Kobylí závody, které zastavují čas

Austrálie je parádní země. Na každém kroku vám servíruje neustálé vzrušení; jako například když si musíte s třeštihlavem pinzetkou vytahovat z nepřístupných míst jedovatá klíšťata, neustále se ohánět po komárech, kteří, když vás hryznou tak jste nadosmrti nemocní a chodíte jako Zombi, když vám komínem do bytu vnikne possum a z útulného, čisťoučkého příbytku vám udělá kůlničku na dříví nebo když strachy nevlezete za parného dne se zchladit do mořských vln, protože by si na vás pochutnal buďto žralok nebo macatý krokodýl, a když byste měli výjimečnou smůlu, tak vás žahne medúza a proti tomu je sežrání žralokem či krokoušem procházkou po růžové zahradě. A to nemluvím o hadech, pavoucích a desítkách jiných příšer, které dělají Austrálii unikátní zemí, kterou miluji a na kterou nedám dopustit. Člověk je neustále ve střehu, musí se soustředit na to, aby ho něco nesežralo nebo aby ho nesežehlo žhavé slunce a nedostal rakovinu kůže. To všechno má však blahodárný vliv na duševní zdraví, protože opatrná chůze bušem nebo skotačení ve vlnách je zrovna tak dobré na koncentraci jako luštění křížovky nebo sudoku, což nám doporučují lékaři, abychom předešli hroznému měknutí mozkové kůry a senilitě. Nicméně Austrálii mám rád ještě z úplně jiného důvodu. Máme zde totiž tolik státních svátků, že se nedají spočítat na všech prstech. To, že dodnes oslavujeme tím, že místo práce jdeme do hospody, osmihodinový pracovní den nebo královniny narozeniny je mi sympatické. To, že se celý národ zastaví kvůli dostihům, je nejenom nadmíru sympatické, ale i neuvěřitelné. Ano, nepřeháním. Austrálie se zastaví kvůli kobylám, které se předhánějí na dostihové dráze!

Slavný Melbourne Cup, který se běží první úterý v listopadu, rok co rok uvede miliony Australanů do stavu šílenství. Nejméně měsíc před dostihy se k naší velké lítosti v masových sdělovacích prostředcích nedovíme nic o pikantních aférách slavných hvězd či ukrutných vraždách, válkách a přírodních katastrofách, protože tyto informace jsou nahrazeny články o koních, dostihových výsledcích i v nejzapadlejších místech Austrálie, dohadech o tom, který kůň má právě dobrou formu, který má šanci si ve stáji zlomit nohu, přečtete si stovky článků a zhlédnete hodiny televizních rozhovorů s miniaturními, nezdravě vyzáblými, fistulkou mluvícími žokeji, vyslechnete dlouhodobé předpovědi počasí a hlava se vám zatočí nad módními výstřelky, které na sebe s radostí navléknou ženy v den dostihu. Móda totiž dostihům dominuje. Příslušnice všech věkových skupin vymění ušmudlané džínsy za úžasně krásné a strašně drahé šaty, které nám, gentlemanům, dávají možnost nahlédnout do nedozírných údolíček a údolí, protože dámy se svými přednostmi velice rády pochlubí davům. Vůbec nejdůležitějším módním doplňkem jsou však bezesporu klobouky. Zatímco pánové v tomto případě nemají moc nárok, protože cylindr je cylindr ať se třeba stavíte na hlavu, dámské klobouky vynikají neuvěřitelnou nápaditostí, hýří barvami, bizarními tvary a elegantními péry z exotického ptactva. Kromě krásných žen a potem se blyštících koní jsou středem pozorností také jejich úspěšní majitelé a chovatelé. To jsou samozřejmě velice zámožní lidé, protože takový hřebec z dobré rodiny může přijít, sakum-prdum, nejméně na tři sta miliónů dolarů. To se však majiteli během koňského života několikanásobně vrátí, hlavně když se hřebec k tomu má, protože za každé připuštění se počítá nejméně dvě stě tisíc dolarů. Nějaký chytrý novinář vypočítal, že v průměru se nadržený hřebec vrhne sedmdesátkrát za rok na kobylu, kterou mu podstrčí jiní fikaní chovatelé, snažící se rovněž obohatit. Ti nejúspěšnější se těší mnohem větší slávě (a výdělků) než ministerský předseda, majitel kabaretu nebo věhlasný neurolog. Podaří-li se jejich koni závod vyhrát, okamžitě se stanou národními hrdiny.

Dostihové závodiště v melbournském předměstí Flemington je na slávu náležitě připraveno. Vévodí mu pečlivě zastřihnuté trávníky a nedozírné záhony rozkvetlých růží. Již od brzkého rána se plní tisíci nedočkavých milovníků dostihů, kteří alespoň na den zapomenou na světovou ekonomickou krizi a místo obav, budou-li mít ještě příští den zaměstnání, do detailů probírají, zdali je dobré koně v závěrečné fázi závodu razantně řezat bičíkem nebo jestli je to týrání zvířat.

