Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nevidomí ¾ijí mezi námi

 

(Slova úvodem)

Tak jako slepí tápou v na¹em svìtì, tak i my tápeme ve svìtì slepých - nevíme o nich ve velké vìt¹inì nic. A pøece tu jsou. Ale na¹e komunity jsou od sebe vzájemnì odøíznuty. Nevidomí nás nevidí a my je pøehlí¾íme. Malý pøíklad. Kdo z nás zná jméno hluchoslepé Heleny Kellerové, kdo ví nìco víc o tvùrci Braillova písma? A abychom se zamìøili na na¹e prostøedí: Sly¹eli jste nìkdy o knize Nevidomí známí, neznámí? To byl jeden z pokusù nevidomých dát o sobì vìdìt. Zmínìnou publikaci sestavil Rudolf Krchòák, sám od narození slepý. Chce být, podle slov jejího autora, vyprávìním o témìø tøech stech lidských osudù poznamenaných ztrátou zraku a zároveò obohacených pevnou vùlí vyrovnat se s ní s pílí, intelektem a zbylými smysly.

Aè nevidomý, byl Rudolf Krchòák nejen výkonným hudebníkem a komponistou, ale psal i básnì a beletrii. Svìt nevidomých v jejich pro¾itku, zejména pøi setkávání s vidoucími, nám pøibli¾uje øada jeho vtipných èrt. Ètení jeho próz ze slepeckého ¾ivota je velmi pouèné. Dovídáme se z nich, jak nás "vidí" slepí, a zároveò , jak "vidí" svìt kolem sebe.

Slepý toti¾ ve své cele temnoty za úzkou smyslovou brankou, kterou k nìmu vstupuje realita, dovede mnohem líp ne¾ my ostatní ocenit ka¾dou malièkost a doká¾e být za ni vdìèen. A zároveò si uvìdomuje, ¾e ka¾dá malièkost, která je pro vidoucího zanedbatelná a snadno zvládnutelná, mù¾e mít pro slepého a¾ katastrofální následky. O to víc pro nìj význam malièkostí vystupuje do popøedí, proto¾e se pro nìj stávají signály velkých vìcí. Tak¾e pak vidí i to, co my vidoucí nevidíme. Tak i pro nás dík pohledu slepce získávají malièkosti význam, který nám v záplavì ostatních detailù, kterými jsme my vidoucí zahlceni a pøesyceni, uniká.

Tento zorný úhel nacházíme nejen u Rudolfa Krchòáka, ale i u vìt¹iny literárních prací, které se slétají na stùl Jiøiny Medveïové ve Zlínì, která si pøedsevzala podchytit zájem nevidomých o tuto formu seberealizace a vydáváním jejich pøíbìhù a pøíhod nám vidoucím pøiblí¾it ¾ivot na¹ich nevidomých spoluobèanù. Øadí se tak k tìm, kdo¾ chtìjí pøekroèit a zru¹it hradby ghetta temnoty a invalidity, v nìm¾ se nìkteøí z nás ocitli. Co ji k tomu vede? To, co tak pøesvìdèivì vyslovil v jedné ze svých próz Rudolf Krchòák:                                                          

 "Vzpomínám si na jedno ¾ertovné povídání o beznohém, který leze na strom, a bezruký po nìm kamením hází. Tehdy se nám to zdálo veselé, hodnì jsme se tomu nasmáli. A mo¾ná byl mezi námi nìkdo, kdo mìl beznohého tátu nebo bezrukého bratra a kdo se tomu nesmál. Ale jeho mlèení jsme my smìjící se nesly¹eli. Dnes by nám to ji¾ smì¹né nepøipadalo. Bezrucí pí¹í a mo¾ná umìjí i házet kamením. Snad i beznozí dovedou pomocí protéz a rukou vy¹plhat na strom. Umíme tìlesné vady pøemáhat, proto¾e víme, ¾e jednotlivé orgány jsou pouze nástroji nìèeho vy¹¹ího. Snad vùle, snad du¹e. Jak chcete. A to vy¹¹í v èlovìku zùstává, i kdy¾ mu stroj utrhne obì ruce, i kdy¾ mu odumøou oèní nervy."

Právì na toto bychom nemìli zapomínat, právì toto je dùle¾ité si neustále uvìdomovat.

 

Vilém Kmuníèek

 

Pøíbìhy nevidomých - Pøítelkynì

Pøi na¹em prvním setkání jsem se dozvìdìla, ¾e Marta nevidí. Posteskla si, jak èasto postrádá èlovìka, ochotného nìkam ji doprovodit. ®oviálnì jsem se nabídla, ¾e ji ráda kamkoliv dovedu, jen a» mi zavolá. Ona mì vzala vá¾nì a za dva dny mi zavolala.

Sedìli jsme tehdy s mu¾em a se synem v obývacím pokoji, kdy¾ zazvonil telefon. Marta se mì zeptala, zda bych ji nedoprovodila v sobotu do Prahy. To jsem neèekala, jen jsem zakoktala: " V sobotu a do Prahy?" Za mnou se ozvalo: "Mami, neblázni, ztratí¹ se v Praze za prvním rohem!" Sly¹ela jsem i man¾elovu pøipomínku, ¾e jsem je¹tì v Praze sama nikdy nebyla. V krku jsem mìla knedlík, proto¾e jsem vìdìla, ¾e mají pravdu. Ale moje ¾enská hrdost se vzepøela. Sebevìdomì jsem odpovìdìla: "Jistì, ráda vás doprovodím."

A v sobotu ráno ve ètyøi hodiny mì zamlklý man¾el vezl na autobusové nádra¾í. Ve skrytu du¹e jsem doufala, ¾e tam Marta nebude a já se vrátím s nepo¹ramocenou ctí do své teplé postele. Ale ona si to cupitala rovnou k autobusu do Prahy. Bylo vidìt, ¾e má upøímnou radost, kdy¾ jsem ji pozdravila. Asi tomu mému slibu moc nevìøila. A vyjely jsme. První zastávku jsem zvládla. Lítala jsem sice kolem nevidomé jako èamrda. Nevìdìla jsem, jak jí pomoci do dveøí toalety a jak to tam chudák v¹echno sama zvládne. Ale v ní bylo nìco vyrovnaného a mile pokojného. V¹echny moje pøepjaté snahy o pomoc pøijímala a nedala najevo, jak jsou pro ni legraèní. Cestou jsme si zaèaly povídat. Dozvìdìla jsem se, ¾e od svých pìti let nevidí a s nevidomým man¾elem vychovali pìt dìtí. V¹echno to øíkala s takovou samozøejmostí, ¾e jsem si netroufala projevit nahlas svùj údiv. Kdy¾ jsme se blí¾ili k Praze, poèal hovor váznout. To se mì zaèínala zmocòovat panika, jak to v té Praze v¹echno zvládnu. V¾dy» ani nevím, jak se dostaneme do metra. Uklidòovala mì, ¾e mi cestu uká¾e. To mì dost ohromilo. Neumìla jsem si pøedstavit, jak mi mù¾e nevidomá nìco ukázat. Ale v tu chvíli to byla jediná nadìje na pomoc.

Vystoupily jsme a Marta zaèala navigovat. "Pùjdeme kousek rovnì a potom doprava a tam by mìla být díra do metra." A ta díra tam opravdu byla. V metru mì obdobnì vedla. Za chvíli jsme stály u koleji¹tì a mým úkolem bylo jen dirigovat nastoupení. Problém s vystoupením mi vyøe¹il hlasatel. Tak jsme se dostaly na koneènou, kde nás dav vyvedl ven. Dozvìdìla jsem se, ¾e dál jedeme tramvají. Na¹la jsem zastávku a podle její navigace jsem vybrala tu správnou tramvaj. Moje navigátorka klidnì usedla a já jsem zaèala øe¹it problém, jak poznám, kdy máme vystoupit. Øekla, ¾e vystoupíme, kdy¾ tramvaj prudce zatoèí doprava. Skuteènì  zatoèila, vystoupily jsme a byly u cíle na¹í cesty. Nevidomí se sjí¾dìli ze v¹ech koutù republiky. Moje nitro se dmulo pýchou. Hosana, svùj první úkol prùvodce jsem zvládla!  Jsem stejnì dobrá jako ti druzí!

 

Cesta z Prahy domù nám ubìhla døív, ne¾ jsme si mohly v¹echno o sobì povìdìt. Bylo nám spolu bylo moc dobøe. Tak zaèalo na¹e pøátelství.

Jiøina Medveïová

Poznámka redakce: Kní¾ka "S bílou holí" jsou optimisticky ladìné pøíbìhy sepsané nevidomými a pøíbìhy o nevidomých - tak by se dal krátce vystihnout obsah této kní¾ky. Je to v¹ak i ètení o nás vidoucích - o tom, jak plnì doká¾eme pro¾ít svùj "barevný" svìt. Je k dostání na  pultech Karmelitánského nakladatelství www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz

 



Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma