RAFAEL SANTI

Možná by se mohlo zdát, že do svaté trojice renesančních italských geniů tak trochu nepatří. Nebyl zase tak úplně tím zastiňujícím obrem jako jeho dva starší současníci. Ale dokázal se i díky jim vyšplhat až na jejich ramena, a tak je rozhodně nepřehlédnutelný. Jeho nadprůměrný talent se bohužel nedočkal stáří, tak jak tomu bylo u dvou jeho velkých starších kolegů. Ale už to, že jeho osobnost vlastně nikdy nikoho skutečně nezarmoutila a navíc vytyčila cestu k následování ostatním je natolik významné, že by na něj historie neměla nikdy zapomenout. Že ty cesty mnohdy vedly do slepých uliček, rozhodně nebylo jeho vinou. Ve své živočišné průzračnosti by uškodit následovníkům určitě ani nechtěl.

Možná trochu zavinil to, že se z malířství jeho doby stala továrna na krásu a peníze, ale k tomu už směřovala doba nějaký čas před ním. I z umění se stalo zboží. V každém případě byl Rafael vysoce výkonným i díky svým žákům a pomocníkům. Není snadné u mnoha děl dokázat jeho autorství. Ale je hodně děl, kde je jeho autorství nepopíratelné. Je trochu smutné to, že když jeho malířství získává věkem další rozměr, on umírá. A my můžeme jen litovat, že se mu nedostalo tolik budoucnosti, aby mohl světu darovat mnohem víc ze svého potenciálu i talentu.

Jestli se významnost čehokoliv dá posoudit podle počtu slov v názvu, byli Rafaelovi rodiče významní. Otec se jmenoval Giovanni di Santi di Pietro a matka Magia di Battista di Nicola Ciarla. Místo narození by pak nestálo za štěk, neboť to bylo Urbino. A to by byla lež. V čase narození si pak můžeme vybrat, protože je trochu nejistý. Buďto 26. či 28. března 1483. Anebo je také uváděno datum 6. dubna. Co je však zcela jisté, že jeho otec to kariérně dotáhl až na dvorního malíře knížat Montefeltrů. Byl člověkem velmi vzdělaným, ale malířem nijak skvělým. Alespoň to o něm píše současník Rafaelův, malíř Vasari. V každém případě se Rafael narodil do prostředí významně uměleckého. Vždyť na vévodově dvoře působily takové veličiny jako Donato Bramante, Piero della Francesca, Paulo Uccello nebo Luca Signorelli. Rychlý start pro budoucího obdivovaného italského humanistu a tvůrce.

Jeho prvotní štěstí však netrvá dlouho. Už v osmi letech mu umírá matka. V patnácti pak i otec. Jeho poručníkem se stává bratr otce Bartolomeo, který je knězem. Ale vychovává ho matčin bratr Simon di Battista Ciarla. V roce 1496 je už Rafael jedním ze žáků v atelieru malíře Perugina. Záhy se však stává jeho společníkem. Už v roce 1500 je po prvé ve smlouvě označen jako magistr, což znamená, že už je označován za mistra. Vliv Perugina je pak patrný v celém jeho uměleckém životě. Michelangelo měl o jeho talentu dost nelichotivě prohlásit, že umění jeho není dané od přírody, ale je výsledkem dlouhých let studia. Možná v tom prohlášení je i kus pravdy. Ale přesto je Rafael malířem, který musel mít značnou dávku nadání. Mnoho současníků a následovníků chtělo malovat jako Rafael. Styl jeho madon přetrvává až do dnešních časů. Mnohé z našich babiček měly na stěnách madony s kouzelnou líbezností madon z prvních fází tvorby Rafaelovy.

