Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zívání

Náš dìda byl geniální vìdec, amatér a jeho nejsilnìjší vlastnost byla ješitnost. Nikoliv v podobì marnosti, prázdnoty nebo samolibosti. On skuteènì vynikal. Jeho nejmilejší zábavou byla statistika. Na svoje teoretické studie byl velice pyšný, nìkteré èlánky mu dokonce vycházely v èasopisech. V¾dy se dokázal rozpálit do èervena, kdy¾ nìkdo statistické údaje podceòoval, nedej bo¾e je odmítal, nebo zneva¾oval. Na jedné významné narozeninové oslavì jeho bratranec Olda chtìl být vtipný a zapomnìl, ¾e je pøed dìdou zakázáno o statistice mluvit nevá¾nì. Kdy¾ vysvìtloval pojem prùmìr, pou¾il vtip o tom, ¾e jeden snìdl dvì uzená kuøata a druhý ¾ádné, tak¾e v prùmìru se snìdlo jedno kuøe na osobu.

To ještì dìda vydr¾el, i kdy¾ se silnì zakuckal pøi polykání kuøecího øízku. Olda ovšem pokraèoval vysvìtlováním prùmìru, ¾e kdy¾ bude mít hlavu v lednièce a nohy v elektrické troubì, bude prùmìrná teplota jeho tìla 36 stupòù Celsia, neboli 97 Fahrenheita. Na to ji¾ dìda kousek kuøete vyplivnul a zaøval bez ohledu na slavnostní situaci:

„Ty lotøe, ty navonìnej chemiku, ven! Já ti dám Fahrenheita, ty zbloudilé hovado s hlavou v lednièce. Ty se svou periodickou míchanicí Mendìlejevových prvkù se odva¾uješ zesmìšòovat vìdu o zkoumání lidských vlastností takovým ubohým zpùsobem. Ty jsi praktická ukázka pravdìpodobnosti statistického výskytu sociopata, který nièí vztahy mezi lidmi, ani¾ by ho trápilo svìdomí. Nemáš místo u mého stolu, vypadni!“

Pro dìdu byla jeho oblíbená statistika vším. Postupnì se stala jeho ¾ivotní náplní a denním rituálem. Statistické pøehledy, knihy a èasopisy zaplòovaly jeho pracovní kout od podlahy ke stropu. U poèítaèe mìl nìkolik externích harddiskù a propojených rozboèovaèù HUB. Prostì svátost, na kterou mu nikdo nesmìl sáhnout.

„Dìdo prosím tì, nerozèiluj se, u¾ ráno si mìl tlak sto šedesát na devadesát,“ uklidòovala dìdu starostlivá babièka, „ještì si ublí¾íš. V¾dy» to Olda nemyslel špatnì, znáš ho.“
„Ne, ne, jen mì neutìšuj, já ho znám moc dobøe, holomka. U¾ za komunistù mnì dával najevo, jak se hluboce mýlím se závìry o perestrojce v Rusku. Kdy¾ to prasklo, byl vedle, ale nepøiznal to. Jen a» ma¾e, jeho nará¾ky na moji vìdu vìd si mù¾e nechat do svých pochybných patlanin a slouèenin.“

Strýc Olda, ura¾enì vstal, praštil pøíbory na stùl, jen to øachlo a odešel. Pøíliš jsme toho nelitovali, proto¾e ti dva se dokázali pohádat poka¾dé. Nebylo snadné poslouchat jejich vzájemné výpady. Naštìstí v¾dy zùstávalo jen u slov.

Nikdy pøed tím ani potom jsem dìdu neslyšel pronášet tak rafinované slovní inzultace jako v den jeho kulatých narozenin. Do¾il se hezkých devadesáti let a s bratrancem Oldou se nikdy nesmíøili. Ani ji¾ nebyla pøíle¾itost, dìda umøel. Vyplnil tak i jedno okénko své statistiky.

 

Všem nám chybìl. Zejména jeho nápady sledování nìkterých jevù pro svá statistická zkoumání, pøi kterých nás dokázal všechny zamìstnat. Chodili jsme povinnì na procházky do Modøan a do Stromovky a zapisovali poèty lidí na bruslích a bez bruslí. Sestra se snoubencem na Vyšehradì mìøila dobu, po kterou vyhlédnutá obì» dr¾ela mobil u ucha. Dìda vypoèítal vá¾ený aritmetický prùmìr podle dní v týdnu. Také jsme zapisovali rozdíl èasu mezi pøíjezdem tramvaje do stanice a údajem na jízdním øádu.

Nedaøila se pøesnì zjistit hustota poètu tìhotných ¾en na kilometrové vzdálenosti v rùzných èástech Prahy 1 a 4. Dìda byl nespokojený a protivný. Poèty aut, která nemìla rozsvícená svìtla podle vyhlášky, si na pra¾ských mostech sledoval sám, proto¾e nevìøil, ¾e bychom mu podali pravdivé údaje. Je fakt, ¾e jsme nìkdy jeho zadané úkoly ošidili. Pøedstava, ¾e bychom mohli pøesnì zjistit poèet dùchodcù ve fitnescentru podle vìku a váhy, byla nereálná. Tak jsme si údaje vymysleli.

