Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Temný pasa¾ér na zadním sedadle duše
aneb
Zpovìï workoholika
 
Tenhle text bude mo¾ná trochu nesouvislý, asi místy zmatený. Zaznamenávám ho jako proud myšlenek v okam¾iku, kdy u¾ znaènì pokroèila noc a mùj mozek mì ne tak úplnì poslouchá…

Není lehké si pøiznat, ¾e máte problém. A to ne malý. Navíc problém, na který se tì¾ko hledá øešení, proto¾e spoleènost to, co vás nièí, vlastnì jako problém vìtšinou nevidí, ba to tøeba i oceòuje. Kdy¾ jsem si svoje trápení koneènì zaèal naplno uvìdomovat, svìøil jsem se s ním man¾elce. Zasmála se. ®e prý to u¾ dávno ví. A ¾e to pøece není nic špatného.

 
Jo, jasnì. Není.
 
To øekne ka¾dý, kdo tenhle balvan nevláèí s sebou ¾ivotem. Nìkdo, kdo nikdy neza¾il, co to je být workoholikem a perfekcionistou zároveò. Na internetu jistì koluje øada chytrých definic, moudrých èlánkù a hlubokých rozborù psychologù se zaruèenými návody jak zvládnout tyhle jevy, ale víte co? Kašlu na to. Právì kvùli tomu, ¾e jsem workoholik, mi chybí èas tyhle vìci èíst. Spousta lidí o sobì prohlašuje, ¾e jsou workoholici, ale ne ka¾dý jím skuteènì je. Trochu vám naèrtnu, co to obnáší, kdy¾ vám tenhle neøád pøeprogramuje mozek.
 
Je to nemo¾nost nedokonèit úkol. Prostì to musíte dodìlat. Kdy¾ ne, trpíte. Souèasnì neustále vyhledáváte další a další úkoly. A ono je poøád co dìlat, no ne? A» u¾ doma èi v zamìstnání. Je to úplné pøevrácení priorit, se kterým se sakra tì¾ko bojuje, a kdy¾ to zkusíte, za¾íváte stejné stavy, jako kdy¾ chcete skonèit s návykem na drogu. Jo, bingo, je to druh závislosti. Potøebujete pracovat, proto¾e práce je dávka. Èím víc toho odmakáte, ideálnì s nìjakými mìøitelnými výsledky, tím vìtší míru uspokojení cítíte. Hezky si sumírujete, co jste za den zvládli a souèasnì si u¾ plánujete úkoly na další dny, týdny. Bì¾nì máte tøeba tøicet, ètyøicet úkolù za den (tìch vìtších, co stojí za zaznamenání). Diáø máte tak zaplnìný, ¾e pøipomíná neznámé hieroglyfické písmo èekající na rozluštìní. Pokud by se tam ale pøece jen objevila skulinka, jste hned nervózní, popudliví a prchliví – nìco pøece není v poøádku! To nedává smysl! Nedoká¾ete odpoèívat. Pøipadáte si neu¾iteèní, kdy¾ nic nedìláte. Nechápete lidi, kteøí si jen tak dají odpolední kávièku a sedí a koukají a tlachají o poèasí, sportu, pøíbuzných, televizním seriálu… Proboha, to nemají co dìlat? Za¾íváte pocity viny, kdy¾ nepracujete. Cítíte vztek – na sebe i na ty nebo na to, co vás brzdí od práce. Kdy¾ se nemù¾ete vìnovat velkému projektu, hledáte si aspoò menší drobnosti – tøeba pøi èekání ne¾ vystydne polévka, se dá nìco v kuchyni poklidit, pøerovnat… A pøi jídle se zase dají vyøizovat e-maily, naèítat zprávy…
 
Pracuju jako uèitel. Je to krásná práce. Na jednu stranu. Miluju ji. I po tìch letech mì baví a naplòuje. Na druhou stranu z pohledu workoholika a perfekcionisty je to peklo. Proto¾e ve školství je poøád co dìlat. Kromì výuky tu máte øadu rùzných projektù. Výjezdy a všelijaké školní akce.

 

Tisíce vìèných problémù, které vznikají ve všech sociálních skupinách, ale ve skupinách dospívajících ještì o nìco více. Jste mentor, detektiv, mana¾er, psycholog… èím rychleji èlovìk pracuje, tím víc úkolù se na nìj valí. Kdybych byl pomalý, budu toho dìlat pùlku, mo¾ná ještì míò – a ono by to (samo-zøejmì) staèilo, jen¾e to je nìco, co vám právì workoholismus nedovolí. A èím víc tìch kamenù odvalíte z cesty, tím víc dalších tam napadá. A jo, na jednu stranu trpíte, ale na druhou, buïme upøímní, cosi morbidnì zvráceného hluboko uvnitø vás plesá radostí, proto¾e nezvládnete mít èistý stùl a hotovo. Vy to potøebujete. Svou dávku. A i kdybychom mluvili jen o samotné výuce, tak nikdy nemáte lekci hotovou. Poøád ji mù¾ete vylepšovat, upravovat, pøidávat nové metody… jistì chápete, kam tím míøím. Nìkdo si udìlá pøípravu, kterou recykluje deset let, já ji dìlám na ka¾dou hodinu znovu. A lépe – tedy v tom aspoò vìøím, ¾áci mù¾ou mít názory rozdílné… Problém spoèívá v tom, ¾e perfekcionista není z podstaty svého prokletí (jo, to je to slovo, co jsem hledal!) nikdy spokojený s výsledkem své práce. Nikdy… Nikdy… Stejnì jako se v¾dycky najde nìjaká potøebná práce, tak se nikdy nedá dosáhnout dokon alosti. A i kdy¾ to mozek perfekcionisty chápe, nedoká¾e to akceptovat.

Mívám období, kdy si jasnìji uvìdomuji své problémy a sna¾ím se s nimi bojovat. Prakticky to znamená, ¾e se sna¾ím vykopnout ze ¾ebøíèku priorit zamìstnání z prvního místa a dát tam rodinu, která to potøebuje, která si to zaslou¾í. Nìkdy se mi to daøí pár hodin, nìkdy dnù. Udr¾ím se tøeba i celý týden. Jak to ale funguje? Jako u fe»áka, který abstinuje. Nejsou to jen vyèerpávající psychické stavy na hranì snesitelnosti, je to i fyzická nevolnost, bolest hlavy, cukání a tøes v rukou, tlak na hrudi, pocity na zvracení a motání se… Ale ze všeho nejšílenìjší je ta chorobná, spalující touha jít a dokonèit tu èinnost! Cítím se, jako by mi mìla explodovat hlava. Pøed mìsícem za mnou na zahradì pøišly mé dvì dìti, abych je houpal na høišti, pøidr¾oval na skluzavce, schovával se v domeèku a tak podobnì, kdy¾ jsem zrovna støíhal ¾ivý plot. Chybìly mi asi ètyøi, pìt keøù z celé øady, ale odlo¾il jsem nù¾ky, nechal vìtve neposbírané, záhon neupravený, i kdy¾ u¾ se blí¾il veèer, na další den hlásili déš»… Ne, teï se musím vìnovat dìtem! Nechal jsem to tam. Houpal jsem je. Ale poøád jsem myslel na to, ¾e je to jen pár keøù, deset minut práce… ¾e tam ty vìtve nemù¾ou zùstat jen tak le¾et (opravdu nemù¾ou?)… ¾e jestli zítøek proprší, kdy to dokonèím (a musím to dokonèit?)… A bylo mi èím dál tím hùø. Asi tušíte, jak to skonèilo, ne?
 
 
Hodnì zále¾í, èemu se podaøí ve vaší mysli zrovna obsadit první místo a na úkor èeho pak upozaïujete vše ostatní. Navenek to toti¾ mù¾e pùsobit perfektnì. Jste skvìlý pracant v zamìstnání, máte perfektní zahradu, doma dokonale èisto, knihu napíšete za tøi týdny (pokud ještì nemáte rodinu)… Souèasná spoleènost je chorobnì orientovaná na výkon, èím¾ tenhle sociálnì patologický jev a závislost podporuje. Proto jsem se rozhodl napsat tenhle text. Nemyslím si toti¾, ¾e by workoholismus èi perfekcionismus bylo nìco, s èím se nutnì narodíte. Urèité pøedpoklady tam nepochybnì budou, jen¾e problém nastává, kdy¾ se zaènete socializovat (tak¾e hned po narození) a zaène na vás pùsobit lidská spoleènost, kde u¾ od prvních krùèkù a slov èelíte tlaku na úspìch a výkon („Náš Honzíèek u¾ mluví, váš Pepíèek ještì ne?“), kdy vás nikdo nepochválí za druhé místo v soutì¾i, kdy kolem sebe jen slyšíte, ¾e musíte pøidat, kdy se za úspìch ve škole bere pouze stupeò výborný (a pøitom ještì „trojka“ znamená dobrý…), kdy vám ostatní okam¾itì vytknou chybu èi jen zaváhání, ale dobøe (dostateènì) odvedená práce je pova¾ována za nìco naprosto normálního, co si nezaslou¾í ani zmínku… a takových vìcí je. Tisíce.
 
Vzpomínám si na jednu kouzelnou mantru za svého okolí, kterou jsem v dìtství slyšel… no, to se ani nedá spoèítat kolikrát: „Èlovìk musí v ¾ivotì nìco dokázat!“ Ne, nemusí. Musí jenom umìt ¾ít. A to mù¾e být sakra tì¾ké. Obzvláštì kdy¾ si na zadním sedadle duše vezete temného pasa¾éra.
 
Tomáš Záøecký
 
* * *
Zdroj ilustrací: https://pixabay.com/de/

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.10.2021  10:19
 Datum
Jméno
Téma
 26.10.  10:19 Pøemek
 24.10.  20:51 Tomá¹ Záøecký
 24.10.  15:33 Václav
 24.10.  12:17 Jaroslav
 24.10.  12:03 sv
 24.10.  11:46 olga janíèková
 24.10.  11:16 Vesuviana díky
 24.10.  09:42 Mara
 24.10.  09:38 Ivan
 24.10.  09:30 Von