Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Terénní vlna
 
Kdopak ví, zda to mají v dnešní dobì milenci lehèí. Mobilní telefony, esemesky, Skype – ka¾dou denní i noèní hodinu jim umo¾ní s drahou polovièkou spojit se tøeba pøes pùl svìta. Ale zase je míjí to bezmezné tìšení, ta sladká touha, slastná muka obraznosti, kdy¾ myslí na svou lásku a poèítají dny,  hodiny, minuty, ne¾ koneènì nastane okam¾ik shledání.  
 
Cesta z Olomouce do Prahy mi pøipadala nekoneèná. Nemohla jsem se doèkat, a¾ vlak zastaví na hlavním nádra¾í a mùj milovaný se rozletí s rù¾í v ruce po nástupišti, obejme mì a oba nás zaplaví vlna štìstí. Zázrak všech zázrakù. Koneènì jsme spolu. Zdálo se nám, ¾e den je jako vymalovaný tìmi nejbarevnìjšími pastelkami. Slunce záøilo  z blankytné oblohy,  Hrad nad Vltavou vypadal jako kulisy ve Státní opeøe a pra¾ské ulice byly k prasknutí.
 
„Všude tolik lidí," byl znepokojený Václav. „Nikde ¾ádné soukromí."
 
Pohladila jsem ho po vlasech. Byly husté, pevné a hnìdé jak kaštany, co se rozkutálí na podzim po nábøe¾í.  Zatím tu ale všude ještì panovalo léto. Horce dýchalo a my v tom vedru kráèeli ruku v ruce po bøehu øeky a vzájemnì se hltali oèima.  „Staèí pøece, ¾e jsme spolu," já byla docela spokojená.
 
Václav  však mìl o našem shledání oèividnì  jiné pøedstavy. „Nemù¾u tì ani políbit, aby na nás nìkdo nezíral."
„Co máš z lidí?" mnì to nevadilo.  „Jsme tu my dva a basta." 
„No právì," pøikývl Václav. „Na lásku mají být  dva – a ne celé zástupy. V¾dy» je tu
divákù jako v amfit„Nedìlej to horší, ne¾ to je," zdálo se mi rozumné uklidnit ho. „Prostì si tìch lidí nevšímej."

 
 
 
Pokrèil rameny: „Jsem odjak¾iva stydlivej. Ty zvìdavé pohledy mì vytáèí."
A  zapøemýšlel, kde bychom byli sami. Petøínská stráò na druhé stranì øeky ho pøitahovala jako magnet. „Petøín je ráj zamilovaných," svitla mu nadìje. „V kvìtnu tam bývá u sochy Máchy hotová tlaèenice."
 
„Tak to si pomù¾eme," rozesmála jsem se. Václav se však pustil do plánování: „Najdeme si tam nìjaký opuštìný koutek.  Lavièku pod jasmínem, co tu zjara omamnì kvetl a vonìl.Na Petøín nás vyvezla lanovka. Nejdøíve zastavila u Nebozízku,  kde vìtšina spolucestujících vystoupila a šla si dát obìd do vyhlášené restaurace. My však vyjeli a¾ a samý vrchol  kopce a pøes rù¾ový sad, kde u¾ pomalu odkvétaly rù¾e, zamíøili k mladší sestøe Eiffelovy vì¾e, která z výšky 378 metrù nad moøem shlí¾í na starobylé centrum Prahy.  Odtud jsme se pak vydali asfaltovou cestou smìrem ke Strahovskému klášteru, kde nás mohla zlákat úchvatná vyhlídka na Pra¾ský hrad a údolí Vltavy, ale my z cesty odboèili na nezpevnìnou pìšinku, co stoupala mezi stromy do svahu, a tam jen kousek od sochy Panny Marie z Exilu našli svou vytou¾enou lavièku. Václav se rozhlídl.  „Nikde nikdo," øekl spokojenì a pak na lavièku rozlo¾il bílý kapesník. „To aby sis neumazala tu krásnou kvìtovanou sukni," zašeptal rozrušenì a celý se zachvìl, kdy¾  jsem se k nìmu pøitulila. „Já se na tebe tak tìšil," breptal mi tiše do ucha.  A v tom hrrr, vrazila mezi nás èerná chlupatá palice. Patøila k psisku velkému jako tele.  „Promiòte," omlouval se pán, co za námi rozhrnul køoví. „Je to ještì dovádivé štìnì. S ka¾dým si chce hrát."
„A mám toho dost!" øekl otrávenì Václav. „Celá Praha nám mù¾e být ukradená. Jdu k bráchovi pùjèit  auto – a jedeme do pøírody."
 
Motor bílé škodovky spokojenì vrnìl a Praha nám zùstala za zády. „Udìláme si nádherné odpoledne," sliboval Václav. „Najdeme nìkde v romantické krajinì terénní vlnu, která nás ukryje pøed pøípadnými zvìdavci,  a budeme mít soukromí a¾ a¾."  

 
 
 
Nakonec zastavil auto na polní cestì, která bì¾ela k obdélníkùm polí daleko nad malebnou vesnicí. Pohledem pøelétl terén, pak poklekl do trávy, ještì se pøikrèil a s bradou málem u zemì se rozhlí¾el po okolí.  „Tady to nepùjde," usoudil nakonec.  „Terénní vlna není dostateèná. Tady by nás mohl nìkdo šmírovat." A tak jsme popojeli k lesu, potom k rybníku a nakonec na louku. Ale správná terénní vlna nikde. Všude hrozilo, ¾e nás nìkdo uvidí. Nakonec jsme skonèili v pšenièném poli. Václav rozlo¾il deku, co pøinesl z auta, a pro jistotu ještì zapátral pohledem, jestli nás terén dostateènì skryje, a pak øekl spokojenì: „Zde je to ideální."  Ve zlatém pšenièném poli, co vonìlo jako celá pekárna, rázem barevnì rozkvetla má kvìtovaná suknì, kterou prudkým škubnutím Václav odhodil stranou. „Ty máš tak  krásný oèi,"  vydechl mi do tváøe. Klasy nad námi se rozhoupaly a my v tu chvíli nevìdìli o svìtì. Èas bì¾el mimo nás, a tak nevím, za jak dlouho mì zachvátil zvláštní nepøíjemný pocit, ¾e mì nìkdo provrtává pohledem. Jako v dìtství, kdy¾ moje starší sestøièka, která se v postýlce vedle mì pravidelnì probouzela mnohem døív ne¾ já, na mne upøenì hledìla s nosíkem málem v mém oblièeji a pøedstavovala si, co se mi asi zdá. Já i v tom spánku z toho hned celá znejistìla. Chvíli se mi chvìla víèka a pak se koneènì rozevøela a já široce otevøenýma oèima vidìla oèi mé sestry, které mì upøenì pozorovaly.
 

Teï se mi ten pocit vrátil. Neblahé tušení mi oèi rázem otevøelo a já spatøila, jak jenom kousek od nás stojí obrovský kombajn a z nìj se vyklání kombajnér s kšiltovkou nara¾enou do èela. Dobrosrdeènì se na mne zubil a nakonec øekl: „Nemusíte spìchat, já si zatím vykouøím cigáro."
 
Z montérek vylovil pomaèkanou krabièku, »uknutím o høbet ruky z ní vyklepl cigaretu, cvakl zapalovaèem a vtáhl do plic dlouhý kouø.
 
Škublo to se mnou poøádnì a nebyla jsem vùbec schopná slova. Zato Václav, ten velký stydlivka, se posadil na dece, pomalu si pøes hlavu natáhl triko a s klidem Anglièana øekl: „Snad nechcete zpùsobit  po¾ár." A podal mi kvìtovanou sukni, abych se také pøiodìla.
 
Jaroslava Pechová
***
Ukázka z pøipravované knihy Otisky úsmìvù.
Kniha mù¾e být vhodným dárkem pod stromeèek pro vaše nejbli¾ší.
V pevné vazbì je k dostání na www.knihyfenix.cz

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 17.12.2019  08:43
 Datum
Jméno
Téma
 17.12.  08:43 Ivan
 14.12.  13:07 Václav Rézièka a Ètvrtjadýrko
 14.12.  12:06 Bohumil K. Díky za tip!
 14.12.  09:45 Von