Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pedro Calderón de la Barca, španìlský dramatik

(17. ledna 1600 - 25. kvìtna 1681)

V pøípadì barokního dramatu a Calderóna je dobré se ohlednout po Evropì té doby.

Pedro Calderón, který je namalován na obraze svého souèasníka Antonia Peredy (1611 - 1687), se narodil v dobì, kdy Shakespeare (1564 - 1616) zaèal psát své vá¾né hry a více uva¾oval o smyslu ¾ivota - Hamleta napøíklad napsal v roce 1601. Francouzští slavní dramatikové Corneille (1606 - 1684), Moliére (1622 - 1673) a Racine (1639 - 1699) ještì ne¾ili. U nás v dobì Calderónova mládí dozníval vliv Daniela Adama z Veleslavína, ale tì¾ko se asi dá vùbec mluvit o nìjakém dramatu; po roce 1618 byly maximálnì nìjaké jezuitské hry s nábo¾enskými námìty.

Španìlsko samo po století rozkvìtu získaného dr¾ením zámoøských kolonií a dovozem zlata z nich, zaèalo po porá¾ce od Anglie v Lamanšském prùlivu v roce 1588 ztrácet své prvenství na ovládnutí svìta. Ale naopak španìlská kultura zaèala vzkvétat. Calderón tedy bývá oznaèován jako barokní dramatik španìlského zlatého vìku - který se však ve vnitøních rozporech svých postav zabýval poèínajícím rozkladem aristokratické moci i rozèarováním, které nastalo po dobì hospodáøského vzestupu Španìlska.
Španìlska samotného, pokud neuvá¾íme jeho boj s Nizozemím, se reformace tolik nedotkla, jako jinde v Evropì, tedy jsou dramata Calderónova pøedevším ovlivnìna španìlským katolictvím a absolutistickými idejemi. Je to dáno celým umìlcovým vývojem a vlivy, které na nìj bìhem jeho ¾ivota pùsobily. Jeho dramata bývají zasazena do rámce tvoøeného zásadami královské moci spolu s katolictvím a otázkami cti a svobodné vùle. Dokonce je pro jeho pojetí cti zvláštní termín - "honor calderoniano“ (calderónovská èest).

Celým jménem Don Pedro Calderón de la Barca y Barreda González de Henao Ruiz de Blasco y Riano se narodil v Madridu 17. ledna 1600 v rodinì hidalga, tj. ni¾šího katalánského šlechtice kantabriánského pùvodu. Maminka, která byla vlámského pùvodu, zemøela v roce 1605. Otec byl tajemníkem královské pokladny. V rùzných pramenech se hovoøí o dvou jeho bratøích - Josém a Diegovi - a o tom, ¾e zemøeli pøed rokem 1650.  Prý byl otec Calderón dost panovaèné a tvrdé povahy a v rodinì bývaly napjaté vztahy z archaického patriarchálního vy¾adování poslušnosti, co¾ Calderón pozdìji zobrazil i v nìkterých svých dramatech.

Pedro byl urèen pro duchovní cestu, jeho dìd z matèiny strany, který zemøel v roce 1613, stanovil ve své poslední vùli, ¾e jeho jmìní pøipadne vnukovi Pedrovi pøi první mši, kterou bude slou¾it. Ca lderón tedy studoval v Madridu na jezuitské koleji - Colegio Imperial, pak zaèal v roce 1614 studovat na univerzitì v Alcalá de Henares, Cervantésovì rodišti, severovýchodnì od Madridu, její¾ obrázek je uveden dále. - Jeho studie zahrnovaly rétoriku, logiku, teologii a Bibli, filozofii, gramatiku, klasiku a historii.
V roce 1615 mu otec zemøel a on zaèal studovat na univerzitì v Salamance, severozápadnì od Madridu, ale to se ji¾ sna¾il pøesedlat na práva. Studoval zde do roku 1619 nebo 1620. Za univerzitních studií napsal drama „El carro del cielo“ (Nebeský vùz).
Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se stal bakaláøem práva, nìkteré tvrdí, ¾e obèanského, jiné, ¾e církevního, jiné, ¾e studia vùbec nedokonèil. Také uvádìjí, ¾e byl svárlivý a ¾e se nìkolikrát zúèastnil rùzných potyèek.

