Stvoøitelé èasu
Nesmysl! Èas se nedá stvoøit. Ten prostì je. Ètvrtá dimenze. Nebo pátá? To je jedno. Je. Alespoò od urèité doby a do urèité doby bude. Alespoò do té doby, ne¾ budou stát nekoneèné fronty všech bývalých ¾ivých pøed nebeskou bránou. Poslední mo¾ná lidská fronta èekající na nedostatkový tovar. Ráj. Pekla u¾ je tu obèas dost. Právì teï létají rakety na Izrael a budou umírat i Arabové. Zase spousta lidí bude stát pøed oèistcem a nechá se rozsoudit a odsoudit. Budou klepat na nebeskou bránu s poslední mo¾nou nadìjí.
Historie je tak trochu svìdomím všech. Tehdy a tehdy bylo, vzniklo, stalo se. Ten tehdy toto. Nebo ti tehdy tamto. Èas se poèítá od. Ne, nemyslím, ¾e èas poèal pøesnì, kdy¾…. Co je dávnou vzpomínkou, èi jen prostou fantazií, nemù¾eme urèit ani v tak prostém pøípadì, jako je vynález kola. Kolo tady pøece bylo i pøed tím, ne¾ si èlovìk uvìdomil, ¾e existuje kolo. Ten pyšný tvor jménem èlovìk kolo nevymyslel. Jen si èasem uvìdomil, ¾e mù¾e být k nìèemu dobré. A tak se èas kola nezaèíná námi urèeným poèátkem kola. Na to si my lidé nemù¾eme pamatovat.
Je dohoda mezi námi lidmi, ¾e èas je. A poèítá se. U¾ to je znásilòování èasu v jeho základním principu. Èas nám pøece nepatøí. Je to jen tichá dohoda nás lidí, ¾e je a ¾e je náš. Taková prosba èasu o slitování. Náš køes»anský èas je od… Krásná a mo¾ná pravdivá pohádka o nadìji. Jinak toho moc nevlastníme. Pár pohádek o dobru a spousta reality zla. Ale nebudu to s tou spoustou zla pøehánìt. Je to jen úhel pohledu vidìného. Potøebujeme nadìji, ¾e s tím naším èasem mù¾eme èestnì prohrát. Èestnì po boji. A k tomu nám slou¾í pamì». A historie. Ta nadìje, ¾e vìci a dìje mají smysl a budoucnost. A tím i my. Ne jako jedinci. Jako druh. Jako dìti dìtí našich dìtí. A tak zkusím napsat nìco o èasu…
Èas jako milník. Milníkem mù¾e být událost èi èlovìk. Anebo obojí. Existují milníky zla. Nejsou absolutní. Absolutní zlo je pro nás neuvìdomitelné. Nemìl by si kdo uvìdomovat. A tak si uvìdomujeme jen nedokonalé milníky zla. Dovolte mi, abych zkusil zavzpomínat na lidské milníky dobra. Ne svou pamìtí, ale pamìtí tìch cizích. Cizí pamìtí transplantovanou do své. A tak vám budu vyprávìt pøíbìhy tøí lidí. Tìch kteøí pøepsali dìjiny v oblasti výtvarného umìní. A hlavnì do dnešních dnù rozdávají radost, nadìji a krásu všem.
MICHELANGELO BUONAROTTI
Narodil se 6. bøezna roku 1475 ve vesnièce Caprese nedaleko Arezza v Toskánsku. Byl druhým dítìtem starosty rodné vesnice a prý zdìdil po svém otci pracovitost. A po svých kojných, dceøi a ¾enì kameníka, i lásku k mramoru. Vzepøe se u¾ v mládí osudu i otci a opouští školu. Díky svému pøíteli objevuje malíøství a stává se ¾ákem bratøí Ghirlandaiù. Po prvé a naposledy je øádným ¾ákem. Ale je pøíliš nadaný a brzo se nevejde do ¾ádných pravidel a zvyklostí. Opouští ateliér a jako ètrnáctiletý získává povolení studovat antické skulptury, které ve své zahradì nashromá¾dil Lorenzo Medicejský. U¾ nav¾dy je konec jeho obchodnické dráhy, kterou si pøáli jeho rodièe. Setkává se na dvoøe s mnoha významnými umìlci. Napíše v té dobì i nìkolik básní. Násilnický kolega sochaø Torrigiáno mu pøi jedné hádce u¾ nadosmrti zohaví ranou pìstí nos. Ve Florencii pak Michelangelo pobývá a¾ do smrti Lorenza Medicejského.
