Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Povodeò
Prší. Stále prší a do toho tam nahoøe trochu taje. Do léta je ještì daleko. Jarní deštì u¾ namoèily zemi jako houbu, ale pro zahradu je to urèitì fajn. Kdy¾ pøecházím ke kolejím, je to tu trochu jako na Šumavì. Prostì moèál. Pøecházím po špièkách kolem jezírka a tlaèím se ke plotu, proto¾e tam je vody nejménì. Není nad to mít zahradu u Jizery! Je pùl šesté veèer, boty mám mokré a pomalu se stmívá. Jdu domù. Voda v øece u¾ teèe rychle, ale stále je v korytu. Ještì je èistá, jen obèas na hladinì plují vìtvì a plastové láhve. U plotu stojí soused Jindra, oèi má pøibité k hladinì a pomalu pøechází po bøehu.
”Tak u¾ je to zase tady, co?!
“No snad to nebude tak hrozný!”
Odpovím mu potichu, ¾e doufám, a pokraèuji domù. Je za deset minut šest a mám hlad.
Ráno je celá naše dvojèlenná rodina v práci. Stále prší. V televizi pøedpovídají první a¾ druhý povodòový stupeò. To u¾ tu párkrát bylo. Není to po prve. Pamatuji na jednu letní povodeò, kdy Marie kropila na suchém poli okurky a kolem ní po cestì pádila Jizera. Jak rychle se øeka vylila, tak rychle se opìt vrátila. Jen na cestì zùstaly vyplavené koleje, písek, vìtve a pøiplavená tráva. Tohle nás nevystraší.
Šest hodin ráno.
Mám èerstvé informace od Pepíka, ¾e je øeka stále v korytu. Pepík bydlí naproti mé zahradì nad kolejemi na kopeèku a díváme se navzájem do oèí. Jen je na tu dálku nelze rozeznat jejich barvu. Jizeru pøejí¾dí po mostì na Podlázkách. Je to dobré!
V jedenáct mi volá holka, ¾e na rádiu Jizera varovali pøed povodní, ¾e v ®elezném Brodu u¾ je dvojka. Ale to je nahoøe v kopcích. Tady dole se rozlije voda do luk a polí.
Pùl tøetí.
Po obìdì spìchám na podlázecký most. Voda u¾ je z koryta venku a jez se ztrácí. Hladiny pod jezem a nad ním se vyrovnávají a silnice na Podlázka u¾ je taky pod vodou. Na mostì stojí Mìstská policie a vrací zpìt odboèující auta. Voda je kalná. Pøi pohledu na proud se vám skoro toèí hlava. Vnímáte tu obrovskou sílu. Voda nará¾í do pilíøù, proud se rozrá¾í do proudù. Pìní, støíká a spìchá. Po mostì chodí stále více lidí,mìstská u¾ natáhla pásku a nechce pouštìt lidi pøes most. Zapichuji klacek do bøehu. Dvouhektarová louka se pomalu plní tekoucí vodou. Trvá to jen chvilku a u¾ je i zapíchnutý klacek pod vodou. Je pomalu tma a mì je divnì. Teï u¾ máme vodu urèitì v chatce. Øeka nešumí, ale spíš vrèí jako pes. Jako poslední varování pøed zaútoèením. Jdu domù. Cestou potkávám tu svoji. Ještì na chvíli se s ní vracím na most. Je z toho taky v šoku. Jako všichni. Díváme se na zprávy. Všude jsou øeky rozzlobené, ale ta naše Jizera pøímo zuøí. Usínáme nepøíjemnì dlouho…
Šest ráno.