Co jsme ale netušili, ¾e dìda chtìl dokazovat urèitý statistický jev i po své smrti. V závìti pamatoval na nás na všechny. V dodatku ¾ádal, abychom mu na hrob postavili mramorovou desku s jeho portrétem, který byl na pøilo¾ené flešce u závìti. Dìdy jsme si velmi vá¾ili, proto jsme se rozhodli, ¾e jeho pøání splníme. Pøi otevøení flešky jsme se nestaèili divit a smáli jsme se, a¾ nám oèi slzely.

Dìda byl na fotografii fešák, jen ústa mìl otevøená, hlavu mírnì zaklonìnou a zíval. Pusu mìl dokoøán, jedno oko pøivøené, ruku napøa¾enou, bylo znát, ¾e si na tom výrazu dal zále¾et. Nechat udìlat mramorovou desku s jeho portrétem pomocí laseru nebyl ¾ádný problém. Ani umístìní desky na hrobì, který byl kousek od hlavního vchodu høbitova Na Proseku, a kolem kterého musel ka¾dý návštìvník projít, nebyl problém. Jen další dìdovo pøání bylo nad naše chápání.

Tak jako nìkteøí vìdci, badatelé a vynálezci zkoušejí pokusy na sobì za¾iva, tak si dìda usmyslel dokazovat urèitý jev na sobì i po smrti. O co šlo.

 

Dìda se nìkde doèetl o naka¾livosti zívání. Vìnoval se rùzným praktickým i smìšným zkoumáním statistických jevù, ale ¾e si vybere za studijní námìt takovou pitomost, jako je zívání, nikdo z nás neèekal. Zkoušel to kdysi sám na sobì a daøilo se mu to. Sedìl v kavárnì u stolku, upøenì se na nìkoho zadíval a zaèal zívat. Zívání doprovázel typickými pohyby úst, hlavy, rukou a odlehèeným výrazem oblièeje po zívnutí. Zamìøený protìjšek reagoval spontánnì a obratem. Nìkdy staèilo, ¾e zívání jen naznaèil reflexem a vyhlédnutá obì» zívala okam¾itì. Zvláštì se mu daøilo vyvolávat zívání u mladších ¾en. Obdivoval jejich zpùsobné zakrývání úst. Napsal o tom dokonce èlánek: „Zívání jako psychologické pùsobení sociálních vazeb mezi lidmi“.

Ze závìti bylo jasné, ¾e se tímto problémem nepøestal zabývat, ale nemìl ji¾ èas svou psychosociální studii dokonèit. Na flešce, pod jeho fotografií byl uveden podrobný popis, jak velkou náhrobní desku máme poøídit, jak jí umístit a hlavnì, pravidelnì sledovat pøíchozí návštìvníky høbitova a jejich reakce. Vycházel z pøedpokladu, ¾e pozùstalí, kteøí pøicházejí za svými blízkými, jsou pod vlivem emocí a budou citlivì reagovat na jeho tváø na náhrobku, pøipravenou zívnout. Následkem naka¾livosti budou zívat také. Tyto projevy jsme mìli sledovat a zaznamenávat. Údaje jsme mìli následnì pøepisovat do aplikace na jeho poèítaèi, kde mìl pøipravený program.

Ukázalo se ale, ¾e naše vdìènost a ochota splnit dìdovo pøání má své omezení. Hrob byl upraven podle jeho pøání. Velká tmavá mramorová deska s jeho zívající fotkou a nápisem nesmazatelnì vypáleným laserem, umístìná ve výši oèí byla naprosto nepøehlédnutelná. Problém byl v tom, kdo se ujme vlastního pozorování a zapisování do tabulek. Návrh, aby se losovalo a slu¾by podle toho rozdìleny, byl zamítnut vìtšinou èlenù rodinné rady. Nìkteøí rouhaèi dokonce tuto slu¾bu odmítli s odùvodnìním, ¾e je to dìdovi u¾ stejnì fuk, nápad samotný je blbost a je jen pro  koèku.

O problému se sledováním zívajících návštìvníkù høbitova, procházejících kolem dìdova hrobu se dozvìdìl strýc Olda. Kdy¾ se nabídl, ¾e by se sledování a zápisùm mohl vìnovat a pova¾ovat to za posmrtné usmíøení se svým bratrancem, byla jeho nabídka s nadšením pøijata. Dostal desky s vytištìnými tabulkami podle vzoru na dìdovì flešce, dostatek propisek, skládací rybáøské sedátko, pìt lahví Svijanského Mázu a termosku kafe. Sám si iniciativnì pøeèetl dìdovu sta» o naka¾livosti zívání, která byla otištìna v èasopise Zpravodaj neurofyziologie. Bylo mu úplnì jedno, jestli jde o psychosociální roli, nebo o zrcadlení mozkových bunìk, ale své úlohy se ujal rád.

Strýc Olda mìl ovšem zámìr úplnì jiný. Na høbitov samozøejmì šel. V èerném obleku. Hned jak bylo otevøeno. Pohodlnì se usadil vedle obrubníku s velkou rozsvícenou svíèkou a otevøel láhev Mázu. Hluboce se napil a litoval, ¾e si nemù¾e zapálit svou Elemku.

Netrvalo dlouho a pøišly první návštìvnice. Kdy¾ uvidìly vedle èerstvého osvìtleného hrobu sedìt elegantního pána, se vzhledem úèetního s deskami na klínì, zvolnily krok a pozdravily. Po oslovení – Pozdrav Pánbùh, strýc pohotovì odpovìdìl – A¾ na vìky. Pøíchozí babièky se zahledìly na èerný mramor s obrázkem zívajícího dìdy, a co èert nechtìl, obì si zívly. Jen¾e naka¾livost opravdu zapùsobila a strýc Olda, aè se zdráhal, musel otevøít pusu a zívnul také. Dokonce s hlasitým povzdechem, kdy¾ naplnil plíce k prasknutí. Babièky pokývaly hlavou a šly dál. Strýc Olda byl v rozpacích. Jednak to zívnutí babièek neèekal a pøekvapilo ho, ¾e se sám od babièek nakazil a zívnul si také. Podíval se rozpaèitì na tabulku, kam mìl zapsat první záznam. Mìl zaškrtnout dvì zívnutí, nebo tøi.

Ne¾ si to rozmyslel, pøišla další starší paní s velkou konví a smetáèkem. Pøešla kolem strýce bez pozdravu, ale na mramorovou desku se chvíli zahledìla. Zívla si a šla dál po cestì. Strýc se rozhodl. Udìlal tøi èárky v kolonce ¾eny nad padesát let. Trochu si loknul kafe z termosky a èekal. Dlouho se nic nedìlo, jen sem tam poletovali holubi. Po tøetím Mázu ji¾ neèekal a do kolonky pøipsal další tøi èárky v kolonce ¾eny do padesáti let. S ubývajícím poètem Mázù, pøibývalo èárek v pøíslušných kolonkách.

„Tak vidíš, dìdku statistickej, jak ti tvoje bádání vychází,“ otoèil hlavu k obrázku dìdy: „to si neèekal, kdo ti to tady spoèítá. Já ti tu tvoji statistiku tak zamotám, ¾e ti z toho vyjde limita nekoneèna!“
„A¾ na vìky!“ odpovìdìl další návštìvnici s malou dívenkou. Prošla kolem nìho se sklonìnou hlavou a na mramorovou desku ani na strýce Oldu nepohlédla. Nejdøíve ji chtìl zavolat, aby si prohlédla obrázek, ale pak se rozhodl, ¾e by to bylo zbyteèné a do kolonky ¾ena nad padesát let pøipsal tøi èárky. Mázy byly vypity, kafe vystydlo a strýc se po nìkolikerém vymoèení za márnicí rozhodl, ¾e èárek je dost a zrušil stanovištì. Stejnì ji¾ dlouho nikdo nešel.


 

Dìda v dodatku závìti neuvedl, jak dlouho se má šetøení provádìt. Po týdnu se zhoršilo poèasí, zaèalo pršet a foukal nárazový vítr 20 metrù za sekundu. Strýc Olda rozhodl, ¾e údajù je dost a vyplnìné tabulky pøedal otci. S podìkováním, ¾e nám strýc takto pomohl, dostal exkluzivní multipack Svijanského tøikrát chmeleného le¾áku a knihu Hovory s duší od James van Praagha. Kdy¾ otec chtìl pøepsat data do tabulek na dìdùv poèítaè, nastal problém. Nikdo jsme neznali heslo, které umo¾òovalo poèítaè otevøít. Po nìkolikadenním vymýšlením hesel jsme pokusù zanechali a tabulky ulo¾ili mezi ostatní písemnosti do dìdova archivu. Škoda, ¾e nikoho nenapadlo jedno jméno. Heslo bylo Olda.
 
 
Pøemysl Èasar
* * *
Foto zdroj: unilad.co.uk a Pixabay
Kolá¾: Eva Rydrychová

Zobrazit všechny èlánky autora

Poznámka redakce: Ètenáøùm, kterým se texty Pøemysla Èasara líbí, doporuèujeme shlédnout jeho videa, která jsou dùkazem jeho mnohostranných kreativnì tvùrèích schopností.


Komentáøe
Poslední komentáø: 17.12.2021  14:59
 Datum
Jméno
Téma
 17.12.  14:59 Pøemek Podìkování
 17.12.  13:00 Dagmar
 17.12.  06:41 Evussa
 17.12.  02:14 Ivan
 16.12.  12:13 Vesuviana Václavovi s omluvou...
 16.12.  10:40 Vesuviana díky
 16.12.  10:36 Von
 16.12.  05:33 Václav