Na krátkou dobu ¾ije v Benátkách a v Bologni. V roce1496 je po prve v Øímì a vytvoøí zde nìkolik sochaøských dìl. Mezi nimi i svou první pietu. Je to Pieta koncepènì nová. Michelangelùv osud u¾ bude takový. Bude jiným a nejen v Pietách. I tato Pieta je jiná ne¾ všechny Piety pøed touto.
Michelangelovi je tøiadvacet let, je mladý a mladé je i jeho sousoší. Marie je krásná a mladá ¾ena. Pøíliš mladá na to, aby mohla být matkou Krista. Velmi nì¾nì a lidsky ztvárnil její ¾al a lásku. Na dokonalost zobrazení mrtvého Kristova tìla napsal jeho souèasník Vasari ódu na pravdivost a dokonalost. Zde se Michelangelo poprvé vzepøe jedineèné výjimeènosti bo¾í dokonalosti. Je tím, který se svým dílem u¾ tehdy vyhnul pomíjivosti. Tato Pieta byla první z øady dalších Piet, které vytvoøil. S Michelangelovým pøibývajícím vìkem Piety stárly, nabývaly nových podob a nových nálad. Ale v¾dycky mìly jen následovníky a ¾ádné pøedchùdce.
SOCHA DAVIDA
Michelangelo byl i vynikající malíø a básník, ale v¾dy byl pøedevším nepøekonatelný sochaø. Velkou péèi vìnoval výbìru kamene. Nìkdy si bloky mramoru i sám vylamoval. S jedinou výjimkou. Sochu Davida vytesal z nevhodného a poškozeného kamene s mnoha kazy. Blok èekal na svého mistra ètyøicet let a byl témìø zadarmo. Pøedtím se dva sochaøi sna¾ili vdechnout mu duši a tváø. Marnì. A tak významní mu¾i Florencie dostali nápad a kámen Michelangelovi vlastnì darovali. I kámen má svùj osud. Tento David je jistojistì Davidem svého tvùrce. Socha nedr¾í v ruce Goliášovu hlavu jako u vìtšiny vyobrazení tohoto biblického pøíbìhu. Tento David se právì rozhodl, ¾e teï u¾ ho Goliášova pýcha skuteènì urazila a pøipravuje se ho zabít. Podívejte se mu do tváøe. Mladý mu¾ je rozhodnutý konat a je soustøedìnì naštvaný. „Teï vstoupím do historie,“ øíká si asi.A Michelangelo s ním vystoupal k bo¾ské dokonalosti. Je ten, který u¾ to umí. Ten, který je u¾ nyní tím jedním z mála. Jedineèný. Ještì je pøed ním neskuteènì dlouhý ¾ivot. Vytvoøí mnoho neobvyklé a originální krásy a ještì je pøed ním mnoho slávy. Ale u¾ nikdy nebude bezejmenný. Bylo toho mnoho pøed ním, ale u¾ nav¾dy bude i po nìm a s jeho jménem. Mnoho následovníkù bude chtít tvoøit tak jako on. Ale jako on u¾ nebude tvoøit nikdo. Budou jen ti ostatní sochaøi a on. Osamocená chùze genia.
A pak nastává pro Michelangela doba Øíma a pape¾ù. V roce 1508 se pape¾ Julius II. rozhodne, ¾e Sixtinskou kapli vymaluje Michelangelo. Mezi tìmi dvìma vzniká vztah ne nepodobný vztahu dvou milujících, ale rozhádaných man¾elù. Kaple je velká klenutá místnost ve Vatikánském paláci. Má rozmìry 40x13 metrù a má valenou klenbu do výšky dvaceti pìti metrù. Pìt set metrù ètvereèních plochy! Práce na freskách je neobyèejnì nároèná. Vše se musí stihnout namalovat na jediný zátah. Nedá se domalovávat, nebo» to novì domalované je pøíliš rozdílné. Barva se musí nanášet na ještì vlhkou plochu a musí uschnout v jednotném èase. U všeho se musí poèítat s tím, ¾e divák je daleko od malby a ¾e malba musí být vidìna ze všech míst. Úkol pro mnoho lidí na mnoho let. A Michelangelo je ten, který zatím fresky nemaluje. Ale je to pro nìj výzva a je pøece Michelangelem.