V roce 1504 odchází do Florencie. Opouští tak jistou existenci. Nechá se zlákat zvěstmi o přípravném kartonu Leonardově s načrtnutou bitvou a nahých postavách Michelangelových. Touží po zdokonalování a tito dva mu mají rozhodně co nabídnout. A jsou tu i jiní. Pod vlivem Fra Bartolomea mění podstatně svůj styl. Stává se mnohem robustnějším a plnějším. Nadále pokračuje na svých chrámových zakázkách a studuje a zkoumá. Ovlivňuje ho styl Masaccia a také Leonardova objevená a objevná kompozice. Nadšeně vstřebává styl svých starších a slavnějších kolegů. Jeho práce se precizuje a jeho ambicióznost stoupá. Sláva florentského umění už trochu pohasíná a Florencie už není na pomyslném vrcholu umění. Přesto zde Rafael působí takřka čtyři roky. Ale pak už je pro ctižádostivého Rafaela Florencie příliš těsná.

Architekt Bramante zahajuje práce na největším křesťanském chrámu světa - Bazilice svatého Petra. Pochází z Urbina, a tak si vzpomene na Rafaela a navrhne papeži Juliu II., aby ho povolal. Julius chce vrátit Římu jeho dávnou nádheru, a tak se stane Rafael na počátku roku 1509 malířem v papežových službách. V papežských službách vydrží vlastně až do své smrti. Okamžitě po příjezdu se dá do práce. Papežova zakázka je velkolepá. Má stvořit výzdobu v soukromých vatikánských apartmánech. Rafaelův půvabný styl papeže uchvátí! Chce mít kolem sebe jen dekorace Rafaelovy. Vše staré chce přemalovat.
Co na tom, že už zde pracuje jeho dávný učitel Perugino a i další dva malíři biblických jmen Sodoma a Lotto. A tak se Rafael během krátké chvíle stane majitelem obrovského uměleckého podniku, který v té době nemá nikde obdoby. Najímá si žáky a pomocníky a zakázek přibývá. Obzvlášť, když jeho věhlas roste a obdivovatelů jsou nekonečné řady. Samotná práce na papežových komnatách trvá až do roku1517.

V roce 1514 umírá krajan Bramante a papež Leon X. vybírá Rafaela jako vrchního stavitele pro stavbu Baziliky. Má k tomu erudované pomocníky, které mu vybírá sám papež. Člověk Rafael je vyznavačem veškerého života a neodpírá si žádné radosti. Jeho obdivovatelem je i sám Casanova. Nazývá jeho obrazy krásnými díly a jejich společná láska k ženám je i příznačně spojuje. Mnohé z žen na Rafaelových obrazech jsou i malířovými milenkami. Casanova o něm napíše do svého deníku: „Není malíř, jenž by se mu vyrovnal, pokud jde o vyjádření krásy postav. Ovšem kdybychom se tohoto velkého malíře zeptali, co je to krása, jistě by odvětil, že sám neví, že ji zachytil srdcem“. Řím se postupně stává hlavním městem renesance. A tak tu vedle sebe žije umění antické i umění renesance.

ATÉNSKÁ ŠKOLA

Sám papež určil čtyři témata pro výzdobu stanicí (obytné místnosti papežského paláce). Krása, Dobro a Pravda (jedna v teologickém smyslu a jedna v pojetí pravdy racionální). Rafael v první scéně z Parnasu znázorňuje Krásu jako hudbu a poezii. Dobro pak vyjadřuje freska znázorňující lidské ctnosti. Pravdu ve smyslu teologickém znázorňuje disputací na téma Nejsvětější svátosti a racionální pravdu vyobrazuje jako Aténskou školu. V samotném obraze Aténské školy se nechal inspirovat právě stavěnou Bazilikou svatého Petra. Spojil dávnou minulost s horkou současností. Ostatně kde jinde než v Římě mohl nasát tuto inspiraci.Mistrně spojil cit pro prostor s filozofií své doby. Obraz má neskutečnou hloubku. Prostor podtrhuje modrá obloha s přebíhajícími mraky a namalovaná scéna je zároveň reálnou i neskutečnou. Z celého obrazu máte dojem, že jste vetřelcem, který nepatřičně nakukuje oknem do cizího domu. Ocitli jste se v cizím příběhu, který vás fascinuje, ale víte, že byste nakukovat neměli, a trochu se za svou zvídavost stydíte. Přesto nemůžete odtrhnou oči a jen fascinovaně hledíte. Víte, že jste byl vybrán stát se svědkem zázraku.

