Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pìt minut slávy


Pìt minut slávy. U¾ druhých v poøadí - v mých rodných Petrovicích u Rakovníka.
Ve své celo¾ivotní tvorbì se vracím nejen sem, ale i na celé Rakovnicko a Køivoklátsko. Ten kraj mi uèaroval u¾ v dìtství. Zøejmì i díky mé milované babièce Martì, která bydlela jen ob dva domy od toho našeho. Nikdo, kromì spisovatele Oty Pavla, o tom kraji neumìl tak nádhernì vyprávìt. Není divu, ¾e kdy¾ jsem pøesídlila v osmi letech s rodièi a sestrou Helenkou do Rakovníka, v ka¾dém volném èase hned hurá zpátky za babièkou.


O vánoèních prázdninách jsem se do Petrovic obzvláš» tìšila. Je¾íšek nám se sestrou nadìlil zázrak dovezený pøes koøeny z Rakouska - bílé krasobruslaøské boty s bruslemi, co mìly ostøí jako bøitvu a na zahnuté špièce no¾e nìkolik zoubkù, o které se dalo nádhernì odpichovat, a¾ kolem kotníkù støíkala ledová tøíš».
Hned jsme si to obì vyzkoušely pod vedením tìlocvikáøe Vladimíra Vaidiše, který byl sice v krasobruslaøském sportu spíše teoretik ne¾ praktik, ale bruslaøské zaèátky jsme pod jeho vedením zvládly.


Po nìkolika lekcích jsme se nauèily vykrou¾it na ledì mìsíc, zatoèit se v jednoduché piruetì a udìlat váhu, neboli holubièku. ®ádný salchow, rittberger, lutz èi axel. Maximálnì tak ještì pokus o arabesku.
Èasem jsme si z tìch figur a nenároèných krokù s Helenkou sestavily volnou jízdu na hit té doby - Dva modré balónky od Bedøicha Nikodéma a Jaromíra Hoøce, kterou zpíval na rozhlasových vlnách Josef Zíma.


Kluzištì v Rakovníku u Sokolovny nám najednou bylo malé, a tak hned první den prázdnin šupito presto k zamrzlému rybníku na návsi v Petrovicích. Pìknì ruku v ruce jsme ladnì klouzaly po ledì a zpívaly píseò o modrých balóncích zpùsobem, ¾e by tajil dech sám profesionální pìvec.


Všechny petrovické dìti mìly brusle šlajfky, co se k botám pøipevòovaly ze stran šroubovacími svìrkami na klièku, nebo» v padesátých letech se u nás jiné nesehnaly. Kluci i holky stáli se zmrzlými nosy na bøehu a málem jim vypadly oèi. Na závìr naší sestavy zaznìl potlesk.
Paneèku, to byl zá¾itek!

Vzpomnìla jsem si na nìj pøi Mariánské pouti, kterou Petroviètí slaví ka¾dý rok první nedìli v èervenci jako pokraèování slavných procesí k léèivému prameni, u kterého se kdysi údajnì zjevila Panna Maria.
Tentokrát jsem na pou» dorazila i já. Jednoho dne toti¾ zazvonil telefon a ozval se v nìm hlas starosty Radka Jelínka.
„Nebylo snadné vypátrat vás. Vyvdala jste jiné jméno, ale poslední vaše kniha Úsmìv prosím mnì pomohla. Napsala jste v ní, ¾e vaše místo narození jsou Petrovice u Rakovníka - a mnì to hned docvaklo.“


„Proèpak si hrajete na detektiva?“ byla jsem zvìdavá.


„Proto¾e vás v Petrovicích rádi pøivítáme. Pøijeïte na pou». Rovnou omrknete výstavu vašich kní¾ek, kterou v knihovnì chystáme.“


Ale mì to z knihovny táhlo ven. Malebná vesnièka plná krásných zákoutí, rodný dùm, zámek, Bo¾í studánka, staleté památné lípy a hradba lesa za kostelem. Staèil jeden pohled - a vrátilo se mé dìtství. Toulala jsem se za humny jako kdysi, celá dojatá z toho, jak mì Petroviètí pìknì pøivítali. Bylo mi s nimi skvìle i na dvoøe Zájezdního hostince.


„To je pro mne novinka, ¾e tady máme rodaèku spisovatelku,“ culila se paní od vedlejšího stolu.


Trochu jsem se ošila:
„Však se vám tu u¾ v roce 1837 narodil i spisovatel, básník a pøekladatel Alfred Waldau, co se pùvodnì jmenoval Josef Jarosch.“


Starosta, který sedìl vedle mne, pøikývl a dopovìdìl:
„Èeská kulturní veøejnost si ho velice cenila. Seznamoval nìmecké ètenáøe s èeskými literárními díly, lidovou slovesností a národními obyèeji.“
Paní se ke mnì naklonila a nepatrnì pozdvihla oboèí.
„Je pravda, ¾e se tu narodil, ale pohøbený je bohu¾el v Litomìøicích.“


Vtom jí v oèích zajiskøil nápad:
„Nechtìla byste být pochovaná u nás? Na høbitùvku se nìjaké pìkné místeèko najde.“
„Berem!“ konstatovala moje maminka, kdy¾ jsem jí tu úsmìvnou pøíhodu odvyprávìla.
„V Petrovicích jsem pro¾ila nejkrásnìjší roky ¾ivota, proè se tam jednou nevrátit.“
Došlo mi, ¾e to myslí vá¾nì. Vidìla jsem na ní jak jí letí pøed oèima uplynulé roky. Vzpomínala na svou první lásku, která skonèila happy endem zvaným svatba. Ona byla nevìsta a ¾enich byl mùj tatínek. Rozpomínala se na to, jak si spoleènì postavili v lipové aleji, co bì¾ela do kopce k renesanènímu kostelu Navštívení Panny Marie, domek è. 56. Pøipomnìla si èasy, kdy jsme se v nìm se setrou Helenkou narodily, kdy jsme pak byli øadu let všichni pospolu a v rodinném kruhu nikdo nechybìl.
Nic naplat, pojedu asi do Petrovic koupit si hrob!


„Ještì si mù¾eš vymyslet epitaf na pomník, jako Jiøí Wolker,“ ¾ertovaly mé dìti.
Zmínka o Wolkerovi mì vrátila zpìt k mamince. Onoho avantgardního básníka mám spojeného se Svatým Kopeèkem, kam jezdíval na prázdniny k prarodièùm. A Svatý Kopeèek patøí k Olomouci jako Eiffelova vì¾ k Paøí¾i.
V Olomouci moje maminka bydlí. Jezdím za ní tak èasto, ¾e mi u¾ i rodilí Hanáci pøestali øíkat Èí¾ek èi Pra¾anda.
Rádi mají i maminku. V Olomouci bydlí u¾ tøicet ètyøi roky. Je spoleèenská, optimistická a její výroky by se obèas daly tesat do kamene. Zapla»pánbùh ¾e je fit, i kdy¾ u¾ za pár mìsícù oslaví osmdesáté deváté narozeniny. Úmìrnì s léty v ní ale roste dùvìøivost k neznámým lidem. Soused mi ka¾dou chvíli telefonuje, ¾e zase pustila nìkoho cizího do bytu.
„Mamko, kdo u tebe byl tentokrát?“ byla jsem na omdlení.
„Nikdo,“ zatloukala.
„Soused mi zavolal, ¾e na tebe zvonil chlap a tys ho klidnì pozvala dál.“
„To nebyl chlap, to byl plynaø,“ øekla bezelstnì. „Nabídl mi výhodný tarif na odbìr plynu. Tak jsem mu to hned podepsala.“
Hrklo ve mnì, ¾e asi sedla nìkomu na lep.
Radši jsem se za ní hned vypravila.
„Uka¾ mi všechny smlouvy,“ zvolala jsem málem ve dveøích. „Mám tušení, ¾e jsi udìlala nìco, cos nemìla.“
Vystrèila bradu:
„Èlovìk má litovat toho co neudìl, a ne toho, co udìlal!“
„Jak kdy, maminko,“ zvedla jsem oèi ke stropu. „Mo¾ná tì nìkdo
napálil. Mo¾ná si za týden v kuchyni udìláme táborák, proto¾e
budeš bez plynu.“
„Dost jsi to pøipepøila. Mohlas to spíš pocukrovat!“ zasmušila se.
„Prokrindáèka, já to s tebou myslím dobøe!“
„Jestli jen nechceš mít v nebi body!“
„V nebi mi u¾ leští svatozáø. Musím mít s tebou svatou trpìlivost. Jsi neopatrná a nedáš si øíct. Lekám se, ¾e se ti jednou ta tvá dùvìøivost nevyplatí.“
Mlèky otevøela sekretáø a zaèala v nìm štrachat. Pak polo¾ila na stùl tlustý fascikl. Strnula jsem, ¾e jsou v nìm podrobné plány Národního divadla.
Vìtšina dokladù byla snad ještì z minulého století. Moje peèlivá maminka nevyhodila ani lístek z èistírny.
Provinile se usmála:
„U¾ by to chtìlo pøebrat.“
Já na ní však vidìla, ¾e by radši slo¾ila metrák briket, ne¾ tøídit ono nadìlení. Sedìla vedle mne jako na trní a u¾ u¾ to chtìla mít za sebou.
Kdy¾ jsme se tou záplavou papírù po dvou dlouhých hodinách prokousaly, pohladila jsem ji po vlasech a zaklapla tenké desky s platnými smlouvami.

 


Maminka se zatváøila jako nevinnost sama, zavøela za sebou dveøe do lo¾nice a opìt zaperlila:
„Koneènì si odpoèinu! Dostala jsem zabrat!“ hlasitì si oddychla.
A vtom mi to došlo.
„To by byl ten správný nápis na mùj pøípadný hrob!
KONEÈNÌ SI ODPOÈINU – DOSTALA JSEM ZABRAT!


Jaroslava Pechová

* * *
Kolá¾ pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 02.02.2014  14:35
 Datum
Jméno
Téma
 02.02.  14:35 Bobo :-)))
 01.02.  18:59 Blanka K. Síly se dají naèerpat rùznì
 01.02.  12:15 Václav
 01.02.  12:14 Jaroslava Pechová
 01.02.  10:51 Vlastav Díky
 01.02.  10:07 Blanka B.
 01.02.  08:29 Von
 01.02.  01:24 Láïa K.