Chodci v soumraku – kniha důvěrná a blízká

„Nejvíc mrzne v mých vzpomínkách, v nich je taky nejdusnější léto, nejvíc v nich voní voda z řeky a nejjasněji v nich svítí hvězdy. V nich je všechno nejvíc a v nejčistší a nejpronikavější podobě: láska, zklamání, beznaděj, touha.“

Když dojdete při četbě nové knížky Václava Chytila Chodci v soumraku (Tilia, Šenov u Ostravy 2011) k těmto větám, budete se už s textem chtě nechtě loučit. Ještě vám zbude devítistránkové postskriptum a pak knihu zavřete s tím, že se k textu určitě vrátíte. A hned úvodem poznamenejme, že v něm autor jakoby nepřerušeně pokračuje v intencích toho nejlepšího z knih předchozích – povídkových sbírek Holoubek (1981) a Faraón v deset večer (1984).

Je zřejmé, že rukopis zrál dlouho; ne náhodou se setkáme se jménem jedné z hlavních postav nové knihy v povídce Poldíček (Faraón v deset večer), vypravěčovu maminku potkáme v jedinečné povídce Holoubek ve stejnojmenné prvotině. A pravděpodobně bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom si mysleli na stejného vypravěče. Také stejná krajina prochází všemi třemi knížkami – je jí ves na Ostravsku, kterou protéká Lucina. Nad lesem se černají siluety dvou těžních věží a za humny vyrůstá nové hornické sídliště.

Vypravování začíná v první polovině padesátých let na schůdkách domku v lipové aleji postaveného prarodiči ještě před měnovou reformou v třiapadesátém. Vypravěčem je, řečeno s babičkou, chytrý kluk, který pořád čte všelijaké knížky. Víme, že je mu dvanáct, známe chlapcovo celé jméno i nejbližší příbuzenstvo – otce, matku, mladšího bratra, tetu, strýce a jeho manželku, ale středobodem celého dění jsou babička a dědeček, rodiče jeho matky. Před otcem se „otevírala politická kariéra, takže jediný z nás věděl, co chce. Jeho se otázky po smyslu lidské existence netýkaly, dokonce ho rozčilovaly“. Když se ho chlapec jednou zeptá, čím jsme na světě potřební a kvůli čemu tu jsme, jednou provždy ho odbude. Chlapec, který vyrůstá u tety a poté u babičky a dědečka, má postupně stále silnější pocit, že se stává „neviditelným dítětem“ svých rodičů, dokonce „čím dál neviditelnějším“. Přese všecko však má zato, že „měl hezké dětství“.Text vypravování plyne naprosto samozřejmě a jakoby nevzrušivě, ale je to jen zdání. Jsme svědky života plného dramatických, ba přímo zlomových okamžiků, kdy v popředí je především postava babičky a dědečka, kteří tou samozřejmostí, jakou žili svůj život, do něhož chlapec neodmyslitelně patřil, sehráli v jeho životě prazákladní lidskou roli.

Rukopis, tak symptomaticky ukotvený v důvěrně poznané krajině, kde sociální složení obyvatel zahrnuje pestrou mozaiku horníků, zemědělců, řemeslníků, obchodníků, jak tomu v té době na širším Ostravsku bylo, kde významné postavení mají doktor, učitel i farář, je barevný také svými jazykovými prostředky. Významné dějové opodstatnění má zde nářečí, je zde doslova charakterizačním prvkem; otec, pocházející z rázovité moravské oblasti, ve spojitosti se svou postupující politickou kariérou začíná vsouvat do své řeči nářečové výrazy, což chlapec pociťuje jako podbízivé. Dramaticky vypjaté místo je slovně vyjádřeno právě nářečím a dochází k tragickému nedorozumění.

„Používám slov, ale nejde mi o slova. Neznám prostě lepší způsob, jak se potkat se svými blízkými a sám se sebou, jak zjistit, kdo vlastně jsem, “ píše Václav Chytil. Chodci v soumraku jsou knihou důvěrnou a vnímavému čtenáři bude svou samozřejmou bezprostředností neobyčejně blízká. Protože i pro mnohé z nás platí , že „…vzpomínání patří ke mně jako ruce a nohy. Díky němu jsem schopen skončit jeden den a začít druhý.“

Kniha jedinečná, nehalasný hold člověčině.

Karel Vůjtek

ad foto:
Autorkou obálky je Štěpánka Bělovská