V roce 1621 vstoupil do slu¾eb domu konstábla z Kastílie, dona Bernardina Fernándeze de Velasco (1610 - 1652), co¾ byla druhá osoba po králi.

Svou literární kariéru zaèal v Madridu - opìt se prameny zcela neshodují, zdali v roce 1622 nebo 1623. Ale prý se zúèastnil ji¾ v roce 1620 nebo 1622 soutì¾í poezie, poøádaných na poèest svatého Isidora, madridského patrona. Dostal cenu spolu s pochvalou od dramatika Lope de Vegy (1562 - 1635), svého pøedchùdce.

V té dobì napsal svou hru „Amor, honor y poder“ (Láska, èest a moc), která byla hrána 29. èervna 1623. Zaèal psát hry pro královský dvùr.
Následovaly „La selva confusa“ (pøibli¾nì „Zaèarovaný les - viz faksimile Calderónova rukopisu dále), na téma stejnojmenné hry Lope de Vegy a „Los Macabeos“ (Makabejští) o hrdinech ¾idovských válek z 2. století pø.n.l.

I v dalších osudech tohoto velkého dramatika se ¾ivotopisci rozcházejí.
Nejèastìji bývá citován souèasník Calderónùv - Diego Juan de Vera Tassis y Villaroel, dramaturg a vydavatel divadelních her, o nìm¾ je jen známo, ¾e se narodil mezi roky 1634 a¾ 1640. Byl prý blízkým pøítelem Calderónovým. Ovšem narodil se spíš a¾ po uvádìných událostech, nebyl jejich pøímým svìdkem.
Vera Tassis tvrdil, ¾e Calderón cestoval po Itálii a Flandrech a byl v armádì, s ní¾ se mezi roky 1625 a¾ 1635 zúèastnil nìkolika váleèných ta¾ení, jiní tvrdí, ¾e ve vojsku byl a¾ do roku 1642, kdy byl ranìn, zatímco jeho bratr padl.
Avšak podle jiných pramenù psal v tomto období rùzné divadelní hry. Byla to v roce 1625 tragédie „La devoción de la cruz“ (u nás pøekládáno Znamení køí¾e) o lásce mezi sourozenci, kteøí o své pøíbuznosti nevìdí, plná vášní a krve. Tak jako v jiných dramatech Calderónových byl hrdina ke svému tragickému osudu pøedurèen u¾ pøed narozením.

Bìhem následujících dvou desetiletí napsal Calderón více ne¾ sedmdesát her, vìtšina z nich byla s nábo¾enským tématem a urèena pro komerèní divadlo.
V roce 1627 napsal veselohru „La dama duende“ (u nás pøekládáno Dáma skøítek, pøelo¾il ji mj. Jaroslav Vrchlický) s rùznými zápletkami mezi hlavními hrdiny, øešenými pomocí kredence narovnané do dveøí; hra skonèí všeobecným smíøením a po¾ádáním o ruku. Zajímavé je i to, ¾e v úvodním dialogu Calderón cituje postavy ze Shakespearova „Snu noci svatojánské“.
Pravdìpodobnì v tém¾e roce napsal také „La cisma de Inglaterra“ (Rozkol v Anglii) o dobì Jindøicha VIII. (1491 - 1547). Tehdy také napsal „In Casa con dos puertas, mala es de guardar“ (Dùm se dvìma vchody, které lze tì¾ko uhlídat, nebo té¾ Láska v náro¾ním domì). Námìt si vypùjèil i Josef Kajetán Tyl pro svou hru “Láska v náro¾ním domì“ z roku 1838. Opìt se jedná o dost podobnou zápletku jako je v „La dama duende“ - zápletku, kdy se dva páry milují, ale pøíbuzní jim hledají partnery jiné, a nakonec pomocí lsti a dvou vchodù domu se dotyèné páry dají dohromady. - Nìkteøí literární historici dokonce mají i rùzná rozdìlení Calderónových her a podobné hry nazývají „zápletkovými“.

V roce 1629 byl Calderón hlavním hrdinou dobrodru¾né výpravy do ¾enského kláštera. Jeden z jeho bratøí byl bodnut jakýmsi hercem, který v tomto klášteøe získal azyl; Calderón s nìkolika pøáteli a policisty do kláštera vnikli a pokusili se ho chytit. Tehdy módní kazatel Hortenzio Félix Paravicino (1580 - 1633) v ohnivém kázání pøed králem Filipem IV. (1605 - 1665) èin odsoudil, na co¾ Calderón ostøe odpovìdìl ve své høe „El principe constante“ (Vytrvalý princ), o princi Fernandu Portugalském (1188 - 1233), který byl dlouhou dobu vìznìn. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e i Calderón byl v dùsledku vpádu do kláštera i uvedení své obrany v této høe odsouzen do vìzení, nìkdo uvádí pouze odsouzení do domácího vìzení a k odstranìní „závadných èástí“ ze hry. Brzy byl ale osvobozen a zároveò vzrostla jeho reputace jako dramatika. Ale i pozdìjší staletí oceòovala Calderóna podle této hry. Okouzlil pøedevším nìmecké romantiky. Goethe ((1749 - 1832) mìl o „Vytrvalém princi“ prohlásit, ¾e ...“kdyby veškerá svìtová poezie zmizela, mohla by se zrekonstruovat na základì této hry“.

Pravdìpodobnì z roku 1630 je hra „La cena de Balthasar“ (Kvas Baltazarùv nebo Hody Baltazarovy), patøící mezi speciální divadelní útvar, který je pro Calderóna specifický, nazvaný „autos sacramentale“ (pøibli¾nì „aktovky o svátostech“) . Autos sacramentale je druh dramatu, jednoaktovek, jejich¾ tématem je nìjaká nábo¾enská legenda o svìtci nebo hra o zázraku. Má vá¾ný, nìkdy a¾ rituální charakter, ale nemusí nutnì vyústit do tragického závìru. „Kvas Baltazarùv“ popisuje známou epizodu ze Starého zákona, kdy babylónský král Baltazar znesvìtil pøedmìty odnesené z jeruzalémského chrámu tím, ¾e je pou¾il pøi své hostinì; na zdi se pak objevil nápis psaný rukou bez tìla - „Mene tekel“ a bezprostøednì na to byl Baltazar za znesvìcení posvátných pøedmìtù potrestán smrtí. - Vìtšinou byly tyto „autos sacramentale“ hrány pøi pøíle¾itosti svátku Bo¾ího Tìla nìkde na volném prostranství.

V roce 1630 byl zalo¾en palác Palacio del Retiro v centru Madridu a v roce 1633 byl dokonèen. Zde se zaèala dávat „dvorní dramata“ pod dvorním patronátem, která mìla ponìkud jiný charakter ne¾ bì¾né divadelní hry, provozované pro veøejnost. Tento divadelní útvar se stal charakteristickým pro oblast barokního dramatu, kde bylo provedení spojeno s tanci, hudbou i po¾itky vizuálními. Pøenášelo diváky ze souèasnosti do svìta klasické mytologie a dávné historie. Bylo jakýmsi pøedchùdcem zpìvohry nebo opery.

V roce 1633 vzniklo jeho nejslavnìjši „auto sacramentale“ - „El gran teatro del mundo“ (Velké divadlo svìta) o stvoøení èlovìka.

Po roce 1635 se Calderón zcela vìnoval divadlu a ponìvad¾ se zcela uvolnil trùn po nejslavnìjším souèasném španìlském dramatikovi úmrtím Lope de Vegy, stal se nejvìtším dramatikem Calderón. Navázal na zpùsob psaní dramat ve smyslu dramat Vegových, nazývaných drama „pláštì a kordu“, také „kápì a kordu“ (comedias de capa y espada), kde hrdina dramatu - nìjaký don nebo šlechtic pou¾ívá obou tìchto pøedmìtù k charakteristice své postavy. V roce 1635 napsal své hry, které se ještì v souèasnosti objevují na scénách divadel „La vida es sueno“ (®ivot je sen), „El médico de su honra“ (Lékaøem své cti).
V dramatu „®ivot je sen“ vyu¾il Calderón zápletku mezi pøedurèením a svobodnou vùli. Hlavnímu hrdinovi - princi Sigismundovi z Polska - pøedpovìdìli astrologové, ¾e bude mít násilnickou povahu a tak ho král, jeho otec Basilio, nechal uvìznit ve vì¾i v temných lesích. Po nìjaké dobì se Basilio rozhodne syna vyzkoušet, zdali byla vìštba pravdivá. Nastrojí tedy hru, ¾e pobyt princùv na královském dvoøe bude „jako ve snu“. Ale princ pøitom zabije nìkolik slou¾ících a snad by se za své vìznìní vrhl i na otce. Král tedy svého syna vrátí do vìzení. Ale pak by se králem stal cizinec, poddaní se vzbouøí a radìji, ne¾ cizince chtìjí despotu. Princ se tedy vrátí. A k velkému Basiliovu pøekvapení ho Sigismondo po¾ádá za odpuštìní. - Scéna je znázornìna i na reliéfu na podstavci Calderónova pomníku v Madridu, jak je uvedeno na obrázku.

Nejslavnìjší ze hry je Sigismundùv monolog:
„...¾ivot je pouhé snìní
v svìtì, jen¾ je tím, èím není:
u¾ chápu tu svìtskou lest,
èlovìk sní o tom, èím jest,
ne¾li pøijde probuzení.“

V dramatu „Lékaøem své cti“ trestá hlavní hrdina domnìlou nevìru své man¾elky smrtí. Podle tehdejší morálky byl v právu, byla to i jediná mo¾nost, jak si navrátit ztracenou „èest“; dnes se nad tím velice pozastavujeme.

Calderón, podporován králem Filipem IV., psal pro dvùr. Filip IV. objednával hry pro dvorní divadlo a v roce 1636 ocenil Calderónovu tvorbu tím, ¾e Calderóna pasoval na rytíøe øádu svatého Jakuba de Compostely, nyzývaným té¾ øádem de Santiago. - Rytíøství prý získal za hru „Los tres mayores prodigios“ (Tøi vìtší divy), kterou literární kritikové pova¾ují spíše jen za prostøední. V té dobì psal Calderón své hry pro velmi okázalé provedení, „dramas de tramoya“ - dalo by se pøelo¾it jako „dramata s triky“ - pøipravené pro nároèné dvorní obecenstvo.
Spolupracoval s florentským malíøem Cosmem Lottim (1571 - 1643), který mu navrhoval scény. Scény obzvláštì u nábo¾enských témat byly alegoriemi morálních a nábo¾enských témat.

V roce 1637 vznikly jeho hry „Las tres justicias en una“ (Tøi odplaty v jedné) a „El pintor de su deshonra“ (Lékaø své hanby), co¾ jsou opìt dramata, v nich¾ si hrdina snad od okam¾iku, kdy spatøil poprvé svìtlo svìta, zaèíná svými skutky pøipravovat svùj pád a svoji násilnou smrt. - Podle jiných pramenù vzniklo drama „Lékaø své hanby“ a¾ v roce 1645. Dále napsal v tomto roce svou duchovnì ladìnou, faustovskou hru „El mágico prodigioso“ (Kouzelný mág), kde hlavní hrdina, student Cipriano upsal svou duši za získání divky Justiny. Pøi objetí falešné, iluzorní Justiny se zmìní v kostru, ale to, ¾e šlo o podvod, zpùsobí jeho zpìtnou pøemìnu, a oba - on i Justina se stanou muèedníky.

Asi v roce 1639 vznikla hra „No hay cosa como callar“ (Mlèetí zlato) a o rok pozdìji „No siempre lo peor es cierto“ (pøibli¾nì Ne v¾dy to horší bývá jisté). O obou hrách tvrdí literární historikové, ¾e se jedná spíše o tragikomedie.

V roce 1640 vznikla - prý nejvìtší tragédie španìlského dramatu „El alcalde de Zalamea“ (u nás pøekládáno jako Sudí zalamejský, Soudce zalamejský, Rychtáø zalamejský). - Ve vsi Zalamea se ubytuje vojsko a jeden z dùstojníkù je ubytován u bohatého sedláka Crespa, který má hezkou dceru Isabelu. Dùstojník se ji chce za ka¾dou cenu zmocnit. Kdy¾ odejde generál vojska i s bratrem Isabeliným, který ji doposud ochraòoval, dùstojník zùstává a otce nechá odvléci do lesa a s Isabelou mù¾e dìlat, co chce. Mezitím se nenadále vrátí bratr a dùstojníka zraní. Crespo je mezitím zvolen rychtáøem a ¾ádá pro dceru od dùstojníka o zadostiuèinìní; ten se mu posmívá - a tak ho dá Crespo zavøít do vìzení a zardousit. Náhle pøijde král, schválí Crspùv rozsudek a jmenuje Crespa do¾ivotnì soudcem. Isabela kvùli zneuctìní vstoupí do kláštera. - Opìt mù¾eme polemizovat s Calderónovým vypoøádáním urá¾ky „cti“, proto¾e to neodpovídá dnešním zákonùm, ani morálce, jak si ji pøedstavujeme dnes. Zajímavé je ovšem i to, ¾e zde je mo¾né vidìt i kontrast mezi degenerací aristokracie s tehdy novou pøedstavou, ¾e bohatství je v¾dy spojeno s pilnou prací.

Po vypuknutí katalánského povstání ¾encù (1640 - 1652) proti madridským po¾adavkùm na finanèní i vojenskou podporu výbojù španìlského krále vstoupil 28. kvìtna 1640 Calderón do øad jízdních kyrysníkù najatých Gasparem Guzmánem y Pimentelem (1587 - 1645), dùvìrníkem a rádcem krále Filipa IV. Podle nìkterých pramenù by byl král radìji, kdyby u dvora psal, ne¾ aby bránil jeho zájmy jako voják. - Calderón se na podzim roku 1642 vyznamenal v bitvì u Tarragony, kde byl ranìn, a z armády hned v listopadu vystoupil. Tøi roky na to mu za zásluhy v bojích byla pøiøèena zvláštní penze. Dále bývá uvedeno, ¾e se v roce 1645 stal sekretáøem vévody z Alby, ovšem nezjistila jsem, kterého.
Asi v roce 1648 napsal první pøedchùdkyni opery „El jardín de Falerina“ (Falerinina zahrada) pro královský palác Palacio de la Zarzuela nebo spíš pro jeho zahradu. Hry urèené pro provozování v tomto palácí mají i název „zarzuela“, co¾ se pøekládá jako „jednoaktovka se zpìvy“. „Falerinina zahrada“ je zpracování báje o rekovi Rinaldovi nebo Orlandovi, který se vyskytoval v líèeních køi¾áckých ta¾ení nebo i v karolínských bájích z doby panování Karla Velikého (742 - 814). Falerina byla èarodìjka, kterou mìl rek Rinaldo pøemoci a její èarovná zahrada byla plná kouzel a iluzí.

Mezi roky 1647 a 1649 mìl Calderón neman¾elského syna Pedra Josého, jeho¾ matka známa není; známo je jen to, ¾e brzy zemøela. Syna nejdøíve vydával za svého synovce. Po smrtí jeho matky ho svìøil do péèe svého vlastního synovce Josého, syna bratra Diega. Jak u¾ bylo uvedeno, Calderónùv bratr Diego zemøel v roce 1647. Ale i druhý bratr zemøel v té dobì. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e tyto tragické události zpùsobily, ¾e se Calderón rozhodl ze smutku nad tìmito úmrtími pro knì¾skou dráhu. Jiné to pova¾ují za pouhou domnìnku.
Calderónùv názor v dùsledku jeho vlastního ¾ivota, který se také objevoval v jeho dílech, byl, ¾e èlovìk mù¾e být v dùsledku svých èinù za své zlé èiny zodpovìdný; ale nejen to, ¾e je v dùsledku svých zlých èinù odpovìdný i za zlé èiny druhých.

V roce 1650 byl vyznamenán øádem svatého Františka z Assissi tøetího stupnì, co¾ je katolický øád, který je i v dnešní dobì vedle pøíslušníkù knì¾ského øádu, udìlován i laickým osobám, které se sna¾í ¾ít v duchu františkánských spoleèenství a podle františkánských tradic. To u¾ byl zaèátek jeho cesty za vysvìcením na knìze, k nìmu¾ došlo v roce 1651. Tehdy uznal svého syna, ale ten asi desetiletý zemøel.