Pepík mi v práci sdìluje, ¾e v pùl ètvrté ráno ho probudila Jizera.Bydlí na kopci nad øekou od narození, ale tohle nepamatuje. Dokonce ani jeho osmdesátiletá maminka. Voda huèí, jako kdy¾ kolem nepøetr¾itì projí¾dí vlaky. Je mi z toho úzko. Opìt v deset volá dcera. Hlas se jí nervozitou tøese a øíká, ¾e je ze skály nad Jizerou vidìt, ¾e u¾ tam jedna chatka nestojí. Buï ta naše, nebo Jiroušù. Chatky jsou ze skály skoro v zákrytu. Chvíli uva¾uji o tom, ¾e vypadnu z práce døív. Ale proè. Stejnì nic nezachráním! Jarda Vanìk mi vypráví, jak vèera sedìli v hospodì Na Ro¾átovì. Ta stará formanská hospoda stojí na bøehu Jizery u¾ skoro dvì století. Pili pivo za pivem a pak obrovské rány. Celá hospoda se otøásala jako by do ní bušil nìkdo obrovským kladivem. Policajti je sprostì vyhnali ven a jim se to vùbec nelíbilo. Ale, kdy¾ pak vidìli ty obrovské plovoucí kmeny, které nará¾ely do stìny hospody, zmrznul jim úsmìv a dokonce policajtùm podìkovali. Domlouvám se se ¾enou a hned po smìnì utíkáme na skálu. Po cestì pøes Radouè se u¾ ¾enou i ostatní.
Jsou tøi odpoledne.
P r o b o h a! Tak tohle si èlovìk ani nedovede pøedstavit. Tohle musí vidìt. V celé šíøi údolí se valí kalná voda. Je ú¾asnì rychlá, stromy se ohýbají ve smìru toku jako pøi vichøici. Po hladinì plavou králíkárny, psí boudy, chatièky a spousty velkých kmenù. Po bøezích je vidìt pár str¾ených starých a obrovských topolù které ještì neodplavila voda. Vìtvì a koøeny trèí z vody jako mávající pa¾e a mávají jako kapitán Achab pøivázaný k bílé velrybì. Hasièi na loïce se sna¾í zdolat protiproud. Nejde jim to. Musí traverzovat a jde jim to stì¾í jen po krajích proudu mimo koryto. Jedna z dvou našich chatek u¾ je v Hamburku!
Sousedova… Jirka je tichý a Jarmila skoro breèí. A ta naše chatka je a¾ skoro po støechu ve vodì. Všichni tu zara¾enì stojí, nikdo nemluví, a¾ soused zaène vztekle nabízet, ¾e nìkomu daruje zahradu. Nikdo si s ním neplácne. Jen jeden starší pán provokuje nìco o tom, jak se na povodních všichni napakujeme.
Hlupák. A» nám uká¾e nìjakou pojiš»ovnu, která by nám to pojistila. Pak se pøesouváme všichni na most. Vlevo od mostu u¾ je i silnice smìrem na Ptáckou pod vodou. Pod mostem je volná mezera necelých pùl metru. Místo jezu u¾ nejde ani odhadnout. Jen nekoneèné mno¾ství vody se valí cestou do moøe. Teï u¾ neexistuje síla, která by ji zastavila. Trávíme zbytek dne a¾ do setmìní na bøehu a s úlevou zjiš»ujeme, ¾e voda zaèíná klesat. Potom se loudáme všichni domù. Pofukuje studený vítr a tma pøichází zase nekoneènì vleèe.
Pøíští den mì Vanda zase volá v deset. I pøes tu dálku je na chatce vidìt, ¾e voda klesla alespoò o metr. No to je teda rychlost. Mo¾ná,¾e u¾ zítra se na zahradu dobrodím. Tentokrát jdu na výzvìdy sám. Nadìje na konec zkázy u¾ je jasná. Je opìt pùl tøetí a já stojím na mostì. Na stromech i na mostì visí spousta pøiplavené trávy a vìtví, všude na cestì zbyly závìje bahna a písku. Vše je pochmurnì špinavé a smutné. Voda u¾ není kalná. Je bìlavá od tajícího snìhu a skoro èistá. Louka je stále jedna obrovská kalu¾ a voda z ní pomalu odtéká do øeky. Asi uprostøed louky stojí na boku plechová buòka. Kompagák má chatku opøenou o stromy asi o deset metrù dál ne¾ ji mìl pøed povodní. Taky le¾í skoro na boku, ale neodplavala.
Nejsou ¾ádné ploty, nejsou ¾ádné záhony. Jen stromy mezi závìjemi bláta a cesta má vymleté pùlmetrové koleje. Není daleko do tmy a najednou se objeví slunce….
