Kouzlová noc

V kuchyni vesnického domku, přeplněné vánoční atmosférou, dopékala Sabina poslední plech cukroví. Mírně unavená, mírně spokojená, usedla na židli a zadumaně - aniž věděla proč - začala vzpomínat na minulé vánoce. Nejspíš to bylo tím, že hororů se člověk bojí, ale zároveň ho přitahují.

Počátek byl tehdy idylický, jako téměř u každého hororu: rozjařený manžel se objevil ve dveřích s třímetrovou borovicí. Jak pravil, má to logiku, protože Josífek má tři roky. Nelogická se ovšem ukázala být podlaha, kterou bylo nutno - alespoň lokálně - o půl metru snížit. Anebo probourat strop? Z rozporuplných úvah nakonec vylezl jednoznačný závěr: v určitých případech se musí člověk na logiku vykašlat a stromek říznout o půl metru. 

Když táhl borovici ven z amputačních důvodů (přece si třískami nezamarasí obývák), měl proces stejný průběh, jako když ji táhl dovnitř. Opět v poslední chvíli zachránil vázu a pendlovky, poškrábal dvoje futra i komodu, shodil odkládací stěnu v předsíni, rozmetal všechny boty a do éteru vyslal sedmnáct krucifixů.

Po celkem zdařilé operaci se sekyrou, pilou a rašplí však přišel na zlepšovák: stěhování rozložité borovice zpět bude oknem kratší a efektivnější. Ve své podstatě měl pravdu, akorát přitom urval záclonu a nezachránil pendlovky. A když přišel na to, že musí uříznout ještě dvacet centimetrů, protože právě tolik měří podstavec pro jehličnan, šel si koupit rum.

Mezitím Josífek, kterého maminka uklidila z dosahu slovních projevů pana otce do koupelny (hraj si pěkně s kapříkem...), umýval rybě hlavu šampónem. Sabina to zjistila, když byl kapr v posledním tažení a když zrovna někdo zazvonil. Měla hrůzu z legend o jedovatosti leklých ryb a sama kapra zabít nedokázala. Zmatkovala, nevěděla co s ním. Takže přišla otevřít s kaprem v utěrce a sama sebe slyšela jakoby z dálky, jak zelenému mužíčkovi, jenž se sháněl po manželovi, odpovídá: "Není doma. A prosím vás, nepřejel byste mi toho kapra?"

Návštěvníkova zachmuřená tvář se rozjasnila při představě rybí placky na škváře. Převzal kapra, z auta vytáhnul francouzák a se slovy: "To je divné, že má pěnu u huby," ho majznul po hlavě, jen to křuplo. "Kuchat už musíte sama," dodal.

To určitě, pomyslela si Sabina. Na co mám chlapa? A proč tu není zrovna, když ho potřebuji? A vůbec, kde je tak dlouho? A co znamená to čvachtání? Čvachtání?!

"Ježišmarjá Josef!" vykřikla v předsíni plné vody. Dvěma skoky a pětimetrovým dojezdem po zadku se ocitla v koupelně. Tam jí kapr vypadl z ruky, probral se z francouzákové narkózy a vyfackal dlažbu, že voda stříkala až do stropu. Josífek tleskal rukama a zajíkal se smíchy, Sabina se rozbrečela. Kapra to uklidnilo. Pračka doždímala a voda z utržené hadice už jen kapala.

Aby Josífek neprochladnul, posadila ho zničená Sabina ke krbu (ani se nehni!) a začala vytírat.

"Tedy bereš ten úklid z gruntu, takhle jsme nešůrovali ani na vojně," ozvalo se jí za zády, když byla asi v půlce. Přemítala, zda je vhodné máznout manžela mokrým hadrem po hlavě v čase vánočním. Stejně by to asi nepochopil. "Běž dodělat ten stromek," řekla unaveným hlasem.

Manžel vycítil, že další konverzace by mohla spustit - bůhví proč -destrukční procesy, proto odešel do obýváku. Okamžitě však byl zpátky, vytrhnul Sabině z ruky kýbl s vodou a zmizel ve dveřích. Za chvíli jí ho vracel prázdný. "U krbu hořela záclona," dodal omluvně.

Někdy měl ten její manžel opravdu blbé vtipy. Věděla, že u krbu žádné záclony nejsou.
"Josífek si tam hrál s tou, co ji borovice utrhla," vysvětloval manžel.

Hrůzou a vztekem se na ní zježily všechny chlupy. V následném krupobití byl její manžel překvapen tím, kolik zná jeho manželka sprostých slov a v jakých spojeních, tím, jak je neschopný - s tím, že manželka i s Josífkem odchází. Za chvíli skutečně klaply dveře. Že by opravdu jela k mamince?

Zůstal sám. Otevřel si láhev rumu, pořádně si přihnul a rozhodl se naporcovat kapra. Vidíš, taky za nic nemůžeš a dopadl jsi ještě hůř, pomyslel si a pohladil vyšpulenou tlamičku. I když... V kapřím ráji to nemusí být špatné. Všechny ryby jsou němé, nemohou nadávat, nemohou po tobě nic chtít - bože, tam musí být klid.

Po kaprovi přišla na řadu borovice. Muži už pranic nevadilo, že si třískami zamarasí obývák. Ostatně, i kamarád hajný, kterého potkal před domem, se nechal obměkčit strastiplnými zážitky ze stěhování košatého jehličnanu a netrval na jeho výměně, přestože konkrétně tato borovice měla stát v kulturní místnosti mysliveckého sdružení. Kdo a kdy provedl záměnu, těžko říci - tak tam, holt, bude letos stromek poloviční. Horší je, že tahle potvora nechce stát...
Borovice se skutečně nakláněla tu na jednu, tu na druhou stranu. Proto neustále dolaďoval stojan šroubovákem, sebe rumem.

Asi po dvou hodinách přišla manželka s Josífkem ze zimní procházky a uviděla naporcovaného kapra, stojící stromek a spícího manžela na gauči. Josífek už byl unaven, tak mu dala rychle najíst - a šup do postýlky.

"Mami, to dneska bude kouzlová noc?" zeptal se Josífek už v polospánku. Usmála se. "Kouzlo Vánoc? To přijde coby dup. Pěkně se vyspinkej, dobrou noc."

Do duše se jí začala vracet pohoda, akorát měla zapotřebí trochu vyvětrat rumové výpary v obýváku. Když otevřela okno, spadla garnýž, ke které byl přivázaný stromek. Ten vzal s sebou i dva obrazy...

Z předvánočního zadumání o loňském hororu vytrhnul ženu řinčivý zvonek: ve dveřích stál rozjařený manžel s borovicí. Ale ona už věděla, že to nebude stejné, jako loni. Loni se žádný plech s cukrovím nepřipálil...

Jiří Muladi