Calderón se stal v roce 1653 knìzem v kostele u svatého Salvátora (San Salvador) v Toledu a splnil tím pøání svého dìda i otce. Asi za dva roky na to se rozhodl zanechat psaní dramat pro komerèní divadla. Nakonec toto své rozhodnutí úplnì nedodr¾oval, proto¾e na králùv pøíkaz psal dál pro dvorní divadlo. V tomto roce napsal „La hija del aire“, (Dcera vzduchu nebo také Dcera vichøice) pova¾ovanou za jeho mistrovské dílo. Je to hra o dvou dílech o bojovné babylónské královnì Semiramidì, její¾ touha po moci vedla a¾ k boji o moc s jejím synem. Calderón zde mistrnì pøedvedl násilí a kontrast mezi vášní a chladným úsudkem, co¾ podle nìkterých jeho ¾ivotopiscù byly vlastnosti, kterými oplýval sám umìlec.
Z této doby pochází jemná, meditativní báseò „Psalle et sile“ (pøibli¾nì Zpívat ¾almy a zùstat tichý). Podle nìkterých pramenù po¾ádal o mo¾nost ponechat si souèasný pøíjem bez pøidìleného obydlí, vrátil se do Madridu u¾ v roce 1657; podle jiných pramenù se vrátil a¾ roku 1663 po svém jmenování èestným královským kaplanem.

V roce 1660 napsal svou první operu „La púrpura de la rosa“(Purpur rù¾e) se všemi dialogy podanými v hudebním provedení. Následovala opera o tøech dìjstvích „Celos, aun del aire matan“ (pøibli¾nì I ¾árlivost vzduchu mù¾e zabíjet nebo Ba i ¾árlivost bez pøíèiny mù¾e zabíjet) s hudbou Juana Hidalga (1614 - 1685). Podle italské tradice se hudba podøizovala textu, tedy byla v té dobì opera uvádìná jako dílo Calderónovo nikoliv Hidalgovo. Prý Calderón napsal obì hry pro opery na základì obrazù benátského renesanèního malíøe Paola Veroneseho (1528 - 1588), které mìl král Filip IV. ve svých sbírkách. V pøípadì „Purpuru rù¾e“ šlo o pøíbìh Venuše a Adonida.
V opeøe „Celos, aun del aire matan“ se jedná o starovìkou báji o man¾elích - Kefalovi, synovi boha Herma, a Prokridì, dceøi athénského krále. Man¾elé se mìli velmi rádi, a i bohové zloušeli jejich vìrnost. Tak¾e postupnì vznikla i urèitá ¾árlivost. Prokridì se doneslo, ¾e její man¾el volává ¾enské jméno Nefelé, co¾ bylo jméno bohynì oblakù. Prokris zaèala ¾árlit a skryla se, kdy¾ byl man¾el na lovu. Kdy¾ slyšela, ¾e man¾el, zavolal toto jméno, proto¾e tou¾il, aby bohynì oblakù pøinesla zakrytím slunce stín, vzlykla. On si myslel, ¾e v houští je zvìø a smrtelnì ji svým kouzelným oštìpem zranil.
V roce 1662 dvì z jeho her „Las órdenes militares“ (Váleèné øády) a „Mystica y real Babilonia“ (Mystika a skuteènost v Babylónu) z období ¾idovského babylónského zajetí byly podrobeny vyšetøování inkvizice, rukopis s kopiemi zabaven a zùstaly odsouzeny a¾ do roku 1671.

V roce 1663 Calderón byl jmenován èestným kaplanem krále Filipa IV. Øídil divadelní pøedstavení u dvora, stal se roku 1666 èlenem Sboru madridských kazatelù, podle jiných pramenù to bylo duchovní bratrstvo svatého Petra, které mìlo na starosti konání slavností Bo¾ího Tìla, k nim¾ psal Calderón svá „autos sacramentales“, kterých za ¾ivot napsal asi osmdesát.

V roce 1665 zemøel jeho chlebodárce král Filip IV. a za jeho nástupce Karla II. (1661 - 1700) se mu u¾ tak nedaøilo, pravdìpodobnì ponìkud zchudl. Ale hrnuly se mu po¾adavky na „autos sacramentale“ z celého Španìlska.
Z roku 1669 je hra „La estatua de Prometeo“ (Prometeova socha). „Prometeova socha“ byla provedena opìt jako Hidalgova opera v r. 1672. Je to o vzdìlanosti Prométheovì, který se pokouší dát nevzdìlaným Kavkazanùm nìjaký ¾ivotní øád a oni se proti nìmu vzbouøí. Kdy¾ tedy jeho vzdìlanost prohrála, vrhne se Prometheus na umìní. Vytvoøí sochu bohynì umìní a øemesel Minervu, která je „jako ¾ivá“ a teprve s ní má úspìch. Calderón zde pøedvedl dva základní hnací momenty lidského ¾ivota - racionalitu a na druhé stranì emoce a fantazii, proto¾e pøedstavu sochu si vytvoøil Prometheus v jakémsi blouznivém snìní.

Další hrou z roku 1669 je „Fieras afemina amor“ (Divoká zvíøata zkrotí láska). Nìkteré hry z let 1670 a¾ 1680 jsou na téma pádu èlovìka a jeho spasení. Jsou to z roku 1674 „La viña del Señor“ (Vinice Pánì), „La nave del mercader“ (Kupcova loï); z roku 1675 „El nuovo hospico de pobres“ (Nový útulek pro chudé) a z roku 1878 „El día mayor de los días“ (Nejvìtší den ze dní) a „El pastor fido“ (Poctivý pastýø). Všechny tyto hry byly vyjádøením velkého soucitu k lidské nevypoèitatelnosti.
Také jeho poslední hra byla s mytologickým námìtem „Hado y divisa de Leonido y Marfisa“ (Osud a rozsudek Leonida a Marfisy), kterou napsal k oslavì sòatku krále Karla II. s Marií Louisou Orleánskou (1662 - 1689) a ve které naznaèoval, i kdy¾ pouze v pøevlecích, otázku znovuzrození.

Traduje se, ¾e svou poslední vùli napsal Calderón pìt dní pøed smrtí a ¾e všechno své jmìní odkázal kongregaci svatého Petra, v jejím èele stál posledních patnáct let svého ¾ivota. Dále ¾ádal, aby byl pohøben bez okázalosti a nesen nezastøený, aby ponìkud odèinil „marnivosti promrhaného ¾ivota” tím, „¾e vzbudí veøejné rozèarování.” Snad se mu podaøilo naplnit jednu z jeho myšlenek: „Nejvìtší vítìzství - vítìzství nad sebou.“

Zemøel 25. kvìtna 1681 a pochován byl nejdøíve v kostele San Salvador v Madridu. Tìsnì pøed zboøením kostela San Salvadora byly v roce 1840 ostatky Calderónovy pøeneseny. Avšak ani o místì, kde jeho ostatky nyní spoèívají, nejsou prameny jednotné. Podle nìkterých pramenù byly pøeneseny do madridského kostela svatého Mikuláše (adresa: Calle de Atocha), který je s bývalou farností svatého Salvátora spojen. Je to v nynìjším kostele El Salvator y San Nicolás nedaleko Palacia Retiro, kde se Calderónovy hry hrávaly. Druhé místo je kostel Panny Marie Bolestné (Iglesia de Nuestra Señora de los Dolores - Calle San Bernardo), vzdálený asi dva kilometry od kostela svatého Mikuláše.

Jeho dílo pøedstavuje pøes dvì stì her rùzných ¾ánrù. Vedle ji¾ popsaných her to byly ještì prology (loas) a mezihry (entrmeses). Nìkteré z jeho her se ale ztratily. Byl velmi peèlivý, èasto své hry pøepracovával. Sna¾il se v¾dy velmi svìdomitì rozvrhnout jejich dramatickou strukturu her.
Jeho velikost tkví v hloubce jeho myšlenek, v jeho dokonalé øemeslnosti pøi tvorbì postav a charakterù, v psychologickém náhledu a v lidskosti a snaze po prosazení morálky.

Calderónùv bronzový pomník od sochaøe Joana Figuerase Vily (1829 - 1881) z roku 1878 je v Madridu na Plaza Santa Ana. Na podstavci jsou reliéfy, vztahující se ke Calderónovým dílùm.

U nás zaèala být Calderónova díla pøekládána hlavnì v druhé polovinì 19. století, i kdy¾ u¾ Josef Kajetán Tyl se jimi zabýval døíve. Pøekládali hov té dobì divadelník Josef Jiøí Stankovský (1844 - 1879), básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), také libretista Smetanových „Dvou vdov“ Emanuel František Züngel (1840 - 1895) a filolog Josef Král (1853 - 1917), jen¾ je pohøben ve vyšehradském Slavínì.
Také v dnešní dobì se u nás novì pøekládají i s úspìchem hrají Calderónovy hry. 
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 25.01.2023  13:46
 Datum
Jméno
Téma
 25.01.  13:46 peter vïaka
 18.01.  08:17 Vladimír Køí¾
 17.01.  17:17 Von
 17.01.  15:26 Vesuviana
 17.01.  07:48 Pøemek