Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Setkání

 

Do¾il jsem se toho vìku, o kterém nìkteøí vtipálkové tvrdí, ¾e má jednu výhodu: nedá se v nìm u¾ umøít pøedèasnì. Nemám si vùbec naè stì¾ovat, mìl jsem neobyèejnì pestrý ¾ivot, také díky tomu, ¾e se mi podaøilo pro¾ít první polovinu ¾ivota v jednom svìtì a druhou zas ve svìtì jiném, v mnohém úplnì odlišném. A k tomu se pohybovat ve tøech odlišných kulturách a to nejen jazykových. Je pochopitelné, ¾e se mi za ta dlouhá léta nastøádalo mno¾ství vzpomínek, nìkdy veselých, nìkdy smutných, ale vìtšinou dost zajímavých.

 

Tady je jedna z tìch celkem veselých: Cestovali jsme kdysi pøed mnoha lety po hradech a zámcích, postavených milovníkem hudby a krásy, snílkem a podivínským bavorským králem Ludvíkem II. ze známého rodu Wittelsbachù, nazývaným také králem „pohádkovým.“ On to byl také, kdo platonicky a marnì miloval rakouskou císaøovnu, krásnou Sissi. Vystavìl si tìch zámkù tolik, ¾e se tím finanènì zruinoval. Nevdìèní poddaní ho tehdy prohlásili nesvéprávným a uvìznili na jednom z jeho zámkù. (Nejde mi do hlavy, ¾e se to dneska u¾ nedìlá. To by bylo nesvéprávných politikù na zámku, jejda. Tìch zámkù je v Èesku taky dost.) Dlouho se tam ale milý Ludvík netrápil. Za dodnes nevysvìtlených okolnosti se jedné bouølivé noci utopil ve Starnbergersee, i se svým osobním lékaøem. Ale dnes jsou mu v Bavorsku všichni moc a moc vdìèní. Zástupy turistù z celého svìta, které se pøijí¾dìjí na zámky podívat, jim plní bohatì pokladny. Tisíce Japoncù lezou témìø po celý rok jako brabenci ze zámku do zámku, zdola nahoru a pak zase shora dolù, nadšenì kvíkají a fotografují se. Nedivím se jim, nám se to líbilo také, a to jsme rozmazleni hojností zámkù a hradù èeských. Na Ludvíkovì ( i našem) oblíbeném zámku Lindenhof jsme byli tehdy poprvé a celí nadšení si všechno prohlí¾eli, obdivovali bohatou rokokovou výzdobu uvnitø zámku a pozornì naslouchali výkladu prùvodce. Bohu¾el jsme zjistili, ¾e ten dobrý mu¾ svùj výklad dost odbývá. A mnohé vìci prostì asi nevìdìl vùbec. Kdy¾ vyprávìl o tom, co pøedstavují nástropní malby tak se v jedné z lo¾nic, dokonce velice a dùkladnì zmýlil. Prohlašoval toti¾ klidnì, ¾e vidíme na stropì vymalovanou bohyni lásky, krásnou Venuši s jejím man¾elem, bohem války, jménem Mars ( èi Ares). Z klasické øecké (øímské) mytologie by teda hnedka dostal u mého profesora ohromnou pìtku. Byli tam ti dva opravdu spolu vymalovaní, a to v situaci dost nepøíjemné. Mars byl zalezlý pod postelí, vykukoval mu jen kus hlavy s helmou (jaké to, prosím vás, mohlo být milostné setkání, kdy¾ si nechal na hlavì pøilbu, a proè by vlastnì lezl pod postel, jsa legitimním man¾elem dotyèné dámy?). Skuteèný man¾el Venuše, kterým je bùh Hefaistos, byl na stropì té¾ pøítomen a peèlivì prohledával místnost, proto¾e o své drahé ¾enì vìdìl svoje. Milá Venuše tam stála docela nahá, ale omlouvá ji, ¾e jinak ani nikdy zobrazována nebývá. Všemu tomu pøihlí¾el bù¾ek lásky Amor, èili Cupido, s pøipraveným lukem a šípy. Prý synek Venuše. Po skonèení prohlídky moje man¾elka (je historièka umìní a nemù¾e toho nechat :-) prùvodce upozornila na jeho politováníhodnou nepøesnost. Pán byl popisem tìchto, kdysi ka¾dému studentíkovi známých skuteèností velice pøekvapen a celkem slušnì podìkoval, ale zároveò bylo vidìt, ¾e je mu to celkem jedno, ¾e toho o tìch freskách a o celém zámku ví ještì ménì ne¾ nìkteøí návštìvníci a ¾e se tím nemíní zabývat ani v budoucnu. Pøedevším ho tehdy ale zajímalo to, odkud jsme my dva. Pova¾oval nás sice za Holanïany, ale øíkal, ¾e má dojem, ¾e slyší v nìkterých slovech takový jakoby èeský akcent. Uklidnili jsme ho sdìlením, ¾e se nemýlí, ¾e jsme dva do Holandska zbloudilí Pra¾áci. A hleïme, pán byl z Brna. Návštìvníci mezitím odešli a on vyu¾il volný èas k tomu, aby nám vyprávìl svùj ¾ivotní pøíbìh. Jako tøíletý chlapec byl s rodièi pìšky (!) odsunut do Rakouska, odkud se dostali pozdìji do Bavor. Litoval, ¾e u¾ nemluví èesky, také asi z profesionálního dùvodu. I kdy¾ to bylo v dobách, kdy pro Èechy cesty na Západ byly sporadické. Trochu jsme mu závidìli, bydlel toti¾ v krásném velkém døevìném domì v zámeckém parku. Ptali jsme se ho mimo jiné, zdali nìkdy uva¾oval o tom, pøenocovat tøeba v Ludvíkovì lo¾nici s ohromnou postelí a s krásným výhledem do parku, kde neš»astný král sám prý nikdy vùbec nespal, nechápavì se na nás podíval. Co¾ nás inspirovalo: jali jsme se ho intensivnì pøemlouvat, aby nás tam nechal pøes noc. Jen se spacáky, dáme mu všechny své vìci i klíèe od auta jako zálohu, ¾e zámek, ani jeho nìjaký ten kousek neukradneme. A víte, ¾e se nám to podaøilo? Dnes je ten pán u¾ dávno na pravdì Bo¾í a nemù¾e mu ublí¾it tím, ¾e to prozrazujeme. Pro¾ili jsme tam divnou noc, plnou tajemných zvukù a mohu vás ujistit, ¾e jsme nespali ani chvilku. V Ludvíkovì lo¾nici jsme sice byli, ale nedovolili jsme si lehnout na tu jeho ohromnou postel, ke které se dal zezdola „vykurblovat“ stoleèek se snídaní, jako v té známé pohádce. Bylo to krásné a je to hroznì dávno.

 

Ještì kdy¾ bylo Èeskoslovensko jedna zemì, tak jsme èasto trávili dovolenou na Slovensku, jednou napøíklad na Velké Fatøe v chatì na Kri¾né. Poèasí nám tehdy pøálo a my se toulali celé dny po horách. Byli jsme pøedevším zvìdavi, zda uvidíme medvìdy, o kterých jsme slyšeli tolik vyprávìt. Ale nic takového, stále jenom ovce a baèové. Jeden z nich si to dokonce rázoval po té Fatøe v obyèejných baèkorách na pøezky, opíraje se o sekyru. Tolik k dùle¾itosti správné obuvi v horách. Na salaši, kam nás pozval, se nám podaøilo koupit neobyèejnì dobrý ovèí sýr, uzený nad ohništìm a oštìpky. Kdy¾ jsme si tak jednou stoupali k naší chatì zdola z Harmance, objevili jsme na okraji lesa zbytky základù domu, zøejmì vyhoøelého a¾ právì do tìch základù. Kolem nìho i v nìm jsme našli spoustu jahod trávnic, velkých jako zahradní jahody. Byly krásnì zralé a sladké. Objevili jsme tam ale také dost nìjakých vybìlených kostí . Øíkali jsme si, ¾e to zkrátka nìkterá zvíøata nepøe¾ila tuhou zimu. Byli jsme tam pøekvapeni naším chatárem, který se vracel také z Harmance. Hned se ptal se nás jak nám jahody chutnají, sám si je také pilnì trhal. Ukazovali jsme mu, ¾e jsme tam objevili kosti nìjakých zvíøat. Chatár se trochu zarazil a pak nám zaèal jaksi trochu nerad vyprávìt o tom, ¾e na tomto místì byla za Slovenského povstání partyzánská nemocnice. Nìkolik ménì stateèných partyzánù prozradilo Nìmcùm, kde se ranìní skrývají. Nemocnièka byla vypálena a všichni partyzáni pochopitelnì postøíleni. Ty kosti byly jejich. Jahody nám pøestaly chutnat.