Ve výklencích znázorněných na obraze stojí sochy patronů umění a vědy (vlevo Apollón, vpravo Minerva). Uprostřed přecházejí dva nejvýznačnější filozofové starověku. Platón drží v ruce “Tamaiu” a pravá ruka míří k nebi. Jako by ukazoval na svět idejí (časté gesto používané i Leonardem). Aristoteles drží v ruce “Etiku” a jeho dlaň je obrácena k zemi. Dva světy, které obdržel člověk k životu.Kolem dvou antických filozofů je namalováno několik postav filozofů soudobých. Tento výjev se stal už v té nejkratší budoucnosti předlohou pro malování většiny historizujících obrazů. Rafael vytyčil cestu a předurčil míru.

Píšeme-li cokoliv o Rafaelovi, vytanou nám na mysli hlavně obrazy jeho madon. Michelangelo byl posedlý Pietami a Rafael Madonami. Jak příznačné to je pro vykreslení jejich povah. Oba tyto své obory díky své tvorbě přivedli na absolutní vrchol a tím pravděpodobně navždy uzavřeli kapitolu daného tématu. Nelze si představit, že by je někdo namaloval lépe. Možná jinak, ale ne lépe. Rafael byl vůbec mistrem v malování portrétů. Obzvlášť portrétů žen. Jednou jeho tvůrčí tváří je malování žen které miloval de facto. Značná smyslnost, která z těchto obrazů vyzařuje, nepotřebuje komentáře. Ženy ho prostě milovaly a on miloval je. A pak jsou tu ještě obrazy madon.
Obrazově stvořená úcta a nebeská oslava ženy. Výpověď o zbožňovaném cíli. Dvě tváře Rafaela. Dvě tváře každého muže.

SIXTINSKÁ MADONA
Namaloval jí roku 1515, kdy byl jmenován správcem antických sbírek Vatikánského muzea. Je asi nejkrásnější ze všech jeho madon a rozhodně vám tento obraz stojí za to, abyste
se někdy na něj zajeli do Dražďan podívat. Nenapíšu o ní určitě nic objevného. Bylo by to taky ode mne bláhové kojit se nadějí, že se mi to povede. A tak většinou zopakuji jen názory jiných.
Kompozici s největší pravděpodobností odpozoroval Rafael od Leonarda. Ale je ostudou řídit se příkladem tak zářným? Jméno obrazu vzniklo díky objednávateli papeži Sixtovi. Ten na obraze stojí u nohou madony a není malován nepatrný, jak se donátoři většinou prezentovali. Namalován je ve zbožné úctě a pokoře. Jeho postava by mohla být portrétem sama o sobě.
Ctihodný, zbožný a charismatický muž. Má svoje životní poslání a u Panny Marie získává jistotu, že ho dokoná. Jeho postava mně osobně vyznívá jako jediná statická. Ale tímto se stává i nápadnou. Papež byl přece objednavatelem, a tak musí být viditelný. Je sice ze světa lidí, ale je i nejvyšším pastýřem lidstva. Dva znudění andílci na spodním okraji jsou z nebe. Ale tváří se velice klukovsky (nebo jako rošťandy? - ale andělé jsou bezpohlavní, hloupý autore!). Říkají si asi v duchu: „Ach jo, už zase, to to trvá, to je nuda!“ a tak dále. Asi mají trochu vztek, že je zase někdo maluje. A při tom právě jejich kolegové někde v Ráji staví božího sněhuláka z nebeského sněhu. Na obraze nad nimi vpravo se k nám otáčí starostlivá svatá Barbora. Sama o sobě vypadá jako madona, ale nedrží Krista ani jiné dítě a ruce má položené na prsou. Určitě si v duchu říká: „Ach ti rošťáci. Kdyby to všechno brali alespoň trochu vážně! Copak nevidí, kolik lidí se na nás dívá? Jen počkejte! Jen co bude trochu víc času, já si to s vámi vyřídím!“. A při tom je miluje, tak jako každá pozemská žena miluje své děti.

