Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Al¾bìta,
zítra Nikola.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Deník stí¾nostníka

Moje milovaná man¾elka Jana se rozhodla pro generální úklid v šatnì pøed malováním bytu. V tìchto pøípadech jsem nejradìji odjí¾dìl mimo domov z rùzných dùvodù, hlavnì daleko. Nejenom, ¾e bych pøeká¾el malíøùm a úklidové èetì, ale nesnášel jsem chození po rùzných kartonech a šplhání mezerami mezi odstaveným nábytkem. Naštìstí to nikdy netrvalo dlouho a za dva tøi dny jsem se mohl vrátit a povinnì chválit èistotou svítící omítku v pøíjemných odstínech bé¾ové a jemnì fialové barvy. Man¾elka tyto odstíny milovala, proto¾e jí byly pøisouzeny výpoètem její aury podle data narození. Hned pøi uvítání po návratu z azylu mnì ulo¾ila nìkolik úkolù. To jsem ostatnì èekal, proto¾e jsem byl úkolován témìø dennì.
„Karle,“ podle oslovení bylo jasné, ¾e pùjde o okam¾ité splnìní úkolu, „ve špajzu zùstal ten starej kufr po dìdovi, koukej s tím u¾ nìco udìlat a zbyteènosti nìkam vyhoï. Stejnì to nemá ¾ádnou cenu.“
Cítil jsem, ¾e odporovat není mo¾né. Probrání obsahu kufru po dìdovi mi bylo pøipomínáno ji¾ velmi dlouho a sám jsem nyní uznal, ¾e do èistì vymalovaného bytu se dìdùv kufr plný nìjakých historických písemností nehodí.
„Jistì¾e Janièko,“ sna¾il jsem se zmírnit autoritativní pøíkaz a vytvoøit si mo¾nost odkladu, „to víš, ¾e ten kufr zlikviduju. Budu to muset samozøejmì podrobnì probrat, proto¾e ani nevím, co tam dìda uschoval.“
„Co tam schoval, to je mi fuk,“ øekla dost neuctivì, „ale koukej to ji¾ nìkam uklidit.“

Nezbývalo nic jiného ne¾ ten tì¾ký kufr odtáhnout do mé pracovny, døívìjšího dìtského pokoje a otevøít dìdovy poklady. Podaøilo se mi alespoò oddálit splnìní úkolu na dobu po obìdì, abych mìl dostatek sil na archiváøskou práci. Jestli¾e jsem si myslel, ¾e po odpoledním odpoèinku proberu dìdovy papíry za odpoledne, velmi jsem se zmýlil. Dìdovy památky jsem likvidoval celý mìsíc.

Trpìlivost mé Jany má obdivuhodnì krátké meze. Vìtšinou ¾ádá splnìní úkolu ihned. Kdy¾ se vzruší, ¾ádá to dokonce døíve ne¾ ihned.
„Prosím tì, Karle,“ nervóznì pøišla za mnou do pracovny, „jak se v tom ještì budeš dlouho hrabat. Dnes má pøijít Markéta s dìtmi, jak si to pøedstavuješ, ten pokoj zamkneš, nebo zavøeš. Nebudeme pøece tuhle sbìrnu ukazovat.“
„No dobøe, tak to po dobu návštìvy zavøeme,“ sna¾il jsem se Janièku mírnit, „ale neøíkej tomu sbìrna. Jsou zde opravdové unikáty.“
„Jó, to teda jsou,“ s posmìškem prohodila, „tøeba tenhle diplom s podìkováním pøi pøíle¾itosti výroèí bojù na Dukle od ministra národní obrany.“
„No, co má bejt,“ bránil jsem dìdu, „vá¾ili si ho, tak dostal diplom.“
„Prosím tì, v¾dy» tam byl jen jednou s Èedokem, a to ještì zakopnul o ostnatej drát a vrátil se s obvazem.“
„Aspoò vidíš, za co to dostal,“ hájil postavení dìdy, „vrátil se z Dukly zranìnej.“
„Koukej to zavøít,“ spìšnì zvolala Jana, „u¾ jsou tady.“

