Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Granát
Tak nìjak se stalo, ¾e jsme s mu¾em oslavili ètyøicet let spoleèného ¾ivota. No…oslavili… Spíš jsme si oba na výroèí vzpomnìli. Mùj mu¾ pochází z rodiny, kde se moc neoslavovalo ani nedárkovalo (dodnes rád vzpomíná na své desáté narozeniny, k nim¾ jako dárek dostal sma¾ený øízek pøes celý talíø), a tak prvních dvacet let spoleèného ¾ivota onen 5.èervenec nìjak nebral v potaz. Kdy¾ se však ani na kulaté výroèí neobjevila aspoò kytka, zdravì jsem se naštvala, zakoupila láhev becherovky, její hrdlo jsem ozdobila papírovým srdíèkem s následujícím nápisem: U¾ 10 let Ti le¾ím v ¾aludku, tak si ho proèis»! a postavila jsem ji na jeho místo u stolu. Mu¾ sice nezareagoval ani mrknutím oka, ale od té doby se v inkriminovanou dobu vìtšinou objevovala na stole kytka nebo bonboniéra, nìkdy i obojí, popøípadì jsem byla pozvána do restaurace na obìd.
Letos se stalo, ¾e jsme si s mu¾em tìsnì pøed oním datem „vymìnili názory“, následkem èeho¾ u nás panovala tichá domácnost. V tomto roce pøipadl svátek Cyrila a Metodìje na nedìli, tak¾e já, typická sova, jsem si pospala o trochu déle, zatímco mu¾, který se pøi vstávání (ale i pøi usínání) øídí slepièím budíkem, byl èilý u¾ od èasného rána. Kdy¾ jsem vešla do pokoje, zaregistrovala jsem ve váze kytici. Mu¾ se nenápadnì vznášel okolo, ale neøekl ani slovo. „No, kdy¾ ticho, tak ticho!“øekla jsem si, postavila jsem vedle vázy s kyticí dárkovou taštièku, v ní¾ se skrýval dárek pro mu¾e, a odešla jsem do kuchynì vaøit. Po chvíli jsem pokojem znovu procházela na balkon pro brambory a koutkem oka jsem zahlédla, ¾e taštièka je sice netknutá, ale vedle ní le¾í malièký, rudì záøící staniolový sáèek, ozdobený umnì skládanou mašlièkou. Od té chvíle mi zvìdavost nedopøála klidu. ®e by si mu¾ uvìdomil, ¾e jsme spolu u¾ ètyøi desítky let, a ocenil to? Vyvìsit bílou vlajku se mi zrovna nechtìlo, proto¾e v našem sporu pøece byla pravda na mé stranì (jak také jinak, ¾e ano?), ale na druhé stranì mi bylo jasné, ¾e mùj tvrdohlavý partner první mluvit nezaène. A tak jsem po pùlhodince váhání zatroubila k ústupu. „Poslyš, na stole v obýváku nìco máš v taštièce,“ prohodila jsem , kdy¾ mu¾ pøišel do kuchynì nadzvedávat poklièky. Svou výzvìdnou èinnost nepøerušil, ale zabruèel pod nos: „ Však ty taky.“ Ledy byly prolomeny a já jsem mohla ukojit svou zvìdavost. Slila jsem ale napøed brambory a pomalu, jako ¾e mne nic ne¾ene, jsem se vydala do obýváku.
Na omak bylo jasné, ¾e se v sáèku skrývá malá krabièka. Teï to zaèalo být napínavé! V tak malé krabièce se mù¾e skrývat nìjaký šperk, ale také malý sklenìný pejsek, které já sbírám a které oba s mu¾em obèas kupujeme. Rozdìlám tedy sáèek – a je to jasné! Tahle krabièka pochází z klenotnictví. Otevøu ji a hledím na pøívìšek k øetízku. Je to hvìzdièka tvoøená èeskými granáty zasazenými do zlata. Mám radost, dìkuji, ale v skrytu duše jsem v rozpacích. Já toti¾ šperky s èeskými granáty nemám moc ráda-kvùli mnohým „drápkùm“, které pøidr¾ují jednotlivé kamínky. Ty se neustále zachycují o obleèení, a tak pøívìšek, místo aby ladnì visel na krku, je vìènì zachycený nìkde na rameni. Nedám však svoje pocity najevo a jen se mu¾e zeptám, co ho vedlo k tomu, ¾e koupil šperk právì s èeskými granáty. „®enské v práci povídaly (no to jsem si mohla myslet - jeho obvyklá soudní, eventuálnì poradní stolice!), ¾e po 40 letech je to svatba granátová, tak musí být granátový šperk!“vysvìtluje. „ Hm, to se mi nìjak nezdá…Pøed lety jsem dítkùm v osmé tøídì zpestøovala hodinu obèanky výètem svateb a dárkù, které se k nim vá¾í, ale granátovou-tu si nepamatuji,“ škrabu se za uchem a jdu nahlédnout do análù.
Za chvíli mám jasno. Po ètyøiceti letech se slaví svatba rubínová, a ten šperk má tedy být s rubínem. „Škoda,“ povzdechnu si v duchu, „¾e poradní sbor dal mu¾i tak zavádìjící informaci! Rubínky se mi moc líbí…“ Rychle se však vzpamatuji: Ale co! Dopadla jsem ještì výbornì. Taky mi mohl darovat ruèní granát! Odjištìný…
Míla Nová