SIXTINSKÁ KAPLE-STVOØENÍ SVÌTA
Zaèíná malovat se dvìma Ghirlandaiovými ¾áky. Ale oni jeho nárokùm a po¾adavkùm brzo nestaèí.A tak maluje sám. Ètyøi roky nepøedstavitelné práce. Ètyøi roky pochybností a návalù pøesvìdèení, ¾e právì takto. Ètyøi roky zahalené a skrývající malby. A pak opustí lešení i pod tlakem pape¾e a je na pokraji vyèerpání. A náš svìt je od té doby neskonale bohatší. Všichni, kdo se dozvìdìli o odhalení právì dokonèené fresky spìchali do chrámu.Je ticho jako pøi bo¾ím zjevení. Tam v nebesích na klenbì kaple je vytvoøeno devìt biblických scén. Oddìlení svìtla od temnoty, Stvoøení planet, Oddìlení vody od zemì, Stvoøení Adama, Stvoøení Evy, Prvotní høích a vyhnání z ráje, Noemova obì», Potopa a Noemovo opilství. Na stocích jsou vymalovány postavy Sibyl a ¾idovských prorokù .Všechny jsou od sebe oddìleny pilastry tzv. ignudi a putti. Dvacet postav mladíkù v neklidu a pohybu. Neskonale zvláštnì pøetavená antika, kdy èásti jejich tìl jsou stejnì významné jako tìla celá. Neobyèejné napìtí scény, kde ka¾dá èást samostatnì vypráví pøíbìh.
Celé dílo zaèíná scénou Potopy. Sám Michelangelo si pøipraví podklad, sám namíchá barvy a provádí všechny pøípravné práce. Ty èinnosti, ke kterým se nesní¾í ¾ádný významný malíø. Po dokonèení s hrùzou zjiš»uje,¾e se malba pokrývá bílým povlakem a mizí. Tehdy pape¾i oznámí, ¾e konèí.Toto je práce kterou neumí. Ale lze vùbec vzdorovat pape¾i?! Pape¾ povolá architekta Giuliána da Sangala a ten odhalí pøíèinu zkázy. Pøíliš mnoho vody v omítce. A tak vše znovu, ale i jinak.
“I pøikázal Bùh Noemovi vystavìt loï z goferového døeva a vysmolit ji zvenèí i uvnitø. Shromá¾díš po páru od všech zvíøat svìta, nalodíš se se svou rodinou a já znièím potopou vše ¾ivé a høíšné. A ètyøicet dní trvala potopa. Zhynulo vše ¾ivé a¾ na tvory na lodi“.
“Šestého dne stvoøil Bùh mu¾e a ¾enu k obrazu svému a dal jim moc vládnout nad vším ¾ivým.Stvoøil je z prachu zemì a vdechnul jim ¾ivot“. V evangeliích Lukáše a Matouše je duch svatý spojován s prstem Bo¾ím. A tak Michelangelo uèiní toto gesto krásným. Neexistuje snad na svìtì nic tak vypovídajícího o vztahu Boha a èlovìka, ne¾ tento monumentální detail. Nav¾dy vyjádøí podstatu našeho vztahu k Bohu tím nejelementárnìjším gestem. Bùh nesedí na trùnu. Vznáší se a levou rukou objímá ¾enu (pravdìpodobnì Evu). V jeho výrazu tváøe je starostlivá otcovská láska a kus pochybnosti. Prst je napøa¾ený s jasným gestem a s pøíkazem: „Jdi a teï u¾ je to jen na tobì hochu.” A jako by Bùh zároveò dodával: „A nebudeš to mít vùbec lehké”. Eva se tváøí jako milovaná bo¾í dcera a trošièku pobavenì. Ještì neví, ¾e Bùh jí dá Adamovi za ¾enu. ®e ji obìtuje, aby se Adam ve svìtì neztratil. A vidíte v tìch oèích taky malinký kousek zájmu o Adama, mo¾ná i nìco lásky a taky mo¾ná i nepatrnì málo vášnì. A Adam? Nepøipadá vám bezbranný a smutný? Proto mu Bùh daroval Evu. A jen málokdo toto nepochopí. Adam je kus krásného chlapáka a¾ na tu nepatrnou anatomickou proprietu, která mu¾e odlišuje od ¾eny(nebo» je to obraz v bo¾ím chrámu). Co stojí za dlouhý pohled, je Adamova ruka. Je pro mne vyobrazena upøímnì a bez špetky patosu. (To ta bo¾ská je pro mne trochu dìtská.) Je to nìco mezi pøípravou k podání ruky a k sevøení ruky v pìst. Je v ní nìco z rozporuplnosti ve vztahu k otci Bohu. Je v ní kus zklamání a kus narozeného vzdoru. Ostatnì ta rozporuplnost tu bude pravdìpodobnì s námi a¾ do samého konce lidstva.
