Drvaøi...
Tento pøíbìh který vám budu vyprávìt se odehrál u¾ témìø pøed sto lety na horách v jednom zapadlém koutì Valašska. A proto¾e ani po tak dlouhé dobì neztratil na své dramatiènosti a autentickém pùvabu, rozhodl jsem se podìlit se o nìj i s vámi...
Je ráno a ještì za šera jdou chlapi hore grùnìm a mlèí. Sanì mají na ramenou, sníh jim køupe pod nohama, ale oni šlapou hore, jako ka¾dý jiný všední den. Mrzne jen to praští, na nì to však neplatí, nebo» na tvrdou práci v horách si u¾ dávno zvykli. 
Jdou - èepice mají v rukách, košile na prsou rozepnuté a z ka¾dého se dýmí jako kdyby jalovec zapálil. A za nimi jdou pomahaèi. Ogaøiska,cérky, nebo jejich roby - a ti zas nesou øetázky zvané podkládky... Asi po hodinì cesty dojdou a¾ k hoøe a zastaví se u první velké hromady døeva, které jsou tu rozsety po grùni všude, kde se v létì stínalo.Letos zaèala zima velmi brzo. U¾ okolo Mikuláše napadl první sníh a tak se nìkterá ta hromada pod bílou èepicí dá jen stì¾í rozpoznat.
Jen na chvíli si lidé oddechnou a u¾ se dávají do práce. Nejdøíve musí z rýznì probít cestu a døevo odstìhovat a¾ k ní. Potom ty lehèí polena nalo¾í na sanì a ty tì¾ké hrèe, nebo,,barani“ jak oni jim øíkají, se musí navázat do øetázkù a zapøáhnout za sanì.
V ostøejší grapì se však musí do baranù nalo¾it døeva víc ne¾ na sanì a na tom posledním se pak ještì veze pomahaè, aby se celý náklad zaryl do snìhu a nejel tak rychle. Pod skluznice saní chlapi ještì upevòují ,,podkládky“ - co¾ jsou ty krátké øetázky, které si sebou pomahaèi pøinesli a náklad je pøipraven...
Všechnu práci tu diriguje ten nejstarší a nejzkušenìjší chlap - strýc Potocký a to je vám na mú milú dušu opravdový chlap.Ten je tu na horách ze všech drvaøù také ten ,,najuèenìjší“ - však si ho také všichni pova¾ují. Ten doma po veèerech le¾í jenom v kní¾kách a "študýruje“, aby se dozvìdìl jestli bude nìkdy chudobnému èlovìku na svìtì lepší.Všecky novoty jim v¾dycky zvìstuje, a» jsou radostné èi ¾alostné - i kdy¾ tìch druhých bývá víc... Zkrátka on jim umí ve všem poradit a drvaøi ho proto pova¾ují za svého tátu.
Páni - jej nemají moc rádi, proto¾e on byl odjak¾iva rebelant a èasto pøesvìdèoval drvaøe, ¾e oni mají také právo ¾ít jak lidé a ne jenom døít jak hovada...
Strýc si pak lehce hodil provaz pøes rameno, pøilo¾il dlanì k ústùm a zvolal: ,,Varúj, Varúj...! - aby všechny upozornil na nebezpeèí v rýzni. Potom trhnul sanìmi, pomahaè lehnul na posledního barana a u¾ celé to spøe¾ení uhánìlo do doliny - a¾ se za ním prášilo.
,,Varúúj - Varúúj !“ hned po nìm volal Jura Zárubù - toho bylo slyšet snad a¾ na druhé stranì Lušovky.To byl chlap jak jedla a bystrý jako srnec.Však také v¾dycky vozíval ty nejvìtší fùry. Sanì se prudce rozbìhly, ale po chvíli v nich cosi ruplo, on vyletìl navrch a ogar co byl na zadku køíèel jak strhaný. To u¾ Jura na nic neèekal - švihýcnul provazem z ramena a skoèil na bok do snìhu.
Však vìøte, ¾e mìl namále. Ale sanì mu stejnì smýkly po noze a on u¾ jenom vidìl jak v první zatáèce vpálily do buka. Ozvala se strašná rána a burácení rozházených polen - a dále u¾ nic....ticho ! Táta celý v hrùze na nìho køièí z grúòa : ,,Juro, Jurko - co je ?“ "Ale nic tato - nic, enom ty sanì sú v øiti - urvala sa na nich podkládka - nejezdìte dokáï nezavolám !“ Tentokrát to dopadlo dobøe, ale strýc mu potom pøece jen domlouval: ,,Dycky ti pravím, neval toléj na ty sanì, ale ty nemyslíš ! Moc si trúfáš ale uvidíš, ¾e »a to po keréjsi o¾ebraèí !“
Další varovné volání se rozléhá do doliny. A to u¾ jede aj tata - strýc Potocký a na baranovi kope nohama jeho nejmladší ogaøisko Tomeš. To je vám takéj pìkný vybíjanec.
