi èokoládové kaštany mi dali na dluh a pozdìji to máma zaplatila. Panovala absolutní dùvìra. Nikoho nenapadlo ani ve snu, ¾e by si pan Liška øekl o tyèinku víc.
Pan Liška v tom krámku prodával a¾ do své smrti. Dávno nebyl jeho, byl pracujícího lidu, ale to mu nebránilo, aby nám k prodávanému zbo¾í pøidával svùj úsmìv a dobrou náladu. Tak vidíte, kam a¾ jsem se to dostala od sklenièek na koøení. Èím je èlovìk starší, tím je upovídanìjší.
No jistì, co by také jiného v dùchodu dìlal, ¾e?
Další èlánky autorky: