|
|
|
|
Malíø
Karel Haruda se narodil roku 1925 v Pelhøimovì jako
jedno z pìti dìtí. Jeho otec, Josef Haruda byl øezník
vyuèený ve Vídni. Matka, Franti¹ka Harudová
pracovala nejdøíve jako ¹vadlena, pozdìji byla v domácnosti.
Dvacetiletý Karel zaèal studovat v Brnì a pozdìji
absolvoval Akademii výtvarných umìní v Praze. Nìkolik
let pak pracoval jako malíø v oboru scénografie v Národním
divadle. Poté ode¹el do Ostravy, kde celé jedno
desetiletí pùsobil jako malíø ve Státním divadle.
Od roku 1968 je svobodným výtvarníkem. Atelier má u¾
léta na jedné porubské tøídì a patøí k lidem,
který celý svùj ¾ivot spojili s Ostravou.
Vystavoval zejména na Moravì, ale také tøeba v
Bratislavì, Katovicích èi v Torontu. Jeho obrazy
najdete v soukromých sbírkách nejenom v celé Evropì,
ale také na druhém bøehu Atlantiku.
Mìl jste v dìtství nìjaký sen?
Ano, mìl. Chtìl jsem být
cestovatelem, tou¾il jsem se podívat do v¹ech vysnìných
krajù. Pozdìji jsem si pøál stát se dobrým øemeslníkem
a chtìl jsem vést restaurátorskou dílnu. Netroufal
jsem si ani pomyslet, ¾e budu malíøem, který celý
svùj ¾ivot promaluje. |
|
|
|
|
|
|
Jaké vùbec máte vzpomínky na dìtství?
|
|
|
Mùj táta byl øezník, který mìl v královském
mìstì Pelhøimovì pøi domku malé políèko. V jedné
kuchyni nás bylo sedm - rodièe a pìt dìtí. Tatínkùv
krám byl v chodbì a dobrýtro nám dával kùò, který
nás probouzel øehtáním v chodbì. Dìtství jsem mìl
bájeèné a na ten stísnìný, ale krásný domov
vzpomínám s nejvìt¹ím potì¹ením.
|
|
|
Jaké barvy, tvary a vùnì si z dìtství
nejvíc pamatujete?
|
|
|
Ze zvukù to bylo ¾alostné kvílení
zvíøat. Øev hrùzy. A barvu krve. Na na¹em dvorku
byla ka¾dý týden krev. To mì asi tak nìjak
poznamenalo tím dramatem barvy. Ta porá¾ená zvíøata
ov¹em slou¾ila k tomu, abychom vùbec byli ¾ivi.
Nevidìl jsem v té ka¾dodenní apokalypse nic
nespravedlivého, ale lítost a hrùzu.
V dobì, kdy jste dozrál k vrcholnému
období svého ¾ivota, mìly tyto detaily urèitì vliv
i na va¹i tvorbu, co øíkáte?
Musím øíci, ¾e kvílení zvìøe nebylo jediným
zvukem, který jsem u¾ od malièka vnímal. Moje
maminka byla plná zpìvu. Svìt tónù mne proto v¾dycky
pøitahoval. Táta mìl heligónku a záhy ve mnì
objevil hudební talent - døíve, ne¾ talent výtvarný.
Proto jsem u¾ ve dvanácti letech za sebou mìl ©evèíka
i Maláta. Ov¹em kamarádi-raubíøi se mnou cestou do
hodiny èutali merunu a já housle vysypal do potoka. Tím
pádem jsem pochoval nejenom ve¹kerý svùj talent, ale
i ten ctihodný nástroj - housle. Èeská hudba tak ov¹em
nepøi¹la o houslistu, ale o ¹patného houslistu. Urèitì
bych nebyl dobrý muzikant. Urèitì ne. Já to beru
osudovì. Spí¹ jsem tíhnul k øemeslu.
|
|
|
|
|
|
|
Dospíval jste za války. To byly asi tì¾ké
doby...
|
|
|
V srpnu 1943 jsem byl v Uherském Hradi¹ti,
kde jsem trávil dovolenou, zatèen gestapem. Dùvodem
bylo poslouchání zahranièního rozhlasu, za co¾
tehdy hrozil trest smrti. Za ètrnáct dnù jsem byl díky
své matce, která se náhodou u novinového stánku
potkala s ¹éfem místní kanceláøe gestapa, propu¹tìn.