 

Pøíbìh docela jiný a veselejší je ze Švýcarska, z doby o mnoho let pozdìji. Sedìli jsme na terase u Klein Scheideggu a kochali se pohledem na hrozivou severní stìnu stìnu Eigeru. Vzpomínali jsme na všechny pøátele horolezce, se kterými jsme pro¾ili spoustu krásných chvil, jak na pískovcových skalách v Èeském Ráji, tak v Tatrách. A èetli si také v knize Radana Kuchaøe „Sedm velkých stìn“, kterou jsme vláèeli sebou. Je to kní¾eèka útlá a pro nás cenná tím, ¾e nám jí Radan podepsal. Byla to jedna z tìch mála knih, které nám pøíbuzní poslali do emigrace. Krásnì tam popisuje jak se Zdeno Zibrinem tu severní stìnu Eigeru zdolávali. Museli tehdy nechat policii své auto, Octavii, jako jistotu, kdyby je Švýcaøi museli jít zachraòovat, proto¾e nebyli dostateènì pojištìni. Pak nás ale upoutala zajímavá konverzace u vedlejšího stolu. Sedìly tam dvì starší dámy a rozmlouvaly se sympatickým èíšníkem o všem mo¾ném. Holandsky. Dohadovaly se té¾, co by si mìly objednat a èíšník jim doporuèil švýcarskou specialitu: Bündnerfleisch. Také jim hned vysvìtloval, o co se jedná. Na jejich dotaz jak je to mo¾né, ¾e mluví tak dobøe tolika jazyky a dokonce i holandsky, odpovìdìl, ¾e správný èíšník má v¾dy ovládat øeè svých hostù. A on ¾e hovoøí všemi evropskými jazyky. Po tomto rozhovoru jsme se rozhodli, ¾e ho tedy vyzkoušíme. Kdy¾ ty dámy obslou¾il, pøišel k našemu stolu a ptal se na naše pøání. Vìøe to nedalo a zeptala se ho, zda umí teda také èesky, kdy¾ je takový specialista na evropské jazyky. S úsmìvem odpovìdìl, ¾e bohu¾el nikoliv, ale ¾e se jmenuje Liška - a hbitì vysvìtloval, ¾e to je nìmecky Fuchs a ¾e jeho moravští protestantští pøedkové odešli po bitvì na Bílé Hoøe do Švýcarska. A holandsky ¾e mluví zásluhou své holandské man¾elky. Vida ho, kluka moravského.

 

V restauraci se èasto pøihodí neèekané vìci. Pøi poslední návštìvì Prahy jsme pozvali naše pøátele do jedné italské restaurace v Mánesovì ulici na Vinohradech, jménem Aromi. Chodíme tam rádi ne snad ze snobismu, restaurace je to drahá, ale chodíme tam, proto¾e se vzhledem k stáøí sna¾íme jíst lehká a pøedevším kvalitní jídla. Obsluhoval nás velice hbitý a šikovný èíšník s trochu divným akcentem. Chtìli jsme jako obvykle nìco lehkého a on nabízel pøedevším ryby. Odvìtili jsme mu, ¾e ¾ijeme v zemi, kde ryby máme dvakrát týdnì, a on se zvìdavì vyptával kde to bydlíme. Kdy¾ jsme mu øekli ze v Nizozemí, okam¾itì zareagoval tím, ¾e pøehodil na holandštinu a prozradil nám, ¾e je Holanïan, ¾enatý s Èeškou, s kterou se seznámil na zájezdové lodi nìkde v Karibiku. Oba absolventi hotelové školy pracovali v lodní restauraci. Teï ¾ije s man¾elkou a dvìma dìtmi v Praze. Èesky u¾ mluví také.

 

