Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Èokoláda
Kdy¾ pánbùh dopustí, i motyka prý spustí - tvrdí staré pøísloví. A pánbùh zøejmì dopustil, proto¾e moje pamì» zase spustila. Není to sice ten silný proud vzpomínek jako v minulém mìsíci, spíš bych mohla mluvit o nepravidelném pramínku, ale øíkám si, ¾e lepší nìco ne¾ nic.
Nedávno jsem oslavila jmeniny, a tak jsem se stala majitelkou nìkolika bonboniér a tabulek èokolády. Dívala jsem se na to nadìlení se smíšenými pocity. Hoøká èokoláda je toti¾ to, na èem odjak¾iva "ulítávám", ale na druhé stranì jsem si ulo¾ila pøed èasem témìø absolutní "èokoládovou abstinenci", proto¾e ruèièka na mé váze se zaèala blí¾it k èíslici, je¾ se mi ale vùbec nelíbila. A tak jsem rozmýšlela, mezi koho tu nadílku rozdìlím, aby co nejrychleji zmizela z dosahu mého mlsného jazyka.
No a právì pohled na ty roztodivné èokoládové výrobky mne zase vrátil na úplný zaèátek padesátých let minulého století. Bylo pár let po válce, a tak i èokoláda ještì patøila k vzácným pamlskùm. My s bráškou jsme mívali èokoládové hody v¾dy kolem Vánoc díky babièce. Bydlela v Brnì, a aèkoli mìla šedesátku ji¾ za sebou, v¾dy chodívala nìjaký ten mìsíc pøed Vánoci na brigádu do brnìnské „Orionky“, proslulé èokoládovny. Jako brigádnice si toti¾ mohla koupit za výhodnou re¾ijní cenu vánoèní kolekce. Byly to kolekce krásné, urèené na vývoz, a hlavnì nesmírnì dobré. Nutno øíct, ¾e jsem podobné nikdy pozdìji nevidìla. A figurky, které kolekce obsahovala, byly tak hezké a roztomilé, ¾e nám bylo a¾ líto je sníst. Druhý zdroj výborné èokolády byl u Otovy maminky. Ale i ten se objevoval jen zøídkakdy. Otovi rodièe mìli pøíbuzné snad nìkde na Západì, a tak od nich jednou dvakrát za rok pøišel balíèek obsahující i pravou švýcarskou èokoládu. A jestli¾e jsem se k tomu nachomýtla i já, dostala jsem také kousek. Dodnes cítím tu bájeènou chu» na jazyku...
S èokoládou je spojena i pøíhoda, kterou mi vyprávìla maminka. V této pováleèné dobì bylo samozøejmé, ¾e v dobì, kdy zaèala sklizeò brambor, pøerušovalo se ve vyšších tøídách na pár dní vyuèování a ¾áci se svými uèiteli byli odvá¾eni na dru¾stevní pole, kde pomáhali pøi sbìru brambor. Jednoho dne maminku s její tøídou traktor odvezl na pole, které le¾elo na samé rakouské hranici. Kousek za hranicí le¾elo zase rakouské pole, kde rakouští vesnièané rovnì¾ vybírali brambory. Nu a mezi nimi se procházela naše i rakouská pohranièní hlídka. Nastal èas svaèiny. Dìti dostaly z várnice horký èaj a usadily se se svými svaèinami na kraji pole. Maminka se také pustila do svého krajíce. Tu k ní pøistoupil mladý rakouský pohranièník, slušnì ji pozdravil a ptal se jí, jestli mluví nìmecky. Maminka mìla nìmèinu v aprobaci, proto odpovìdìla kladnì. "Máte malé dìti?" ptal se mladý mu¾ dál."Ano, dvì. Sedm a tøi roky, "pøitakala maminka." Já mám dvouletého chlapeèka!" pochlubil se .Pak sáhl do kapsy, vytáhl tabulku èokolády a se slovy:"To je pro vaše dìti!" ji strèil pøekvapené mamince do ruky. "Na shledanou!" zasalutoval a rychle kráèel pryè. Èokoláda byla jistì dobrá, ale pro maminku mìla tato pøíhoda ještì ponìkud hoøkou dohru. Bdìlý kolega, který byl svìdkem tohoto rozhovoru, nelenil a všechno oznámil na patøièná vyšší místa. Maminku pøijel "ideovì pokárat" sám okresní inspektor a maminka u¾ smìla brigádníky doprovázet jen na pole od hranice patøiènì vzdálená.
Vida, na co si èlovìk nevzpomene pøi pohledu na èokoládu...