Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pìt minut slávy

Pìt minut slávy. U¾ druhých v poøadí – v mých rodných Petrovicích u Rakovníka. Ve své celo¾ivotní tvorbì se vracím nejen sem, ale i na celé Rakovnicko a Køivoklátsko. Ten kraj mi uèaroval u¾ v dìtství. Zøejmì i díky mé milované babièce Martì, která bydlela jen ob dva domy od toho našeho. Nikdo, kromì spisovatele Oty Pavla, o tom kraji neumìl tak nádhernì vyprávìt. Není divu, ¾e kdy¾ jsem pøesídlila v osmi letech s rodièi a sestrou Helenkou do Rakovníka, v ka¾dém volném èase hned hurá zpátky za babièkou.
 
O vánoèních prázdninách jsem se do Petrovic obzvláš» tìšila. Je¾íšek nám se sestrou nadìlil zázrak propašovaný z ciziny, bílé krasobruslaøské boty s bruslemi. Ostøí mìly jako bøitvu a na zahnuté špièce no¾e nìkolik zoubkù, od kterých se dalo nádhernì odpichovat, a¾ kolem kotníkù støíkala ledová tøíš».
 
Bruslaøské zaèátky jsme zvládly pod vedením trenérky Slávky Kutálkové.
 
Po nìkolika lekcích jsme se nauèily vykrou¾it na ledì mìsíc, zatoèit se v jednoduché piruetì a udìlat váhu, neboli holubièku. ®ádný salchow, rittberger,  lutz èi axel. Maximálnì tak ještì pokus o arabesku. Èasem jsme si z tìch figur a nenároèných krokù s Helenkou sestavily volnou jízdu na hit té doby – Dva modré balónky od Bedøicha Nikodéma a Jaromíra Hoøce, kterou zpíval Josef  Zíma.  Kluzištì v Rakovníku u sokolovny nám najednou bylo malé, a tak hned první den prázdnin fofrem k zamrzlému rybníku na návsi v Petrovicích. Pìknì ruku v ruce jsme ladnì klouzaly po ledì a pìly píseò o modrých balóncích zpùsobem, ¾e by tajil dech sám profesionální pìvec. 
 
Všechny petrovické dìti mìly brusle šlajfky, které se k botám pøipevòovaly  ze stran šroubovacími svìrkami na klièku, nebo» v padesátých letech se u nás jiné nesehnaly. Kluci i holky stáli se zmrzlými nosy na bøehu a málem jim vypadly oèi. Na závìr naší sestavy zaznìl potlesk. Zá¾itek jako hrom! Pìt minut slávy!
 
Vzpomnìla jsem si na nì pøi Mariánské pouti, kterou Petroviètí slaví ka¾dý rok první nedìli v èervenci jako pokraèování slavných procesí k léèivému prameni,  kde se kdysi údajnì zjevila Panna Maria.
 
Tentokrát jsem na pou» dorazila i já, ani¾ bych tušila, ¾e si zde onìch pìt minut slávy zopakuji. Jednoho dne toti¾ zazvonil telefon a ozval se v nìm hlas starosty Radka Jelínka. 
„Nebylo snadné vypátrat vás. Vyvdala jste jiné jméno, ale poslední vaše kniha   „Úsmìv prosím" mì nasmìrovala. Napsala jste v ní, ¾e vaše místo narození jsou Petrovice u Rakovníka – a mnì to hned docvaklo.“
„Proèpak si hrajete na Columba?“ byla jsem zvìdavá.
„Proto¾e vás v Petrovicích rádi pøivítáme. Pøijeïte na pou». Omrknete
i výstavu vašich kní¾ek, kterou v knihovnì chystáme.“
 
Mne to však z knihovny táhlo ven, do malebné vesnièky plné krásných zákoutí.  Zámek, vila rodiny Gallerù, která po nìkolik generací spolupracovala s  uhlobaronem hrabìtem Walisem, bývalý lázeòský dùm poblí¾ barokního kostela  Navštívení Panny Marie, Bo¾í studna, škola, fara, staleté památné lípy, hradba lesa nad vesnicí a mùj rodný dùm. Staèil jeden pohled – a vrátilo se mé dìtství.  Toulala jsem se za humny jako kdysi, celá dojatá z toho, jak mì Petroviètí pìknì pøivítali. Bylo mi s nimi skvìle i odpoledne na dvoøe zájezdního hostince.  
 „To je pro mne novinka, ¾e tady máme rodaèku spisovatelku,“ naklonila se ke mnì paní od vedlejšího stolu.
Trochu jsem se ošila: „Však se vám tu u¾ v roce 1837 narodil i spisovatel, básník a pøekladatel Alfred Waldau, který se pùvodnì jmenoval Josef Jarosch.“
Starosta, který sedìl vedle mne, pøikývl: „Seznamoval nìmecké ètenáøe s èeskými literárními díly, lidovou slovesností a národními obyèeji. Èeská veøejnost si ho za to moc  cenila.“
Paní  netrpìlivì pozdvihla oboèí: „Je pravda, ¾e se tu narodil, ale pohøbený je  bohu¾el v Litomìøicích.“
 
Vtom jí v oèích zajiskøil nápad: „Nechtìla byste být pochovaná u nás? Na høbitùvku se nìjaké pìkné místeèko najde.“
„Berem!“ konstatovala moje maminka, kdy¾ jsem jí onu úsmìvnou pøíhodu odvyprávìla. „V Petrovicích jsem pro¾ila nejkrásnìjší roky ¾ivota, proè se tam jednou nevrátit?“ 
 
Došlo mi, ¾e to myslí vá¾nì. Vidìla jsem na ní, jak jí letí pøed oèima uplynulé roky.Vzpomínala na svou první lásku, která skonèila happy endem zvaným svatba. Ona byla nevìsta a ¾enich byl mùj tatínek. Rozpomínala se na to, jak si spoleènì postavili v lipové aleji, co bì¾ela do kopce ke  kostelu, domek è. 115.   Pøipomnìla si èasy, kdy jsme se v nìm se sestrou Helenkou narodily, kdy jsme pak všichni  byli  øadu let pospolu a v rodinném kruhu nikdo nechybìl. Nic naplat, pojedu  do Petrovic koupit si hrob!
„Ještì si mù¾eš vymyslet epitaf na pomník, jako Jiøí Wolker,“ ¾ertovaly mé dìti.
 
Zmínka o Wolkerovi mì vrátila zpìt k mamince. Onoho avantgardního básníka mám spojeného se Svatým Kopeèkem, kam jezdíval poèátkem minulého století na prázdniny k prarodièùm, jak jsem se dozvìdìla u¾ na základní škole. Svatý Kopeèek patøí k Olomouci jako Eiffelova vì¾ k Paøí¾i.
 
Moje maminka v Olomouci bydlela skoro ètyøicet let. Jezdila jsem za ní tak èasto, ¾e mi u¾ i rodilí Hanáci pøestali øíkat Èí¾ek èi Pra¾anda. Rádi mìli  i maminku.  Byla  spoleèenská, optimistická a její výroky by se daly tesat do kamene, i kdy¾ u¾ jí táhlo na dvaadevadesát. Úmìrnì s léty v ní ale rostla dùvìøivost k neznámým lidem. Soused Pavel mi ka¾dou chvíli telefonoval, ¾e pustila nìkoho cizího do bytu. Kdy¾ mi zas jednou volal, ¾e u mamky byl opìt neznámý chlápek, bránila se:
„To nebyl ¾ádný vrah, to byl plynaø. Nabídl mi výhodný tarif na odbìr plynu. Tak jsem to podepsala.“
 
Vydìsilo mì, ¾e asi sedla nìkomu na lep, a tak jsem se za ní okam¾itì vypravila.
„Hned mi tu smlouvu uka¾," zvolala jsem málem ve dveøích.
 
Mlèky otevøela sekretáø a zaèala v nìm štrachat. Pak polo¾ila na stùl tlustý fascikl. Strnula jsem, ¾e jsou v nìm podrobné plány Národního divadla. Moje peèlivá maminka nevyhodila ani lístek z èistírny. Provinile se usmála: „U¾ by to chtìlo pøebrat.“
 
Já na ní však vidìla, ¾e by radši slo¾ila metrák briket, ne¾ tøídit ono nadìlení.  Sedìla vedle mne jako na trní a u¾ u¾ to chtìla mít za sebou.
 
Kdy¾ jsme se tou záplavou papírù po dvou dlouhých hodinách prokousaly, pohladila jsem ji za ten výkon po vlasech a zaklapla tenké desky s aktuálními  smlouvami.
 
Maminka se zatváøila jako nevinnost sama, zavøela za sebou dveøe do lo¾nice a hlasitì zaperlila: „Koneènì si odpoèinu! Dostala jsem zabrat!“
 
V tom mnì to došlo: „To by byl ten správný epitaf na mùj pøípadný hrob
v Petrovicích!" U¾ jsem vidìla náhrobní nápis na pomníku:  KONEÈNÌ SI ODPOÈINU – DOSTALA JSEM ZABRAT. Pak mì napadlo, ¾e ho ještì vylepším hláškou: ALE RADŠI BYCH LE®ELA NA PLÁ®I.
 
Kdy¾ jsem se svým nápadem seznámila maminku, trochu v ní hrklo. „Najednou jsi pesimistická," zkoušela na mne fintu. „Kam se podìl tvùj smysl pro humor?
Èekala bych od tebe nìco veselého."
„A co veselý andìl?" napadlo mì ve vteøinì. „Ten by se ti líbil?"
 
Buï rezignovala, nebo to byl dùkaz, ¾e je ztøeštìná stejnì jako já.
„Jak by vypadal?" zeptala se opatrnì.
„Pøece usmìvavì," ihned jsem mìla andìla pøed oèima. „V dlaních bude dr¾et  srdce a z vlasù mu popadají kvítky a¾ na zem."
 
 
 
Moje kamarádka výtvarnice Iva Michálková z Kryštofova Údolí u Liberce, která ve své keramické dílnì vytváøí hotové divy, ho udìlala naprosto pøesnì.
 
Teï se andìl usmívá na petrovickém høbitovì nad hrobem, kde u¾ odpoèívá nejen mùj tatínek se sestrou Helenkou, ale i maminka. Snad je tam všechny tøi dobøe hlídá, ale urèitì pøivádí k zamyšlení kolemjdoucí. Dojde jim, ¾e jsou na místì, kde se zármutek mù¾e snoubit s radostnými vzpomínkami na blízké, kteøí odešli. V ¾ivotì pøece jde ruku v ruce radost a ¾al, úsmìv i slzy, tak proè by to tady mìlo být jinak?
 
Z knihy: Otisky úsmìvù
 
Jaroslava Pechová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma