Po maturitì jsem nastoupila na poštu. Bylo to u¾ pøed mnoha lety a na poštì vypadalo jinak ne¾ teï.
Nás ještì uèili, ¾e se k lidem máme chovat slušnì a usmívat se na nì. Já jsem v tìch sladkých osmnácti smíšek byla, smála jsem se poøád a všemu.
Láïa, syn starší kolegynì, po naší svatbì všem øíkal, ¾e jak jsem se na nìho usmála, u¾ nemìl na vybranou. Stavil se za mámou, zrovna stál pøede dveømi k pøepá¾kám, kdy¾ já je s druhé strany prudce otevøela, vlítla jsem mu pøímo do náruèe.
Velice se mu to líbilo a veèer u¾ stál pøed poštou a èekal, jestli se situace nebude opakovat.
Já ale odešla zadním východem.
Nedal se odradit. Maminka se nestaèila divit, jak ji najednou zaèal èasto navštìvovat.
Byl ukecaný, všechny nás tam bavil. Jednou mì pozval do kina. Vzala jsem to jako ¾ert a slíbila jsem, ¾e pøijdu. Zapomnìla jsem, ¾e u¾ jsem domluvená s jiným. Jakmile jsem si to uvìdomila, zdìsila jsem se a nešla nikam.
Tak se stalo, ¾e pøed kinem stáli dva mladíci, kteøí èekali na svou dívku. Jak se zaèalo hrát, vzájemnì si jeden druhému postì¾ovali, a šli spolu na pivo. Za nìjaký èas jsem šla s Pavlem na èaj o páté, jak se tenkrát øíkalo taneèní zábavì, a koho tam nepotkáme? Láïu...
Hoši se hned k sobì hlásili. Tenkrát bych se radìji vidìla metr pod zemí. Ani jeden ani druhý to nevzdávali. Støídavì mnì doprovázel jeden nebo druhý, nìkdy oba. Sama jsem nevìdìla, pro kterého se mám rozhodnout. Pavel byl takový solidní, za to s Láïou byla vìtší psina. Všichni mnì radili solidnost. Láïa to však vyøešil jednoduše. Kdy¾ jsem jednou stála pod lucernou s Pavlem, odnìkud se vynoøil, øekl mu: Dovolíš? Odvedl mnì tøi kroky dál, objal mnì a zaèal líbat.
Byla jsem tak pøekvapená, ¾e jsem se ani nestaèila bránit. Pavel chvilku postál, a pak tiše odešel. No, a pak u¾ se brzy zaèalo mluvit o svatbì. Do roka jsme se vzali. Po svatbì jsem zaèala k Láïovu vyprávìní dodávat, ¾e jak jsem si ho vzala, tak mì ten smích pøešel.
Nicménì jsme spolu zùstali 35 let, dokud nás smrt nerozdìlila.