Skuteènost, na kterou se ka¾dému Èechovi v cizinì tì¾ko zvyká, je absence „èeského“ chleba s propeèenou kùrkou. Ty uvozovky jsou tu proto, ¾e je to také chléb nìmecký a rakouský… ve svìtì se sice prodává mnoho druhù chleba, ale ten èeský (èi viz dále nìmecký, atd.) to nikdy není. Chlebù je v poslední dobì na pultech víc ne¾ moc druhù, ale spíše se jedná o rùzné pekaøské experimenty, kdy se mistøi pekaøi sna¾í vylepšovat chleba rùzným zrním a podobnì. Kdy¾ man¾elka kdysi ka¾dý týden dojí¾dìla pracovat do paøí¾ské kanceláøe holandského koncernu ve kterém byla zamìstnaná, objevila tam nìco fantastického: V Rue de Cherche Midi , kde byla ta kanceláø mìl pekárnu a zároveò prodejnu-bufet jistý Lionel Poilane, který pekl fantastický chleba. Mìl rùzné druhy, ale neuvìøitelný zájem byl o jeden z nich. Byla to vlastnì tak zvaná èeská „vejra¾ka“, a to té nejlepší kvality. Dvoukilové, krásnì propeèené bochníky. S nádhernou hnìdou zamouènìnou kùrkou. Zásoboval jimi rùzné vyhlášené paøí¾ské restaurace a letecky ho posílal do celého svìta. Prý i arabským šejkùm. Ale nejdùle¾itìjší byla skuteènost, ¾e se tam do té pekárny dalo prostì zajít na velký krajíc èerstvého chleba s máslem z Normandie, èi s jinou pomazánkou - a na sklenièku vína. Vìra se v¾dy vracela z Paøí¾e obtí¾ena dvìma bochníky chleba a francouzskými sýry. Pozdìji jsme pøi pobytech v Paøí¾i nikdy neopomenuli navštívit tuto chlebovou svatyni. Bohu¾el v øíjnu roku 2002 se helikoptéra, se kterou letìl Lionel Poilane s man¾elkou Irenou a se svým psem na ostrov Ile des Rimains, kde mìli weekendový dùm, zøítila v Bretagni, tìsnì u francouzského bøehu. Obchod vede nyní dále jeho dcera Apollonia, která sice vystudovala Harward, ale rodinná tradice jí nedala.

 

A ještì o kaprech, i kdy¾ jsou Vánoce za námi. Pøed nìkolika lety jsme èekali den pøed Štìdrým dnem v Eindhovenu na autobus z Prahy, v kterém nám nìkdo mìl pøivézt tøeboòského kapra. Byla to vlastnì zbyteèná komplikace, kterou jsme si sami zpùsobili. Pøi podzimní návštìvì Prahy, jsme se pøi kávì u bývalé Vìøiny vychovatelky Bo¾enky zmínili o tom, jak se tì¾ko shání v Holandsku kapr. Proto¾e jsme pøed tím Bo¾ence poslali po jednom známém tím autobusem bytelnou nákupní tašku na koleèkách, napadlo tuto èipernou dámu, ¾e kdy¾ jdou poslat vìci tam, tak ¾e musí být mo¾nost poslat vìci sem. To jsme ale netušili, proto¾e se nám o „akci kapr“ nezmínila. Dva dny pøed Vánoci nám zatelefonovala, ¾e den pøed Štìdrým dnem pøijede v pùl šesté ráno kapr, kterého si mù¾eme vyzvednout u autobusu. Silnì mi to pøipomínalo nádhernou povídku od Ignáce Herrmanna, ve které tento líèí jak starostlivý otec osobnì pøiveze vánoèku svému synovi do Amsterodamu, ze strachu, ¾e by mohla cestou ztvrdnout. A tak jsme èekali v zimì a snìhu na autobus, který mìl pochopitelnì zpo¾dìní. Èekalo tam více lidí a jedna pohledná mladší Holanïanka se s námi dala se do hovoru. Mluvila velice dobøe èesky a zaèala vyprávìt o tom, jak se seznámila s man¾elem, profesorem na gymnasiu, na dìtském táboøe nìkde na Moravì, kde byla na stá¾i. Vyprávìla veselé historky o jazykových problémech a o bojích s èeskými úøady, které jí stále svévolnì mìní jméno a z Van Dyjk dìlají Van Dyjk-ová. Nechápou, ¾e to nejde, kdy¾ není Èeška. Tak jsme se zabrali do hovoru, ¾e jsme málem zapomnìli na pøíjezd autobusu s jejím man¾elem a naším kaprem. Byl to kapr velice drahý, Bo¾enka za nìj zaplatila, my jsme dali nìco šoférovi i tomu pánovi, co kapra opatroval,  zkrátka, kapr se zlatými šupinami. Ale chutnal nám.

 

Dobrý rok 2011 vám pøeje

Karel A. Pokorný



Komentáøe
Poslední komentáø: 12.01.2011  18:21
 Datum
Jméno
Téma
 12.01.  18:21 Jan pekne
 31.12.  11:40 jisuch53
 31.12.  11:19 VlastaV Já také
 30.12.  11:23 janina
 30.12.  11:21 janina
 30.12.  09:17 vomod
 30.12.  08:27 venca
 30.12.  08:16 KarlaA