Podmínkou propu¹tìní bylo podepsání listiny, na ní¾
jsem se upsal trestu smrti v pøípadì, ¾e se je¹tì
jednou dostanu pøed soud. Náhoda mne dovedla k tomu,
¾e jsem poznal cenu ¾ivota a svobody.
|
|
|
Pojïme k pøíjemnìj¹ím vìcem. Vím
o tom, ¾e ne¾ se vám dostalo výtvarného vzdìlání,
vyuèil jste se velmi zajímavému øemeslu.
|
|
|
Ano, vyuèil jsem se pozlacovaèem a øezbáøem.
V Chrámovém dru¾stvu. Tam jsem poznal bájeèné
lidi. Tøeba mistr Ondráèek, který byl kdysi u malíøe
Dìdiny, mi øekl: "Ví¹, musí¹ se rozhodnout,
jestli chce¹ být øemeslníkem, nebo zda chce¹ nahlédnout
do jeskynì umìní." U nìj jsem poprvé, kdy¾
jsem uklízel ateliér, sly¹el italské Cappricio. To
mi bylo 14 let. ®il jsem stále jednou nohou ve svìtì
umìní. Kluci Lip¹tí - Lubomír a Oldøich - byli mí
kamarádi, Otomar Krejèa byl ná¹ re¾isér, Zbynìk
Vavøín pro nás psal hry a Jirku Líra jsme nav¹tìvovali
na Slu¾átkách ve statku, kam byl jako ®id za války
odstìhován...
Svìt umìní... Byl tento svìt pro vás
v mládí spí¹e svìtem barev, tvarù nebo tónù?
Pro výtvarníka je samozøejmì svìt
barev urèující. Ale jsou i jiné vìci, které èlovìka
v ¾ivotì inspirují. Poøád mám na mysli ten svìt tónù,
kterým se nejenom pøi malování, ale i témìø nepøetr¾itì
obklopuji. S man¾elkou máme poøád zapnutý
magnetofon. Hudba se na¹ím bytem ozývá od rána do
veèera. Já zpíval u¾ v Záboji se starými pány. Od
té doby spojuji stupnici barev se stupnicí hudební. Já
jsem zkrátka hudbì propadl, jsem nejen její vyznavaè,
ale i amatér. Od slova amare - milovati.
|
|
|
|
|
|
|
Jaké jsou va¹e nejoblíbenìj¹í
barvy?
|
|
|
Èervená je pro mne radostí i
dramatem. Ohromným prostorem ohnì. Je to barva, která
nesmírnì vzru¹uje. Je v ní erotická síla a èlovìk
s ní najednou - je to zvlá¹tní - spojuje azurovou
modø. Ta je zase nesmírnì prostorová, lehýnká.
Jedno je ale podstatné: pøi malování, stejnì jako v
hudbì, hledáme akordy, harmonie, melodie a øád.
|
|
|
Je urèitì zákonité, ¾e se va¹eho
srdce dotkla zejména hudba Janáèkova...
|
|
|
Své první obrazy inspirované Janáèkem
jsem namaloval u¾ velmi záhy inspirován jeho klavírními
skladbami - Po zarostlém chodníèku. Pozdìji, od
sedmdesátých let, jsem zaèal malovat rozmìrné plátno
inspirované Sinfoniettou. Janáèka jsem maloval
mnohokrát a stále jsem jakoby ozaøován zvlá¹tní
energií, kterou lze èerpat z jeho hudby. Nechci se
opakovat, ale mám za to, ¾e muzika je vùbec
prapodstatou tvorby.
|
|
|
Ano, hudba a malíøství... Vìèná výzva.
|
|
|
Je tøeba øíci, ¾e hudební dílo
probíhá v èase, kde¾to výtvarné dílo je statické.
Ano, èas musíme vzít v potaz, chceme-li hovoøit o
vztahu mezi hudebním a výtvarným dílem. Tento fenomén
je velmi dùle¾itý. Ale pro pochopení obou umìleckých
rovin je dùle¾itý zejména cit. Bez lásky a citu zkrátka
nelze pochopit jakékoli hudební èi malíøské dílo.
Milujme a budeme stále citlivìj¹í a lep¹í...
|
|
|
Milan ©vihálek
|
|