Vynechám teï další scény z Bible. Ostatnì bylo toho o nich napsáno mnoho a mnoho u¾ jste o nich èíst mohli. Budu teï chvíli psát o slze ve svých oèích. Proto¾e jsem mu¾,slzet bych mìl jen ve vìtru a pøi ztrátách silnì osobních. Leè musím se pøiznat, ¾e obèas zaslzím i pøi nálezech. Pøi nálezech neèekané krásy. Vloni jsem si zaslzel na jednom kopci ve Florencii. Nespatøil jsem originály Michelangelových soch, ale i kopie mì vynesla k bohùm. Sousoší jeho Davida se ètyømi sochami z náhrobkù rodu Medicejských, jsou prý nepodaøenou kopii. Nevím. A je mi to jedno. Ale kdy¾ jsem vystoupal a pøede mnou se objevila tato nepøedstavitelná neskuteènost odìná do zelené patiny a za mými zády byla Florencie, vìdìl jsem s absolutní jistotou, ¾e lidský druh má význam, který mu pøisoudil Bùh.
Náhrobky Medicejských patøí k vrcholu Michelangelova díla.
Ne¾ byly vytesány ubìhl dlouhý èas. Návrhy byly dokonèeny ji¾ roku 1521. Ale definitivnì bylo dílo dokonèeno a¾ roku 1534.
Alegorie èasu se skládá ze ètyø soch. Dne, noci, svítání a soumraku. Noc a svítání jsou postavami ¾enskými, den a soumrak mu¾skými. ®ádná velká gesta, ale také ¾ádné zjemnìlé titìrnosti. Obrovský kus ¾ivota a pravdy. Všechny postavy le¾í a pro všechny si obstaral materiál Michelangelo osobnì. Sochy mají postøehnutelný erotický náboj, ale je v nich mnohem víc. Èím déle se na nì díváte, tím víc se vám líbí. Ostatnì tato vlastnost platí pro všechna výjimeèná díla.Jejich síla je v reálnosti. A v tom nevyslovitelném a neuchopitelném, èemu se asi øíká pravda.
SIXTINSKÁ KAPLE - POSLEDNÍ SOUD
Deset let po ukonèení náhrobku je opìt Michelangelo v Øímì.
U¾ není povoláván. U¾ je natolik významný, ¾e se mù¾e rozhodnout o pøijetí zakázky sám. Je pøed ním další výzva. Pape¾ mu nabídl dekoraci oltáøní stìny v Sixtinské kapli, a tak se vrací na místo èinu.Stìna má rozmìry 13x17 metrù a stane se obrazem posledního soudu. Michelangelo u¾ je rozvá¾ný a trochu unavený mu¾. Není u¾ hnán touhou po úspìchu. Ví, ¾e je jediný sochaø a malíø s bo¾ím nadáním a snad jen v Rafaelovi a Leonardovi, jeho jediných soupeøích na poli geniality, je mo¾ná srovnatelný kus talentu. Oni tøi se jako soupeøi ani tolik necítí, ale okolí je ¾ene proti sobì k hypotetickému zápasu o prvenství.
A na stìnì se zásluhou Michelangelovou zjevuje obraz duše prahnoucí po spasení. Toto prohlásí po prvotním shlédnutí sám pape¾ Pavel III. Michelangelo je u¾ dlouho tím mu¾em, který ví, co je to nejistota, strach a nadìje. Teï u¾ jsou øady jeho nepøátel velké a závist a nepochopení malých nekoneèné. Úspìch se neodpouští nikdy a nikomu. Ani Michelangelovi. Navíc umìlec v té dobì trpí velkou ztrátou víry. To vše se v tomto díle projevuje neskuteènou silou.
