Jak se píše kniha
aneb My kluci, co spolu mluvíme...

Začalo to před pěti roky. Vrátil jsem se právě z Izraele, zhýčkaný tamními přáteli a hlavně kávami; takové piccolo v telavivském baru Gordon byla prostě síla, navíc když mi ho přinesla dívka s obnaženým pupíkem a bederními džínami zatraceně nízko... Potřeboval jsem nevyhnutně si dát jednu cigaretu a k ní skvělé kafe. A potom martini s olivou. Barmančino holé bříško bylo nadstandard.

Z Ostravy-Zábřehu, kde žiji už skoro čtyřicet roků, je to do centra města asi půlhodina tramvají a já měl kofeinový absťák, navíc mi scházel řidičák i automobil. Nikdo mi ho nezabavil, jelikož jsem ani žádný nikdy nevlastnil. Tak jsem pěšky zamířil do zastrčené kavárničky pár stovek metrů od svého domu.
Jmenovala se "Sava" a uvnitř v poklidné pohodě bez ozbrojených vojáků a rizika sebevražedného atentátu sedělo pár chlapíků v mém důchodovém věku. Sedl jsem si na vysokou stoličku k malému baru, u dlouhého sympaťáka v brýlích a sice s bříškem, ale neobnaženým a bez bederních kalhot, jsem si objednal minikafe a dvě kusovky.
Srkl jsem si černé lahody a bylo to ono. Dlouze jsem vtáhl cigaretový kouř, polknul skvělou chuť kofeinu a bylo mi blaze. Nechápal jsem, že mě to vždycky hnalo do centra, když jsem měl přímo pod nosem takovou parádu. Pak jsem si konečně mohl dát i své martiny s olivou a registrovat řeči kolem.

V klidu, už mě neznervózňovali podezřelí kolemjdoucí, jestli mě nejdou vyhodit do povětří. Zkrátka moje izraelská paranoia byla ta tam. Měl jsem výhodnou polohu, řečníci byli totiž rozmístěni cikcak v malém baru, neskákali si do mluvení, tedy skoro neskákali, a bylo poznat, že to nejsou žádná ořezávátka.
Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem právě docestoval z Blízkého východu, hřálo mě, že jsem se setkal s premiérem Šaronem, že mám kupu nových fotek a zaděláno na další knížku. Vzápětí jsem ale pochopil, že jsou i jiné země a prožitky jiných lidí a že krapet vnitřní skromnosti by mi neuškodilo.

Tak jsem poznal barmana Luboše Kováře, který se právě vrátil ze Švýcarska, kde byl lyžovat v horách u svých vnoučat a dcery, provdané do země sýrů. Vedl ale řeč o tom, jak projel Ameriku z východu na západ v autě a že už měl těch "big-megů" z McDonald´s plné zuby. Jako skvělý kuchař si takovou kritiku mohl dovolit.

U stolu v pravém rohu seděl živý subtilní chlapík s vlnitými vlasy a zkoumavým pohledem. Jarda Denk. Vzpomínal na Mongolsko, kde přes šest měsíců pracoval jako montér-jeřábník Hutních montáží Ostrava. Občas mu oponoval opálený statný borec u stolku naproti. Franta Raboň, exhavíř z OKD a dnes udatný cestovatel.
Do říše divů tak co chvíli uvede svoji přítelkyni Alenku. Právě se dělil o své poznatky z Chorvatska. A přes celý bar naproti mě vychutnával točený prazdroj zadumaný Jiří Janas.
Občas něco řekl, jak bylo na Bali nebo na lodi, s níž plul v Karibiku. Kdysi ekonom, pak radní na obvodu městské čtvrti a teď podnikatel a vášnivý myslivec, co nejradši lyžuje v rakousko-italsko-švýcarsko-francouzských Alpách.

Až jsem se bál přiznat, že já byl jenom v Izraeli. Nakonec mi k tomu pomohly tři martini a fotky, ledy se prolomily a od té doby jsem už nemusel do Ostravy. Stačila mi bezva káva u Luboše a jeho sličné a věčně mladé choti Jarky, kde nechybělo ani martini a pravidelné oslavy Vánoc a konce roku.
Věděl jsem, že jsem se ocitl mezi těmi pravými šoumeny. S montéry jsem prožil bezpočet příhod po celé republice, když jsem psal a fotil jejich bravurní výkony; stavební, ale i konzumně-alkoholické. Pracoval jsem také jako brigádník v dolech OKD a posléze v roli redaktora hornických novin.
Takže všechno hrálo. Vážil jsem si totiž každičké profese, jejíž vykonavatelé uměli víc než já. A takový havíř nebo montér či stavař a ekonom, to byli na rozdíl ode mě páni umělci.
A já si mohl přímo na místě konzultovat s těmi nejpovolanějšími své glosy a fejetony i cestopisné črty z židovského státu. Prostě vše, co bylo na programu každé poledne, kdy jsme se v baru scházeli.
"Jak se vejde?" zašveholil vždycky při svém příchodu Jarda, co chodil o hůlčičce, jelikož měl před operací kolena. Jezdí nejnovějším stříbrným peugeotem, jelikož v tramvaji trpí klaustrofobií.
"Já ti to řeknu asi tak... Vem si to... jedno s druhým..." říkal své obligátní Franta, co řešil své problémy zásadně kladivem. Samozřejmě jen vituálním, jelikož je jinak holubičí povaha.
"Tak, co to bude, pánové?" tázal se obvykle Luboš a už se těšil, co zase společně vymyslíme.
"Tak jsme pořešili svět a já abych šel vařit oběd!" končil vždy naše politologicko-sportovní komentáře s vysoce mezinárodním dopadem Jiří, než se odebral ke své rodině.
A tak šel v Savě čas, dozvěděl jsem se, že ten název vymyslela paní Jarka, které se stýskalo po Francii a tak ji chtěla mít i ve svém baru. Ca va? je totiž ve francouzštině oblíbený dotaz: Jak to jde, jak se daří?A poněvadž nám se v baru Sava náramně Ca va, vydrželi jsme v něm přes šest roků do chvíle, kdy ruka trhu rozhodla, že na místě našeho seřadiště bude nákupní centrum a bylo to.

Naštěstí už jsem měl hotový rukopis, takže jsme se přestěhovali snít a řešit svět do vedlejší kavárny a vedeme tam řeči dál. O globálním oteplování a zmrazených mezilidských vztazích, o inflaci a potížích prezidenta Ahmadínežáda či striptýzových dovolených premiéra Topolánka na Sardínii.
Poznáme dál kus zeměkoule, i když už tolik necestujeme. Já, protože mě postihl malý zdravotní průšvih, to samé potkalo Luboše, Jarda, co se svojí Miladkou podniká v úklidové službě, už si nechal vyměnit koleno za ocelově-umělohmotnou armaturu a právě se chystá na stejnou přestavbou i svého druhého kolenního kloubu.
S medem to nemá ani Jiří, ale všechny nás drží nad vodou "bajpásový" Franta, co už má renovaci srdečních cév za sebou a zvesela chodí běhat. Každý rok také putuje s Alenkou za svými třemi stálicemi - v zimě Egypt - Hurgáda, v létě Chorvatsko - Makarská a hned poté lázně v Luhačovicích.
Jarda tvrdí, že se opičí po něm, jelikož on už je mnohaletým klientem lázní Bohdaneč, já za nimi pokulhávám doslovně jen se svými třemi pobyty v léčebně Čeladná a jedním přerušeným v lázních v Teplicích v Čechách.
Jirka ještě lázeňskou drezúru nepotřebuje a Luboš, i když má po operaci žlučníku, odpočívat nemíní. Chvíli je totiž barman v hospůdce u své dcery v Porubě, chvíli dělá políra u jedné stavební firmy.
A tak to vypadá u nás v hospůdce, co nemá sice žádný schůdek, ale zásluhou nás kluků, co spolu po vzoru pana Poláčka mluvíme, mám hotový další rukopis. Také s přispěním "konzultací" mých nicků blogu iDnes, kteří mě dva poslední roky propírali zleva i zprava. I jim jsem věnoval pár milých vět...
Trpělivě jsem střádal jeden blog za druhým, piloval a cizeloval svá slovní spojení, až nadešel čas, kdy bylo záhodno část z nich přetavit do knižní podoby svých cestopisných črt z Blízkého východu pod názvem "Píše se rok 5769"...

Břetislav Olšer

Další ukázky z knih, komentáře a fejetony na: http://bretislav-olser.enface.cz