Během dne šampaňské teče proudem, lidé utrácí těžce našetřené bankovky na sázky a všeobecně mají radost ze života, kterou jim pokazí jenom to, když začnou padat kroupy, jejich kůň je pro indispozici ze závodu vyřazen nebo doběhne poslední. Chování příznivců dostihů začne pozvolna upadat, poloopilé a posléze zcela opilé dámy se začnou chovat nepřístojně, nejapně se hihňají do televizních kamer, plácají nesmysly, sundávají si z nohou střevíčky a když to s konzumací rychlých špuntů doopravdy přeženou, za potlesku gentlemanů, kteří si pod cylindry stírají pot, začnou ty odvážnější odhazovat dokonce i halenky. Chování dam, kterým se podaří na dostizích vyhrát, se vymyká jakékoliv důstojnosti. Ztrácejí totiž dekorum, nadšením poskakují, tančí jako derviši, objímají a pusinkují kohokoliv kdo se naskytne poblíže, nadšeně líbají lístek se jménem koně, který vyhrál, piští, ječí a skoro omdlévají. Když je nepříznivé počasí, což je bohužel v Melbourne často, tyto ženy padají do kaluží, ze kterých je pak gentlemani celé od bláta vytahují. Když výherkyně zjistí, že mají pádem zruinované drahé šaty, radost nahradí pláč a tyto smutné postavy se klopýtaje přesunují do svých naleštěných bavoráků a mercedesek a takto pro ně končí slavný a po celý rok očekávaný závod.

U mužů je chování ještě horší, protože míchají šampaňské s pivem. Netrvá dlouho a z krásně oblečených gentlemanů se stanou obhrouble se pochechtávající, ženy po zádečcích poplácávající, škytající a říhající zvířata. Těch, kteří z přemíry alkoholu začnou potupně vrhnout, se ujímají pořadatelé a později policejní úředníci. Zatýkají gentlemany, kteří si ulevují na kola Rolls Royců nebo to s obtěžováním dam příliš přehánějí.

Chování naší “Young at Heart” malé skupinky kamarádů během oslav Melbourne Cup je v příkrém kontrastu s chováním lidí na dostizích a ukazuje, že jsme se narodili v kulturně vyspělé zemi. Ano, zrovna tak jako valná většina národa i my náležitě oslavujeme kobylí závody. Nejdeme sice hromadně na závodiště, nýbrž důstojně oblečeni do nejlepšího - ženy v kulantních, většinou po domácku uštupovaných kloboucích, muži v šatech s barevně ladícími kravatami a pokrývkami hlav, Melbourne Cup tradičně oslavujeme v soukromém pohodlí. Hostitelka připraví pokroutky, hostitel udělá vynikající barbeque, servíruje se šampaňské, které dámy obezřetně usrkují, zatímco my staříci sveřepě pijeme pivo, které později nahradíme kořalkou. V našich letech děkujeme bohu, že se ženy nikdy neopijí a neservávají ze sebe blůzičky!

Každý si z klobouku vytáhne číslo koně a najedeni, v pohodě se uvelebíme před velkou obrazovkou, na které napínavý závod prožíváme se zbytkem národa. Je vynikající nálada, která vyvrcholí rozdáváním cen. Cenu dostane každý bez ohledu jestli kůň závod ještě dlouho po jeho konci dobíhá. Tu jsou to hašlerky, tu české cédéčko, kalendář s Prahou, česká knížka, ale i třeba šálek na kafe ve tvaru dámského prsu, který jsem samozřejmě vyhrál z nějakého důvodu já a který mi žena Máňa nenechá vystavit na sekretáři, kde si myslím, že by měl být. Že mě nedovolí z prsu pít, nemusím snad ani zdůrazňovat.
Po závodech, hlavně aby se zamezilo politickým diskuzím, které mohou lehce narušit dobrou pohodu, promítá hostitelka filmové záznamy z předešlých dostihů. A my se nestačíme divit jak jsme před dvaceti lety, kdy jsme začali Melbourne Club oslavovat, byli mladí a přitažliví a nyní jsme pouze přitažliví. S tím však už nic neuděláme. Vrásek a tuku bude stále přibývat a já jenom pevně doufám, že si na mnoho dalších Melbourne Cupů zachováme smysl pro humor a koně nám budou vyhrávat.

Mimochodem… Jestliže se někdy Austrálie stane republikou, budeme mít o svátek více, protože pochybuji, že by se ze sentimentálních důvodů a z důvodů tradic zrušil svátek královniných narozenin. Pak by měla Austrálie asi nejvíce svátků na světě…

Ivan Kolařík , OAM