Levá strana obrazu je stranou vzestupnou, v pravé je pohyb opaèný. V levé stranì stoupají ti spasení do nebes a v pravé padají ti ji¾ propadli peklu, dolù. Dílo je pojato s dramatièností do té doby nevídanou. Tìla jsou ne nepodobná sochám, všechna dramaticky víøí a odsouzenci jsou z Charónovy lodì svrháváni do propasti pekel nemilosrdnì a nenávratnì. V tomto obraze je jen málo nadìje, jen zoufale málo odpuštìní. Je napuštìn Michelangelovou hrùzou.
Nad více ne¾ tøemi sty postavami souzených a odsouzených je na samém vrcholu vymalována postava Krista. Její anatomie je vlastnì vytesána štìtcem na ploše. Nelze s jistotou urèit, zda Kristus sedí èi stojí. Zde není malován jako trpící, obìtující se a všeodpouštìjící. Je to ten, který u¾ je unaven a rozhoøèen bìhem svìta. Jeho protiváhou je postava Panny Marie, která je prý malovaná podle Vittorie Colonny. Ta byla v této dobì jeho pøítelkyní a malíø s ní udr¾oval ušlechtilý a platonický vztah. Její výraz je alespoò nepatrnì laskavý, poloha tìla smíølivá. U nohou Krista sedí dva ze svìtcù, kterým byla Sixtinská kaple zasvìcena. Svatý Vavøinec a svatý Bartolomìj. Bartolomìj v ruce dr¾í vlastní kù¾i sedøenou pøi jeho muèení v Arménii. Tváø na visící a ochablé kù¾i je tváøi Michelangela. Ve fresce je znázornìno mnoho symbolù a tento výjev vystihuje souèasné rozpolo¾ení samotného tvùrce.V této dobì té¾ píše niternì rozpolo¾ené sonety. A to je další rozmìr Michelangelùv na poli umìní.
Michelangelo není jen malíøem ,sochaøem a básníkem, ale také architektem. Na nìjaký èas je jmenován hlavním stavitelem
baziliky svatého Petra. Øím se vùbec stává hlavním místem jeho tvorby. Postupnì zde pracuje pro tøi pape¾e. Nejproklínanìjším jeho dílem se pro nìj stává výstavba hrobky pro Julia II. Ambiciózní projekt, ve kterém poèítá i se ètyøiceti sochami, je objednaný ji¾ v roce 1505. Je v prùbìhu doby mnohokrát pozmìòován, pøemís»ován, okleš»ován a rozšiøován. Nebyl vlastnì dokonèen a jeho velkou konkurencí byl náhrobek Medicejských, na kterém pracoval Michelangelo souèasnì. Sám Michelangelo nazve projekt tohoto díla Tragedií hrobky.
I zde uká¾e svoje mistrovství v sochách otrokù a sedícího Moj¾íše. Socha Moj¾íše bývá nìkterými historiky umìní pova¾ována za vùbec nejlepší Michelangelovu sochu. Michelangelo za svého ¾ivota napsal i mnoho básní a filosofických pojednání v širokém zábìru témat a oblastí.I v psaní byl originální. Ne ani tak stylem psaní, jako spíše originalitou a šíøí myšlení. Jeho slovesné dílo bylo vydáno ve Florencii roku 1623 jeho stejnojmenným synovcem. Bylo jím však neš»astnì upraveno podle vkusu prostøedí a doby. A¾ v roce 1863 je Cesare Gusti vrátil do pùvodní pravdìpodobné podoby a do èeštiny je pøelo¾il Jaroslav Vrchlický.
Michelangelo umírá 18. 2. 1564 v Øímì ve vìku osmdesáti devíti let. Po jeho smrti je pohøeb vykonán v kostele San Lorenzo ve Florencii a postarají se o nìj ètyøi nejvýznamnìjší ¾ijící umìlci mìsta. Sochaøi Benvenutto Celliny, Bartolmeo Ammannti a malíøi Bronzino a Vasari. Od samotného souèasníka Vasariho je také nejvíc vìrohodných informací, které se dotýkají doby a hlavnì Michelangela.
Tøi umìlci té doby nejvíce zmìnili Itálii a tím i svìt. Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti a Rafael Santi. Tøi nejvìtší diamanty na korunì renesanèního svìta. Dva solitéry a jeden nejsvobodnìjší mezi svobodnými. Po nich u¾ byl svìt zase o poøádný kus jiný. Tito tøi geniální umìlci byli spolutvùrci èasu. Toho èasu, který je vymìøen i nám. A za to by jim mìl patøit náš nekoneèný dík a obdiv.
Jiøí Suchánek