Básník sladkobolu

Být dobrým člověkem je víc, než být velkým.

Láska je bezedná propast, kteráž snad v pekle ústí, proto zachvívá se, kdo na jejím okraji se octnul - a přec vrháme se do ní s šílenou radostí. J. Zeyer

Možná vám to přijde podivné, možná i nelogické, ale když jsem kdysi dost podrobně studoval život a dílo básníka Zeyera, překvapilo mne, že tento nesporný kultivovaný vzdělanec se kdysi vyučil tesařem, nedotáhl to ani k maturitě a také vysokoškolská studia navštěvoval výběrově, nesystematicky. Jinými slovy nedisponoval žádným úředním lejstrem o vzdělání. S dnešními zkušenostmi si říkám, jak se naše povrchní společnost točí na papírech z různých podivných škol, ale nezajímá je skutečná vzdělanost, kvalita, hloubka záběru.

Tenhle mladší vrstevník Nerudův (nar.1841) se s tímto vůdčím duchem své generace v něčem scházel, většinou ovšem spíše lišil, rozcházel. Zeyer pocházel ze zajištěné rodiny obchodníka, původně měl následovat otce ve firmě. I proto se vyučil tesařem. Po otcově smrti mu ale láska matky a dědictví zajistily bohatý o pohodlný život, nezávislý na příjmech autorských. Hned na úvod ovšem také přiznejme komplikovanou až depresivní povahu autorovu. Jeho lidskou nevyrovnanost. Dnes už se i literární historie snad shoduje na tom, že hlavní příčinou asi byla básníkova homosexualita, možná bisexualita. Nechci tohle téma příliš rozvádět, je ale faktem, že v řadě jeho děl je obdiv k mužskému tělu víc než zjevný. A nezapomínejme, že druhá polovina 19. století byla živnou půdou pro maloměšťácké pokrytectví. Jisto je, že se nikdy neoženil a neměl žádný trvalý vztah se ženou. Asi proto i v soukromé korespondenci psal o svém strašlivém tajemství.
Dožíval opuštěný ve Vodňanech (hezkou vzpomínku na tu dobu a jeho přátelství s Braunerovou najdete v Kožíkovi), posmutnělý zbytek života prožil v sídlech svého přítele a mecenáše, Josefa Hlávky. Nedožil se ani šedesátky, zmiňme ještě, že byl jako první pohřben na vyšehradském Slavíně v roce 1901.

Básník je logicky řazen mezi novoromantiky. Sám romantismus je už svou podstatou orientován na dálky, neznámo, ale také bouři a vzdor. Na svou dobu procestoval velký kus světa. Evropu prakticky celou, navštívil Afriku, inspiraci hledal i v Japonsku a Číně, ač je snad osobně nenavštívil. Byl mimořádně jazykově vybavený, naučil se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny. K tomu připočtěme ještě zájem o mystiku, legendy církevní, ale i historické, v nichž hledal inspiraci. Nezapomeňme ani nesystematické, ale hluboké ponory do filozofie, logiky, estetiky. Zeyer byl duch vskutku renesanční, rozkročený do několika uměleckých i vědních disciplin.

Není divu, že Zeyerovo dílo zaujalo i hudebníky. Jeho nejúspěšnější drama Radůz a Mahulena inspirovalo Josefa Suka k mimořádně invenční romantické hudbě, která neslouží už dávno jenom jako doprovod ke hře. Janáček si vybral jeho Šárku. Nevím, zda vyprávět podrobněji příběh o velké lásce Radůze a Mahuleny. Lásce, která překoná i nástrahy zlé Runy. Potkáte tam řadu motivů, které potkáte i v jiných pohádkách. Tahle, inspirovaná slovenskými horami, je spojuje i krásným, bohatým jazykem. Nechci tady podrobně rozvádět celou tvorbu originálního básníka. Je bohatá, dnes už málokdo přečte celé jeho dílo. Román o věrném přátelství Amise a Amila, nebo Troje paměti Víta Choráze. Já si rád občas zalistuji v jeho obsáhlé básni Vyšehrad (Libuša, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad, Lumír), kterou mám rád možná i pro použitý blankvers. Vyvrcholením Zeyerovy prozaické tvorby je Jan Maria Plojhar. Jeho největší román líčí osudy syna z bohaté měšťanské rodiny, který je zmítán společenskými rozpory, nedovede je překonat a nedovede se přiklonit na tu ani na onu stranu. Tento značně autobiografický román je kritikou české společnosti a také trochu přibližuje autorovu touhu po světě ušlechtilém a krásném. Nenacházel ho ovšem v normálním životě, asi i proto se uchyloval do světa pohádek, bájí a legend, v němž pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Z rozsáhlého básníkova díla zmíním ještě orientačně Tři legendy o krucifixu a zejména Dům U tonoucí hvězdy, vlastně poslední autorův opus, v němž už rezonují ozvěny dekadence.

Přiznám se pokorně, že jsem chtěl k básníkovi přistoupit jinak, invenčněji, s větším pochopením jeho krásného i zvláštního světa. Víc přiblížit mimořádně bohatý a kultivovaný jazyk, víc se vcítit do této krásné, zraněné duše. Nebylo mi dáno, bohužel, nenašel jsem správný klíč.

Co dodat závěrem
Půl století bylo vyhrazeno velkému a křehkému duchu na vytvoření díla až překvapivě obsáhlého, romantického. Stál vždy trochu stranou dobových zápasů politických i uměleckých. Osamělý snílek, s duší asi postiženou rozporem, v té době skoro neřešitelným. Svůj osamělý boj řešil útěkem do nereálného, vysněného světa. Přesto jeho hrdinové nešustí papírem, ač už příliš nesouznějí s dravostí dnešních životních principů.

Ukázku zloby zlé Runy snad nemusím podrobněji zasazovat. Její prokletí nakonec bylo překonáno láskou Radůze a Mahuleny.

Runa: Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, buď cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen , tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepanšti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!

No a Vyšehrad je pořád krásné čtení:

Ty znáš háj lipový, kde slavíci
na Vyšehradě hnízdí opodál
zdí hradebních; hloh bíle kvetoucí,
ten zlatou písní zní po celou noc
v tom ptákům nejmilejším útulku.
Tam nalezl jsem jednou na večer
na samém kraji skály Libušu.
Tvář její byla bledá jako smrt,
a chvějící se ruka držela
se ruky Přemysla jak tonoucí,
a na otázku mou, co znamená
ten velký žal, ten smutek nesmírný?
"Můj lide, ó, můj lide!" úpěla,
"tak těžká muka tebe čekají!"
Pak zahlédla se dlouho v hvězdnou noc
a posléz sňala zlatou korunu
a stopila ji mlčky v tmavou tůň.
Blesk zlata vyšleh' k hvězdám z šumných vln
a nocí zazněl výkřik tajemný,
vzdech bohorovné slávy hynoucí.
Teď kázala Libuša dívkám svým,
by zlatokutý stolec přinesly
do lipového háje pod hvězdy.
Tam usedla a rozloučila se
s Přemyslem, se mnou, s zlatým sídlem svým,
pak upřela svůj čarotajný zrak,
jemuž se nic pod sluncem nerovná,
na stříbrotokou, šumnou Vltavu,
v které se hvězdný blankyt zrcadlil,
a nemluvila ani slova víc.

Josef Hejna