V létì sem tam naèerno chytával v potoku pstruhy, však poslednì ho tam nachytal hajný Hruška a vysmýkal mu èaganem co do nìho vlézlo...
A jednou vám zase strýcovi Kubešovém uletìl roj vèel a usadil se na nedaleké jedli. Tomeš letìl honem za hajným a celý vyjevený mu povídá - ,,Strýèku, poïte honem se mòú aj s flintù - v grùnici sedí na jedli sova, taková veliká - to jistì bude tá co vám pokradla ty holuby.“ Kdy¾ dobìhli k té jedli, tak Tomeš mu ukázal na tu baòu posazenou ve vrchu jedle a èekal co bude . Hajný u¾ nemìl oèi nejmladší, ale ve vršáku v èetinì tu baòu vidìl dobøe a tak rychle zamíøil a báác! Luïkové moji milí - to vám byl vìtr... Strýc ztratili aj klobúk, flintu zahodil a mazal s kopce jenom to huèelo. Však mìl potom nìkolik dní hlavu velikou jak ¾elezòák, ve kterém se vaøívaly zemáky pro mašíka...
„Varúúúj !“Zvolal Martin Bukovjanù, najsilnìjší chlap ze všeckých drvaøù. Na baranovi jeho Hanèa a jenom ta její rozevlátá šatka se za ní èerveòá. Je to ta nejlepší gazdìna ze všeckých drvaøek - nejvíce jí dojí kravièka a má v¾dycky nejvìtšího mašíka. Dìcka má v¾dycky èistì obleèené a v chalupì se jim všechno jenom blýská. Ale v hoøe u¾ není tak tøebná jak doma a tak jí Martin ráno ne¾ odešli z domu povídá :,,Jáøku, Hanèo - však ostaò dnes doma, já si aj sám zaradím !“ ®ena se ale bránila - ,,Ale Bo¾e mùj, dy» já bych doma strachy uschla, ¾e sa ti v hoøe cosi stane....“
No vidíte a zrovna dnes se jí to muselo stát. Mezi polena jí pøirazilo prsty - ona se pustila barana a ještì jede hodný kus po bøiše, ne¾ se na ujetém snìhu zastaví.Kleèí na rýzni - poranìné prsty má v hubì a vytøeštìným pohledem sleduje toho svého Martina jak ho fúra ¾ene dolù a jak ten poslední baran bez jejího zatí¾ení létá jak kravský ocas...
,,Varúúj“ - ozývá se horou najpìknìjším hlasem. To teï jede Tereza Rubaèova - oj to je vám dìvèica jak ,,kylisár“. Ta kdy¾ jde v nedìli do kostela v kroji, toš ti staøí chlapi sa všeci ohlédajú a ti mladí sa oblizujú jak komáøi na klobásu. Ale klobásy jsou vysoko a Tereza také. Vydá se prý a¾ najde lepšího a silnìjšího chlapa ne¾ je sama. ,,Nebude si pøece zadávat z nejakú tøasoøitkú!“
Tady je však v ga»ách, bez šatky, lelíky má spuštìné na záda, pìknì rozehøátá a ve tváøi èervená jak krocan. Chlapi jí èasto špásem radívali : ,,Šak si rozhrò košulu jak my, hned sa ti uleví!“ Teï u¾ si na ni ale nikdo netroufá. V¾dy» u¾ nejednoho povalila do snìhu, poøádnì ho udøela a za òadra mu nacpala snìhu...
Jednou v létì, to s našim mladým adjunktem poøádnì zamávala. Ten se k ní tenkrát pøikradl zezadu a z nenadání po ní chmátl.Ta se jenom zvrtla na patì a takovou mu vrazila, ¾e se sbíral se zemì pod nedalekým smrèkem .
A víte co jí øekl? „Po mì bys tak byla dobrá pro nejakého horového huòála.!“ Chlapi se na nìho hned vrhli, ale Tereza jim povídá :,,Chlapi, dìte - dìte si po svémi, takových panákù je dvanáct do tucta - „a ty prdelko zelená - ne¾ s tebou, to bych šla radìj s posledním drvaøem! Teï jsem tì jenom pohladila, ale podruhé u¾ by to mohlo být naposled !“
No a teï se zapøáhla do saní. Provaz si hodila pøes rameno a na barana si vlezla její sestra Maøka.Ta neurostla tak velká a.Tereza o ní v¾dycky øíkávala: ,,To co mì Pámbu pøidál, o to ošidíl Marušku - a toš sa vèiléj musíme dr¾a» spolu .“
Ale v tom u¾ frèí aj strýc Baronèákù - chlap velice šikovný, ale peníze se ho nikdy nedr¾í - jak jich dostane, hned jich propije. To v¾dycky pøi výplatì u¾ na penízky èeká i ten jeho ,,Andìl strá¾ný“ a hned mu jich sebere.