Markéta je hodná dcera, matka dvou nehodných dìtí. Oznaèení dìti je pouhé slovo. Jeho význam je u jejích dìtí znaènì zesílen. Jsou to zlobivé dìti, svým chováním nepøizpùsobivé a podle mých pøedstav rušivý ¾ivel. Vìtšinu èasu jim ukazuju, ¾e na nì nemám èas. Dostal jsem nápad, øekl jsem man¾elce, ¾e mám dùle¾itou práci a po krátkém uvítání s dcerou a Olinkou s Petøíkem jsem se v pracovnì, bývalém dìtském pokoji zamkl. Podaøilo se mi pokraèovat v tøídìní dìdových archiválií i pøi návštìvì dcery s vnouèaty. Chvílemi »ukali na dveøe, ale já je surovì odbýval: „Nemám na vás èas!“ Na gauèi se rozprostøely nejrùznìjší tiskoviny, diplomy, èetná uznání, legitimace všech mo¾ných organizací Národní fronty, knihoven, zahrádkáøù a soudce z lidu. S dojetím jsem prolistoval vojenskou kní¾ku, obdivoval øidièák na všechno i na tanky.

Dìda byl i sportovnì zalo¾ený, mìl odznaky PPOV, TOZ. Nejvìtší èást sbírky byla alba fotografií, nad kterými jsem strávil nejvíce èasu. Ty jsem opravdu vytøídil, proto¾e vìtšinu postav jsem vùbec neznal. Dìda byl vlastnì vìdec, podle školních vysvìdèení a diplomu z VŠE se zabýval ú¾asnými obory. Jeho diplomovou práci, svázanou a nesvázanou, jsem odlo¾il pro sbìr. Zrovna tak jeho obsáhlé projekty a plány informaèních systémù, které mnì vyvolávaly tøes rukou.

Mezi tìmi projekty jsem našel i hodnocení a zvláštní silný sešit. Na obálce byl nadpis Deník stí¾nostníka. Bomba. To je ètení. Tento deník jsem u dìdy nikdy nevidìl. Na jeho obsah jsem byl velice zvìdavý, proto¾e byl datován normalizaèními roky 1970–1975. Byl psán modrou propiskou a prokládán mezi øádky èervenou. Písmo mìl dìda perfektní, úhledné, hlavnì èitelné s mírný sklonem doprava a bylo znát, ¾e obsah je psán v odstavcích s jakousi dùkladnosti a rozmyslem. Datování bylo na nìkterých stránkách dokonce doplnìno i èasem. Místo likvidace a vytøídìní obsahu kufru jsem se dal do ètení dìdových pøíhod uvedených v ohmataném deníku. Dìda musel být ve zvláštním postavení. Stal se z nìho po odchodu z koordinaèního odboru trpìný picifousek mezi samými bolševiky se základním vzdìláním. Divím se, jak to mohl vydr¾et.

Místo øešení optimalizace pøepravy rùzných substrátù v dìlbì práce mezi ¾eleznièní a silnièní dopravou, øešil stí¾nosti, reptání, rekursy, reklamace, udání rekurentù. Jak dále vyplynulo, zabýval se i anonymy. Pokud to šlo, tak je házel do koše a jeho kolegynì ho upozoròovala, ¾e to jednou prošvihne.  

Namátkou jsem prolistoval obdivuhodné dílo a vrátil se na zaèátek.

První záznam úterý 10. bøezna 1970.
Dostal jsem pøidìlenou ¾idli a psací stùl v kanceláøi èíslo 122 a proti mnì sedí soudru¾ka Al¾bìta Prchalová. Tváøí se pøíjemnì, ale ne pøíliš dùvìøivì. Dìlá na stí¾nostech u¾ nìkolik let. Vypadá dobøe, upravená. Asi je v KSÈ.
Jestli bude moje úøadování vypadat jako dnes, tak pozdrav pánbùh a èest práci. Do kanceláøe vpadl mladý cikán a zabodl nù¾ do stolu Prchalové. Do¾adoval se rozhovoru s prezidentem. Nù¾ jsem zabavil a nechal kluka povídat. Našel si holku u kolotoèáøù, kteøí se odstìhovali do Kolína a máma ho nechce pustit. Vyndal jsem z penì¾enky padesátikorunu, øekl jsem mu a» za ní jede do Kolína a basta. Kluk popadl peníze a vypadnul, ani nepodìkoval. Prchalová jen kroutila hlavou a øekla, ¾e mì obdivuje. To je asi pocta.


Pátek 13.3.1970
Na poradì u øeditele odboru JUDr. Václavky, jsem byl pøedstaven a seznámen s ostatními. Má nás být celkem dvacet osm. Vìtšinou dìdkové, samí soudruzi, jedna soudru¾ka. To je Prchalová. Byl jsem zaøazen do kanceláøe stí¾ností. Vedoucí je soudruh Køepelka, který o mnì øekl, ¾e jsem poslední dubèekovec v budovì, ale ¾e mì chápe.

Úterý 17.3.1970
Vrátnice ohlásila, ¾e k nám posílá osobní návštìvu. Za¾il jsem trapný moment, který byl velmi pouèný do budoucna. Pøišla starší menší paní posti¾ená na zádech hrbem s pìkným mladíkem. Prchalová otevøela knihu návštìv a chystala se zapisovat. Nevìdìl jsem, ¾e návštìvy mají pøedkládat obèanské prùkazy. Paní zaèala pøednášet stí¾nost na chování náèelníka depa a jeho jednání. Upozornil jsem ji, a» nechá mluvit svého syna, kdy¾ si stì¾uje on. Omyl. Nebyl to syn, ale man¾el. To zdùraznila tak jeèivým hlasem, ¾e se sekretáøka z vedlejší místnosti pøišla zeptat, jestli nìco nepotøebujeme. Radìji jsem se sekretáøkou odešel a vyøídila to Prchalová, která mi zaèínala být sympatická. Smáli jsme se tomu dlouho a nemohli jsme se všichni na sebe ani podívat.

 

Úterý 7.4.1970
 Dostal jsem k vyøízení šedesátistránkovou stí¾nost na chování ekonomického námìstka jedné organizace. Autorem byl podnikový právník, který celou stí¾nost zpracoval. Byla to snùška všech mo¾ných i nemo¾ných skuteèností, a¾ po podvody s ces»áky, prémiemi a odmìnami. Záva¾né tam bylo zejména tvrzení, ¾e šlo o poskytování vynucovaných sexuálních slu¾eb za odmìny pracovnicemi úètárny, z nich¾ jich mnoho radìji rozvázalo pracovní pomìr. Jmenovitì jich bylo patnáct a v souèasnosti pracovaly ji¾ jinde. Pøi osobním dotazování to k mému pøekvapení bez vìtších problémù všechny potvrdily a podepsaly. Díky Prchalové jsem pochopil jednu velikou chybu. Pøi hovorech s tìmi ¾enami jsem byl sám. Mohlo jít o riziko, ¾e dojde k provokaci, nìkterá si roztrhne šaty a zaène volat o pomoc. Nikdy jsem si u¾ takto nepoèínal.

Sobota 24.4.1970
Ohlášena osobní návštìva. Pøišel mu¾, 22 let, uklízeè v lokomotivním depu. Ohlásil se jako uklízeèka a stì¾oval si na lékaøe, ¾e mu nechce pøedepsat léky na kašel. Pøedlo¾il lékaøskou zprávu s indikací progredující demence, bez obav, ¾e si o nìm budeme myslet, ¾e je vadný. Chtìl pøedepsat Codein, který mu prý pomáhá proti kašli. Tvrdil, ¾e kdy¾ chce, kašle hodnì. Prchalová mu øekla, aby tedy zakašlal. To nemìla dìlat. Zaèal tak sípat, dusit se a kašlat, ¾e zaèal modrat v oblièeji. U¾ jsme chtìli volat podnikovou doktorku, ale pøestal, jako by se nic nestalo. Odešel spokojen s doporuèením k vyšetøení v ÚÚ®Z v Italské.


Ètení dìdova deníku bylo opravdu zajímavé. V jednom záznamu jsem se doèetl, proè byl pøeøazen z ekonomického útvaru na takovou ¾abaøinu, co¾ zapsal èervenì. Dìda byl tedy po pohovorech, kdy tvrdil, ¾e bychom si socialismus dokázali udr¾et i bez pomoci spøátelených armád, pøeøazen na vyøizování stí¾ností na zpo¾dìní vlakù, špínu a nefungující WC ve vagonech, kde netekla ani voda a topení netopilo. Zalistoval jsem o trochu dál a zaèetl se tak, ¾e jsem ani nevnímal, ¾e man¾elka klepe na dveøe a volá, ¾e bych se mohl s dìtmi alespoò rozlouèit. Deník jsem tedy odlo¾il, odemkl a pochválil dceru a vnouèata, jak se umìjí slušnì chovat. Jen odešli, vrátil jsem se k dìdovì deníku. Man¾elka na mì ani nepohlédla, co¾ mi nevadilo, proto¾e její zrak byl jak bøitva. Další záznam zavánìl erotikou a pøípad mì zaujal.

24.5.1972
Vrátil jsem se vèera z ji¾ních Èech. Trochu váhám, jak napsat zprávu. Asi se na to vykašlu. Baba mi podepsala, ¾e odpovìï ne¾ádá a oznámení na náèelníka odvolává. Ve stí¾nosti psala, ¾e jí náèelník stanice dvanáct let znásilòuje a po nástupu mladší pokladní, té dává vysoké prémie, jí u¾ nedá nic a sna¾í se jí vyhodit ze stanice. Pøi pohovoru jsem jí upozornil, ¾e jde o trestný èin a její dopis bude pøedán prokuratuøe. Všechno odvolala.


Dále dìda ten den pokraèoval èervenou propiskou. Dnes má man¾elka svátek. Jana patøí k nejoblíbenìjším èeským jménùm, které je krásnì znìlé, jednoduché a elegantní zároveò. V horoskopu píšou, ¾e nad ¾enou jménem Jana bdí milostivý Bùh. Jestli nese¾enu kytku, tak a» chrání milostivý Bùh i mì.
Odlo¾il jsem ètení deníku a ozvalo se zaklepání na dveøe.
„Miláèku,“ kupodivu se ozvala man¾elka, „máme pøipravenou veèeøi, u¾ toho prohrabávání nech a pojï ke stolu. Za tu kytici dostaneš pusu.“
Vida jak se naše poèínání s kytkami k svátku i po tolika letech podobá. Sklapl jsem dìdùv deník a pomyslel, jaké blbosti musel dìda pøi své inteligenci a znalostech dìlat. A to musel být ještì rád, ¾e ho nevyhodili, jako mnoho jiných, kteøí neschvalovali bratrskou pomoc a øíkali tomu okupace.
Sváteèní veèer jsme s man¾elkou strávili jako dva milenci. Splnil jsem jí dlouho po¾adovaný úkol a vidìla, ¾e zaprášený, starý kufr koneènì z bytu zmizí. Spokojenost man¾elky se další dny projevovala zejména výbornými veèeøemi. Jídla s jejími oblohami jsem si nìkdy fotografoval.
Likvidace zbyteèností z dìdova kufru a kufr samotný, skonèila ještì pøed další návštìvou Markéty s Olinku a Petøíkem, kteøí se prý na dìdu velmi tìší. Øekl jsem si, ¾e budu jejich oèekávání sdílet a budu na nì tentokrát hodný.
Kufr zmizel, ale dìdùv deník jsem si ponechal. Èetl jsem si v nìm v ka¾dé volné chvíli. ®asl jsem, kam všude dìda musel jezdit a s jakými lidmi se musel stýkat. Podle dalších zápisù bylo znát, ¾e ho ta práce baví, ale pøece jen v nìm bylo nìco jiného, co muselo ven.
Jeho znalosti výpoèetní techniky a systémového in¾enýrství se i na takovém pracovišti, kde se øešila netekoucí voda na WC ve vagonu, došly uplatnìní. Mezi tìmi dìdky bolševiky bez maturity mu dobøe nebylo, ale pøesto se prosadil. Po svém. Jen¾e to neumìl úspìšnì prodat a zùstal nepochopitelnì pøikrèen.
Jeho záznamu na zaèátku roku jsem pøíliš nerozumìl, ale domníval jsem se, ¾e musel nìjak vykoumat sbìr informací, které zpracovával na poèítaèi.

Ètvrtek 2.1.1975
Výsledek se dostavil. Roèní souhrn všech podání za celý resort mi pøinesl poslíèek z Výpoèetního støediska. Roèní výkaz za rok 1974 jsme mohli na VLK odeslat okam¾itì. Termín byl 31.3.1975. O tøi mìsíce døíve.
Mùj systém AZIS funguje na poèítaèi IBM bez chyby. Projekt ocenil ministr a dostal jsem vysokou odmìnu. Øeditel ji ale rozmìlnil mezi deset soudruhù, proto¾e prý jsem kamarád. Uspokojovalo mì jen to, ¾e metodickou pøíruèku AZIS si vy¾ádala další dvì ministerstva. Jsem hrdý na to, ¾e jsem to dokázal.


Zápis konèí velikým vykøièníkem na celou stránku. Ani se nedivím. Zaèal jsem se na dìdu a jeho postavení dívat jinýma oèima. Co všechno mohl dokázat na jiném pracovišti, nebo jinde.

Po pøeètení toho záznamu jsem byl trochu zklamán. Proè zùstával stále se usmívající dìda tak skromný, neprùbojný. Èasto své záznamy plnil uspokojením, ¾e pomohl lidem, kteøí trpìli nìjakou újmou, nespravedlností, závistí, zlobou. V nìkterých pøípadech mu jeho návrhy na zmìnu, nebo zrušení obsahu pøedpisù pøipravili i horké chvíle na kobereèku.

Úterý 6.5.1975
Za nekompetentní návrh úpravy pøedpisu o povolování cest do zahranièí jsem byl na kobereèku a nedostal jsem ètvrtletní odmìnu. Krucifix, ka¾dej se mù¾e ve správním øízení odvolat, ale pøi cestì do KS, kdy¾ to nepodepíše vedoucí, ROH, KSÈ, eventuelnì obèanský výbor v bydlišti, tak proti tomu ¾ádné odvolání není. Dotyèní nemusí svùj nesouhlas zdùvodòovat. To je maglajz, ¾e si jde vyøizovat úèty. Radši dr¾et hubu. 


Tak se dìdovi v duchu omlouvám, ¾e mu vytýkám jeho uspokojení s prací, která ho bavila, ale on vlastnì nemohl nic moc dìlat. ®ádná snaha pøekraèující nomenklaturní poøádek nemohla vést k nápravì. Vše bylo dáno a øízeno stranou a vládou.

Dìdùv deník jsem èetl ještì dlouho. Byl mi blízký. Rozhodl jsem se ho zachovat a umístit v knihovnì na èelném místì. A» si ho mohou pøeèíst ještì Olinka s Petøíkem, a¾ budou umìt èíst a brát rozum. Tak mi napadlo, jestli bych nemìl také psát svùj deník. Deník kapitalisty, kdy¾ mám svoji firmu. Jen¾e já na to nemám èas.

 
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace Eva Rydrychová, https://vedazive.cz/ a https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.08.2023  08:04
 Datum
Jméno
Téma
 23.08.  08:04 Milena
 23.08.  07:45 Pøemek
 22.08.  11:56 zdenekj
 22.08.  10:45 Vesuviana
 22.08.  09:59 Von
 22.08.  09:50 Von