Madona sama je krásná. Ne, tohle napsat by bylo málo! Je překrásná. Je to čistý ideál dívčí krásy. Je nejen mladá, ale i dětsky vylekaná. Je bezbranná. Okamžitě v nás vyvolává ochranitelské instinkty. U všech mužů a u všech žen od dvou do sto padesáti sedmi let. Její krása je z toho druhu krásy, že vás při jejím pozorování nezaskočí smyslná touha. Je jako vaše dcera či sestra. Nemá vůbec nic z platinových či blonďatých idolů dneška a nemá nic ani z plnosti černovlásek z nedávna. Je jaksi odsexualizovaná a jako muž si lehce dovedete představit, že byste s ní strávil i celý šťastný život. Ona sama je spíš vyděšená z přihlížejícího davu a Kristus se mi jeví spíš jako její mladší bratr než syn. Jsou hrozně osamělí a spasit je může jedině Bůh. Existuje obraz Mony Lisy a existuje obraz Sixtinské Madony. Dva protipóly našeho světa. A my před nimi stojíme v posvátné úctě dnes a budeme jistě postávat až do konce všech obrazů a nebo do konce všeho lidstva.

Papež touží už jednou a navždy proslavit svou epochu. A tak pověřuje Rafaela namalovat kresby představující antický Řím. Malíř je přece povolaný být správcem antických sbírek. A je určitě jediný, který to může dokázat. Mezi malíři té doby existuje přátelství jen velmi, ale opravdu velmi zřídka. Alespoň mezi těmi nejlepšími. Občas si Rafael zaintřikařil i proti božskému Michelangelovi. Aby zadal papež práci na stropu Sixtinské kaple Michelangelovi, byl nápad jeho a Bramanteho. Tak obtížný úkol přece nemůže splnit sochař. Michelangelo si tím neúspěchem znepřátelí papeže už jednou provždy. Popudili v jednu chvíli papeže proti Michelangelovi natolik, že jej chtěl nechat shodit z lešení. Ale Michelangelo nikdy neprohrává. Nikdy! A tak Rafael nemůže vládnou na poli výtvarného umění zcela sám. A je tu ještě ten prokletý, i když zavržený Leonardo. Ne, nikdy nezůstane zcela sám na vrcholu malířství. Ale bude to on, kdo spojí vše nové a staré do dokonalé formy. A jeho budou malíři následovat v budoucnosti nejvíce!

Poslední papežův úkol se již Rafaelovi splnit nepodaří. Umírá náhle 6. dubna 1520 jako sedmatřicetiletý na horečnaté onemocnění. Údajně po příliš žhavé noci s Margeritou. Zbude po něm 248 autentických maleb. Je pohřben v římském Pantheonu. V chrámu, který byl původně zasvěcen všem bohům. Na jeho náhrobku je nápis, který mu vymyslel jeho přítel a básník, kardinál Pietro Bembo. „Zde leží Rafael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním“.
Jeho smrt, která připadla na Velký pátek, naplnila žalem celý Řím. Jeho současník, historik Vasari, pak o Rafaelově smrti napíše tuto prorockou větu:
„ Tím, že Rafael zemřel, jako by zemřelo celé malířství. Bylo jeho smrtí už navždy docela oslepeno……“ Dá se snad o nějakém malíři říci něco většího?!

Jiří Suchánek