Povodeò je pryè. Øeka je ještì stále rychlá, ale voda u¾ se tváøí kultivovanì. Takøka pøátelsky odrá¾í paprsky slunce. Jen ta spouš» ji prozrazuje jako násilníka násilníkù. Slunce zaèíná høát a jdu po bøehu zjiš»ovat škody. Pøes náplavku ještì stále voda teèe. Zouvám si boty, beru je do ruky a jdu. Voda je studená jako led a proud je ještì stále dost prudký. Slepé rameno je skoro plné. Èvachtám se po studené cestì po kotníky ve vodì. Z krtèích dìr vyvìrají prameny. Voda se tlaèí z ka¾dé díry a tráva le¾í ve smìru proudu. Na cestì jsou místy závìje bílého písku protkaného èernými vìtvièkami a spoustou malých mušlièek. Natáhnu si pono¾ky a obuji se, proto¾e mi je zima. Na chatièce je u¾ z dálky vidìt kam a¾ dosáhla voda. Kdyby moje ¾ena stála na špièkách a zvedla bradu, tak by se asi neutopila. Mo¾ná. Místo políèka je díra po prsa hluboká a v ní stojí voda. Hlína je pryè. Pùl skalky je taky pryè. Opatrnì otevøu dveøe a vyvalí se na mne kalná voda smrdící rybinou. Nábytek je zpøevrácený a vše je od bláta. Pøed dveømi je do pasu vysoká závìj písku. Chvíli si musím sednout a rozdýchat tu smutnou beznadìj. Je¾iši a co ti, co tu bydlí trvale!
Sedím a vùbec si nezpívám. Po cestì za bývalým plotem stále teèe voda. Paprsky slunce se od ní odrá¾í a vytváøí na stìnì promoèené chatky pobíhající prasátka. No co. Prostì to musíme dát do poøádku. Cítím se smutnì o bolestnì unavený. Pak vstanu a jdu se podívat na jezírko. Ryby budou fuè a fuè bude mo¾ná celé jezírko. Znovu si zouvám boty a vstupuji do studené vody. Tady asi byl proud a tak tu nejsou závìje písku ani bahna. Noha se v trávì mírnì boøí a dotek trávy na noze je pøíjemný. Obcházím jezírko. Je pøes celou mou šíøku zahrady a zaplavuje i pùlku té sousedovi. Pøeèvachtávám kolem plotu na kopeèek, abych vidìl to super jezero. Pak se na suchu obuji. Sluníèko høeje do zad a já stoupám.
Pøede mnou se na hladinì odrá¾í slunce, sloup elektrického vedení a skupina jarních borovic. Docela hezký pohled. A támhle v té zátoèince. To pøece není mo¾né! Ale je! I z té dálky vidím prozaøovat èervený høbet Èervenáèka a èerné ploutvièky Rychlono¾ky. Bojovníci. Vydr¾eli. Ani ta vra¾edná divoèina je nevyhnala z rodného jezírka. A támhle plave jeden z koa kaprù.
U plotu jede vláèek øíèních tlouš»u. Je jich asi dvanáct táhnou se za nejvìtším a evidentnì se jim v jezírku líbí. A tak si sedám na paøez a koukám. Dlouho. Za hlavou mi pøejí¾dìjí vlaky a mì je najednou nìjak lépe. No a pak vezmu lopatu a zaènu odvá¾et navátý písek a zaplòuji jámu budoucího, bývalého políèka……….
Ta takhle vypadá tøetí povodòový stupeò!
Jizera má keltské jméno a zvyky. Povodnì jsou na ní vìtšinou trochu jiné a jindy, ne¾ na ostatních èeských øekách. Jako by se stranila kolektivu tìch ostatních našich øek. Je tvrdohlavec a svoje. Já vím. Je mnoho krásnìjších øek. Vìtších, barevnìjších,
velebnìjších. Ale kdy¾ do ní vstoupíte, víte, ¾e tohle je zrovna ta vaše øeka. Ta, která vás nikomu nedá. I krása se musí obèas ukázat neústupná a tvrdá. Jen tohle dìlá vztah vztahem.
JIZERA.
Jiøí Suchánek