Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rovinj a hurá do ¾ivota!
 
Naše prázdninová praxe konèila a byl èas se rozlouèit. Chtìli jsme to udìlat dùstojnì a nevšednì, a proto jsme vymysleli plán. Poslední pracovní den o pùlnoci jsme si oblékli naše stejnokroje a ka¾dý si vzal do ruky velkou, zapálenou svíèku. Potom jsme se seøadili do dlouhého hada a vyrazili. Za zpìvu národních písní jsme obešli celý ubytovací komplex. Kdy¾ jsme se dostali k ohromnému sladkovodnímu bazénu, který byl souèástí hotelového zaøízení, postavili jsme se na jeho okraj a zachovali chvíli ticha. Personál i hoteloví hosté v pùlnoci pochopitelnì ještì nespali. Domnívali se, ¾e se jedná o nìjakou zábavu, a dìlali nám proto v hojném poètu doprovod. My se postavili do pozoru a náš pøedák podìkoval jak jugoslávským spolupracovníkùm, tak všem hostùm za pøátelské prostøedí a za pøízeò, kterou Èechùm vìnovali. Na závìr jsme za uctivého ticha všech pøihlí¾ejících zazpívali èeskou hymnu. Po jejím skonèení propukli všichni v nadšený jásot a aplaus a my – tak, jak jsme byli – tedy obleèení a se zapálenými svíèkami, naskákali do bazénu. Naše poèínání svedlo hodnì hostù i personálu k následování. Bìhem malé chvilky se v bazénu plácalo plno obleèených, smìjících se lidí, kteøí si rozumìli bez ohledu na národnost a kterým bylo dobøe.

A ještì jeden zá¾itek mi utkvìl v pamìti. Pracovali jsme pøes dva mìsíce bez jediného volného dne. Jenom poslední den pobytu, ten byl náš! Hotel Brioni obstaral autokar a my jeli na prohlídku Istrijského poloostrova. Byla to nádhera a èlovìk nevìdìl, na co se má døíve podívat. Nejvìtším favoritem byl bezesporu Limský fjord, to byla opravdu pøekrásná podívaná.
 

Navštívili jsme také staré rybáøské mìsteèko Rovinj a poøádnì si je prohlédli. Rovinj le¾í na kopci a vévodí jí starobylý kostel. Na špièce kostelní vì¾e je umístìna døevìná socha patronky rybáøù a námoøníkù. Její jméno u¾ nevím, to bych si musela vymýšlet. Jeden starý rybáø spravující sítì nám vyprávìl o této soše pradávnou legendu. Patronka rybáøù reagovala na moøské vìtry a dalo se podle ní pøedvídat poèasí. Jestli¾e mìlo být moøe klidné, zùstala v pùvodní poloze, tedy èelem k moøi. Stejnì spolehlivì vìštila i bouøky a špatné poèasí. Jednoduše se k moøi otoèila zády a tím rybáøe a námoøníky varovala. Její pøedpovìdi byly neomylné a jakmile stála zády k moøi, nikdo nevyplul. Proto se svatá patronka tìšila, a mo¾ná ještì tìší, velké úctì a vá¾nosti všech obyvatel.

Rovinj pøipomíná tak trochu italská pøístavní mìsteèka. Kopcovité ulièky se šòùrami vlajícího prádla, plno osmahlých, povykujících dìtí, rybáøi spravující svá vybavení a pletoucí sítì, ¾eny sedící na schùdkách domù, plno hospùdek s levnou koøalkou, s èerstvými, peèenými rybami a dalšími dary moøe. V jedné hospùdce jsem prvnì ze zvìdavosti ochutnala ústøice. Èíšník  pøinesl ohromný nazdobený tác plný škeblí, no¾e na otevøení, vidlièky a citron, proto¾e ten dodá ústøici pravou chu». Kdy¾ se škeble otevøe, napíchne se ústøice na vidlièku, pokape citronem a obøadnì se nese do úst. Po spolknutí se má udìlat buï èeské mòam, nebo alespoò nìjaké to gurmánské gesto, aby se pochoutka nále¾itì ocenila a udìlalo se zadost bontonu. To jsem vìdìla a také jsem to tak chtìla udìlat. Ale ta potvora se mi jako naschvál zaèala mrskat na vidlièce a já mìla dokonce dojem, ¾e na mì mrká a vyèítavì øíká:
„Tak ty mì chceš opravdu sníst, jo? No, to sis dovolila dost!“

Jen s nejvìtším sebezapøením, abych neurazila, jsem ústøici snìdla. Byla dobrá, ale jedna mi úplnì staèila. S chobotnicí to bylo lepší. Dostali jsme toti¾ menší, dozlatova opeèené krou¾ky, které chutnaly sice zvláštnì, avšak znamenitì. ®e to byla chobotnice, to jsme se dozvìdìli, a¾ kdy¾ byla mísa prázdná. Inu, co by se také v rybáøském mìsteèku mìlo jíst, ¾e.

 
 
Druhý den jsme se sbalili a jelo se domù. Svalili jsme se na sedadla vlaku s rozhodnutím, co nejdelší èas prospat a dohnat tak, co jsme promeškali. Jen¾e èlovìk míní a Pán Bùh mìní. Asi ve 23 hodin jsme mìli dorazit do Záhøebu. Pan profesor nás v pøedstihu všechny obešel a kladl nám na srdce, aby nikdo nevystupoval na záhøebském nádra¾í, proto¾e vlak tam bude šíbovat, èili pøejí¾dìt po jednotlivých kolejích a pokraèovat v cestì z úplnì jiného nástupištì, ne¾ pøijel.