,,Varúúj - varúúúj“ - ozývá se znova. A to u¾ jako poslední jede strýc Mìrka…
Toš tak se tenkrát ¾ilo na horách. Støídaly se chvíle radostné i ¾alostné, ale jak u¾ to ten strýc povídával: ,,Tìch druhých - smutnìjších, bývalo v¾dycky o trochu víc!“
To vám kdysi Maruša Šulákova, byla to taková gryèná dìvèica a u¾ od malièka se tloukla jenom po slu¾bách. Zamilovala se do Janka Chrásteckého ,,No co, ruky máme zdravé a v¾dycky se to lepší táhne ve dvou, ne¾ jednému...“ Však také po Novém roce sekla se slu¾bou a šla pomáhat Jankovi do hory -,,zvá¾a»“. Však se také brzo potom zašli poradit na faru a kdy¾ jich tenkrát velebný pán zapisoval do matriky, tak se Marušky ptal jaké ¾e má zamìstnání? - ,,Vozím sa na baranovi !“ - znìla odpovìï. No - ale tentokrát se prý na tu odpovìï aj napálil proto¾e si myslel, ¾e si z nìho dìlá kašpara.
Kdy¾ mu ale potom vysvìtlili o co jde, tak jim slíbil, ¾e se na to jejich vození také nìkdy pøijde podívat. Nikdo se však tenkrát nenadál, ¾e pan faráø sice pøijde, ale u¾ jenom proto, aby nad nimi pronesl svou modlitbu pro umírající...
Tenkrát prý bylo v ten den veliké náledí. Chlapi Jankovi domlouvali aby si tolik nenakládal do saní, ale jako mladí lidé. Troufal si víc ne¾ mohl zvládnout a také si chtìl více pøivydìlat na tu svatbu... Urvala se mu podkládka a barani se na tom ledì neudr¾eli.Uskoèit u¾ nebylo mo¾né, Maruša ho také nechtìla v té hrùze opustit a tak marnì zatínala prsty do ledu, a¾ mìla nehty strhané. Janka pøirazilo k jedli a Maruši to rozbilo hlavu o sanì...
Lidé jim potom nastlali èetiny na sanì - èetinou jich pøikryli a toš takovou mìli spolu tu svoji vytou¾enou svatební lo¾nici. Kdy¾ jich potom vezli dìdinou, toš aj ti staøí drvaøi co stáli okolo plakali jak dìcka. A nejvíc prý ten velebníèek. Ten u¾ jim jenom naposledy po¾ehnal a pravil: ,,Lidé dobøí, kdo vás koneènì jednou vysvobodí od té døiny - ten bude mít velikou zásluhu u Pána Boha....“
Strýc Potocký - ten nejuèenìjší ze všech drvaøù - ten který znal všecky proroctví nazpamì» však na to pravíl: ,,Velebný pane, to nikdy nebude. Sybyla - byla moudrá ¾ena a mìla veliký rozum od Pána Boha a tá prorokovala, ¾e budou sice po cestách jezdit vozy bez koní, ale ¾e budou jezdit sanì bez drvaøú - to nikdy neøekla!“
No a vidíte. U¾ je to tak dávno a za ten èas hodnì vody Beèvou proteklo…
A tak bych to svoje neveselé povídání mìl radìji ukonèit. Byl to jenom jeden z tìch mnoha všedních pøíbìhù lidí, kteøí tady ¾ili u¾ dávno pøed námi - pøíbìh lidí, kteøí zde pracovali, radovali se, milovali ale také umírali.
Na to všechno jsem si pomyslel, kdy¾ jsme se vraceli s kamarády z poslední turistické vycházky po høebeni z Kotlové na Soláò. Pøíbìh mì kdysi vyprávìl strýc Mìrkù a vybavil se mì z povìdomí právì ve chvíli, kdy¾ jsme se zastavili pod vysokými sloupy, zatím ještì opuštìného ly¾aøského vleku.
Nad hlavou se nám ve vìtru pohupovaly ocelová lana, vzduchem poletovaly první snìhové vloèky a my jsme prochladlí shlí¾eli ze strmého svahu do údolí. Pøed oèima jsem mìl najednou ty upracované, vìtrem ošlehané Valachy, kteøí si mo¾ná právì v tìchto místech chystali rozjet tu svoji fùru...
Je dobøe, ¾e byla vyslyšena prosba toho mladého vesnického faráøe, proto¾e lidé si tady dnes ¾ijí spokojenì i bez té døiny. Jsou obklopeni všemi vymo¾enostmi moderní doby a jako ti ostatní ve mìstech a na tu dobu u¾ jenom vzpomínají .
Prostì ¾ijeme si lépe - ale pøece jen ruku na srdce. Nezatou¾íte také nìkdy i vy po èemsi nevýslovném - po nìèem co se nedá nahradit ¾ádným otoèením vypinaèe èi stiskem tlaèítka vašeho dálkového ovladaèe ?
Mo¾ná vám chybí právì to jednoduché a prosté lidské zvolání ,, V a r ù j“ - které se tu kdysi na horách tak èasto rozléhalo do šera mrazivého rána....
Miloslav Helis
Další èlánky autora: