Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

NEMLUVÍM ANGLICKY
 
V motelu “Rest Easy” v Modrých Horách (severozápadnì do vnitrozemí od Sydney) v osadì “Wentworth“), se dìjí podivné vìci s podivnými lidmi. Motel známe u¾ z døívìjší návštìvy. Pøed nìkolika lety jsme se tam s man¾elem na týden ubytovali. Projí¾dìli a poznávali jsme krásy Modrých Hor. Tentokrát jsme pøijali nocleh pouze na dvì noci. Chtìli jsme vidìt známou, která bydlí v “Katoombì”, krásné osadì nedaleko motelu. Známe se u¾ dvacet pìt let od doby naší emigrace. Ida moc krásnì maluje, a tak se nám nápad uvidìt ji, moc zalíbil. Uká¾e nám nové obrazy a pokocháme se inspirací z této krásné oblasti Austrálie. Ida mìla radost ne jenom z telefonátu, ale i z blízkého setkání. Nejdøíve nám vyèinila, co ¾e to jsou za nápady jít bydlet do motelu, kdy¾ máme ji? Mìla pravdu, ale tím, ¾e nás napadají takové návštìvy uskuteèòovat náhle (takzvané pøepadovky), nechtìli jsme ubohou Idu znièit nervovì, kdy¾ nás tak dlouho nevidìla.
 
Domluvili jsme sraz v motelu. Zaplatili jsme si pobyt s veèeøí a poèítali jsme s tím, ¾e v osm hod. za námi pøijde a my ji pak budeme následovat k ní domù na domluvenou sklenièku vína a pøátelský pokec. Nemohla se holka doèkat. Ještì ani nezaèali roznášet pøedkrm a u¾ sedìla s námi u stolu.  Jak tak povídáme jeden pøes druhého, naplnìni zprávami nastøádanými za nìkolik let, neuniklo nám, ¾e nás obsluhuje zvláštní èlovìk.
 
V jídelnì motelu sedìlo asi padesát hostù èekajících na veèeøi jako my. Obsluhující byl èernì obleèený, jak to u èíšníkù obvykle bývá. Hádali jsme, ¾e snad by to mohl být Ital. Èíšník znenadání zaèal krou¾it kolem hostù s proutìným košem a rozdával rohlíky. Neustále odbíhal pro nové rohlíky. Divili jsme se, jak uva¾uje. Proè si jich do tak ohromného koše nenaskládá víc najednou, aby tolik nebìhal?
 
Byla to zvláštní podívaná, malý èlovìk, velký koš. Tváøil se pøihlouple, jako kdyby mu nìjaké to koleèko v hlavì chybìlo i podle toho jednal. Mo¾ná nás zmátl ten jeho úèes na blbeèka. Do kuchynì z jídelny byly létací dveøe, jak to také obvykle v restauracích bývá. Podivný èíšník pøi ka¾dém odchodu z restaurace do kuchynì rozkopl dveøe a bez úhony proletìl na druhou stranu. Po urèitém èekání, kdy¾ jsem dojídala poslední sousto rohlíku, nebo» hlad byl silnìjší ne¾ èekat s rohlíkem na polévku, se rozletìly dveøe a èernì odìná postava nesla na pa¾i naskládané bílé talíøe s polévkou a¾ po rameno, poslední talíø pøidr¾ován bradou. Kdy¾ se postava objevila u našeho stolu, Vladimír zdvoøile pozdravil a zeptal se, jak se mu dnešního veèera vede? Èíšník se zarazil, odstoupil od stolu a mumlal  „No English”. Nahodil opìt ten zoufalý, pøiblblý oblièej.
 
Zkoušeli jsme vyzvídat.:”Ital? Španìl? Portugalec? “ „No English, no English“.  Nechali jsme pøed sebe postavit polévku. Nutil ji i Idì. Ukazuji mu na prstech, ¾e jenom dvì k našemu stolu. Ida je návštìva, v hotelu nebydlí, informuji ho. U¾asle se díval a vymáèkl ze sebe: „Polévka zadarmo (soup free)”. Postavil talíø pøed Idu. Ta mu nakazovala, a» polévku odnese. Jakmile odplul a zmizel za dveømi, øíkám Idì.:” No vidíš, holka, jaký mají pøehled, ani neví, ¾e sem nepatøíš. Po polévce se náš “No English“ dal do roznášení hlavního jídla. Zase pùsobil nemotornì, dìsivì, nebylo mo¾né jeho chování pøehlédnout.
 
Všichni u¾ mìli jídlo pøed sebou, jenom náš stùl ne. U¾ jsem se stávala netrpìlivá, zlostná, kdy¾ jsem ho vidìla, jak se uprostøed místnosti toèí, vejrá a obsluha vázne. Prostì mì zaèal lézt na nervy. Kdy¾ se k našemu stolu pøenesl jeho kukuè, tak ho pokynem ruky zvu, a» laskavì pøinese jídlo i nám. «ukl se do hlavy, rozkopl dveøe a v zápìtí pøed nás slavnostnì staví talíøe s jídlem, opìt i pøed Idu.
 
Zase to samé: “Ne, ne ne, já tu nebydlím”, oznamuje Ida. Vladimír se sna¾il napojit na anglicky nemluvícího. Vydralo se nu z hrdla: ”Ola como staz”. Nauèil se tento pozdrav pøi pøíchodu do Austrálie od Španìlù.  Kdyby mu však dotyèný španìlsky odvìtil, byl by Vladimír v šoku. Naštìstí neodvìtil. Zábavná postava odstoupila, otoèila se a strachy pelášila s talíøem, který Ida odmítla, do kuchynì. Vztek mì pøešel, veèeøe nám moc chutnala. Vztek vystøídala lítost. Líto mì bylo emigranta, který prochází tím samým obdobím, jakým jsme procházeli i my pøed dvaceti pìti lety po pøíjezdu do Austrálie. Mrzelo mì, ¾e nikdo z personálu mu nechvátá na pomoc, ¾e ho vše nechají dìlat samotného. Ještì nás udivilo, jak odnáší talíøe po veèeøi. Naskládané jeden na druhém, asi tøicet dohromady pøidr¾ované bradou, se kterými se vratce potácel pøed lítaèky.
 
Lidé v restauraci èekali, jak se situace vyvine. Jak jinak, ne¾ ¾e zázraèným zpùsobem kopl do dveøí a probìhl na druhou stranu. Poslední fáze veèeøe byla výborná zmrzlina. Kdy¾ ji všem hostùm kromì Idy naservíroval, to u¾ zøejmì pochopil, ¾e do motelu nepatøí, se náš obsluhující postavil doprostøed jídelny, prohrábl rukama blbeèka z èela dozadu, vymìnil pøiblblý výraz za usmìvavou tváø a perfektní angliètinou pozdravil spoleènost. Potom zaèal ze sebe chrlit skotské a irské vtipy, smál se, my s ním a hrál ú¾asnou komedii.
 
Všechno, co jsme s ním pro¾ili, byl jeho herecký výkon. Asi napodoboval anglický seriál “Folty Tower”. Chvíli jsme ho poslouchali a potom jsme s Idou odcházeli k ní domù. Pøi odchodu nás èíšník oslovil. Mrzelo ho, ¾e Ida odmítla jeho polévku. Smáli jsme se s ním, jak nás dostal, ¾e mìl štìstí za naší poctivost, jinak se Ida najedla zadarmo, kdy¾ byla tolikrát k tomu nucena.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 25.07.2020  19:23
 Datum
Jméno
Téma
 25.07.  19:23 Von