Starostlivý, hodný pan profesor, který byl poznamenán svou celo¾ivotní pedagogickou èinností a nezbednými ¾áky, to dokládal slovy:
„Studenti, Záhøeb je ohromné nádra¾í a velice lehce byste se mohli ztratit a nedostat se domù. Všichni zùstaòte na svých místech a vyèkejte odjezdu vlaku!“

My horlivì pøisvìdèovali, ale jakmile vlak zastavil v Záhøebu, pøepadla nìkolik z nás ukrutná ¾ízeò. Já a kamarád Mirek jsme nebyli výjimkou. Rozhodli jsme se, ¾e to riskneme. Vylezli jsme z vagónu, zakoupili nìjaké pití a šli zpátky na nástupištì, ke kterému jsme pøedtím pøijeli. Ale vlak nikde! Zkoušeli jsme se doptat ¾eleznièních zamìstnancù, ti nám však nerozumìli, hulákali nìco nesrozumitelného a mávali rukama. Teprve teï nám, pitomcùm, teprve došlo, ¾e to vùbec není ¾ádné sranda. Nemìli jsme pasy, ty byly ulo¾eny u pedagogického dozoru ve vlaku. Nemìli jsme u sebe u¾ ¾ádné peníze, mìli jsme jenom zásobu lahví s pitím. Dnes by to velký problém nebyl, ale tehdy byla sedmdesátá léta. Hranice nebyly otevøeny a ka¾dý stát si je chránil pøísnou celní kontrolou. Dostat se pøes nì šlo jenom s pasem anebo s nìjakým jiným pøíslušným cestovním dokladem. Jinak by mohl být èlovìk s nejvìtší pravdìpodobností pova¾ován tøeba za špiona nebo nìjaké zvrhlé individuum. U¾ jenom vysvìtlení situace by znamenalo spoustu starostí a èasu. Co teï? Zkoušeli jsme obìhnout velké záhøebské nádra¾í se spoustou vlakù a hem¾ením národù, a najít náš vlak. Bylo to skoro nemo¾né a také se nám to nepovedlo. Zdrcenì jsme se zase sešli na opuštìném, pùvodním nástupišti. Avšak najednou se stalo nìco, co nám vyrazilo dech ještì víc.

Na nástupišti se objevil pan profesor, který nás tak dùraznì upozoròoval, ¾e nemáme vylézat z vagónu… Nesl si také láhev pití a klidným, rozvá¾ným krokem došel a¾ k nám. Pas nemìl urèitì také.

„Studenti, co zde dìláte, proè nejste na svých místech?“ ptal se pan profesor.
„My tady èekáme na vlak, pane profesore.“
„Studenti, a kde je ten vlak?“
„Snad sem pøijede, my nevíme, pane profesore.“
„A jak to, ¾e tady není?“
„On nìkde šíbuje, jak jste nám øíkal, ale snad ho najdeme.“
„Pravda, studenti, v¾dy» já jsem zapomnìl,“ øekl smutnì i zdìšenì pan profesor a kolena se mu podlomila.

První se vzpamatoval Mirek. Otevøel láhev známého jugoslávského koòaku Césara, vzal pana profesora kolem ramen a øekl:
„Dìti, nebojte se, kdy¾ je s námi pan profesor, tak se domù urèitì nìjak dostaneme. Cvaknìte si, pane profesore!“

Pan profesor, aè skoro abstinent, pøijal podávanou láhev a beze slova se mocnì napil. Jeho pøíkladu jsme následovali všichni a u¾ se nám naše situace nezdála tak tragická.  I Pánbùh se nad naší nerozvá¾ností musel smilovat, nebo» najednou zèista jasna a neplánovanì pøed námi zastavil náš vlak. Z jeho oken køièeli kolegové, a» honem nastoupíme, ¾e se hned jede dál. Sotva jsme nastoupili, vlak se rozjel. Nikdo minulou událost nekomentoval, jenom pan profesor poklepal Mirkovi po rameni a uznale pravil:
„Studente, ono na tom Césarovi opravdu nìco je!“
 

Všechno má svùj konec a skonèila i š»astná léta studentská. Teï nás èekala zkouška dospìlosti v podobì maturity. Svatý týden ubìhl jako voda a já moc dobøe vìdìla, ¾e za týden se zázraky nedìjí a ¾e všechno vy¾adované uèivo stejnì do hlavy nedostanu. Odevzdala jsem se tedy s ostatními osudu, který jsme si chtìli alespoò trochu naklonit posvìcením psacího náèiní v kostele. Pan faráø se asi opravdu hodnì sna¾il, proto¾e všechno dobøe dopadlo. Dostali jsme glejt, profesorský sbor nám potøásl rukou a popøál mnoho štìstí a úspìchù v dalším ¾ivotì.  Byl to tak zvláštní pocit, kdy¾ najednou všechno skonèilo a dùvìrnì známá škola u¾ nebyla naše. Na jednu stranu to bylo všem líto, ovšem na druhou stranu nám u nohou le¾el celý svìt… Staèilo se jenom trochu rozmáchnout køídly, rozletìt se do neznámých výšin a ¾ít, ¾ít!

Ó ty vìèná pošetilosti mládí, plná ohromné sebedùvìry, odvahy, volnosti, ideálù, plánù a nadìjí, ale i chyb, omylù a pádù! S tebou na chvíli snadno uvìøíme, ¾e právì my jsme ti vyvolení, co svìtu teprve uká¾í… Opakuješ se s neúprosnou pravidelností u ka¾dé generace a š»asten ten, kdo si alespoò kousek z tebe uchová po celý ¾ivot.

 
Hana Štainerová
* * *
Fotokolá¾  © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.08.2020  17:19
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  17:19 Von