Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

… o pracovitém mravenci Kutílkovi

Byla jednou jedna krásná stráň, která se koupala ve slunečních paprscích od rána do večera a překrásně voněla rozkvetlou mateřídouškou.

Když ráno sluníčko vykouklo nad východním obzorem, rozzářila se jako posetá drahokamy, jak se zatřpytily kapičky rosy na každé travičce, na každém lístečku.

To byl ten správný čas, kdy se probouzeli mravenečci v největším mraveništi pod mladým doubkem. Královna vstávala první, pak se probudily její komorné, chůvičky zkontrolovaly, jestli je v mravenčích jesličkách a školce všechno v pořádku a nachystaly pro všechny caparty dobrou snídani. To už i dělníci a dělnice pospíchali za svojí prací, vojáci se vystřídali ve stráži, prostě každý věděl, co má dělat, aby v jejich mraveništi všechno klapalo.

Malý Kutílek pospíchal chodbami a pozorně si je prohlížel. Včera večer se na stráni proháněli dva velicí chlupatí psi a jeden skočil právě na vrcholek mraveniště. Všichni mravenci se lekli toho zemětřesení, protože některé chodbičky se úplně zbořily pod váhou psích tlapek a celý vršek mraveniště byl rozhrabaný, jak se od něho pes Lord odrazil k dalšímu skoku.

Kutílek se s partou svých kamarádů pustil do opravování pobořených chodbiček. Stavěli nové podpěry a vynášeli z mraveniště ty polámané, čistili cestičky, aby v nich nebyl ani jediný kamínek, o který by mohla zakopnout třeba chůvička, když vynáší mravenčí vajíčka na sluníčko.

Byli to pilní pracanti, práce jim šla od ruky, takže než se přiblížilo poledne, bylo všechno v pořádku. Za to si naši mravenečci přece zaslouží dobrý oběd a trochu odpočinku, že Vendulko? Jenže mravenečci nejsou jako lidé, od jara do podzimu mají plno práce, musí přece nachystat mnoho zásob pro celé mraveniště, aby v zimě, když jsou schovaní ve svých komůrkách hluboko pod zemí, nikdo neměl hlad.

Tak i náš Kutílek věděl, že odpočívat se bude až v noci a teď musí pospíchat dolů do zahrady, kde od mšic, mravenčích kraviček, co se pasou na mladých výhoncích, nadojí žejdlík sladké šťávy. Cesta do zahrady je z mraveniště velice dlouhá a číhá na ní plno nebezpečí. Může ho zašlápnout třeba ten velikánský pes, nebo sezobnout vrabec či sýkorka, kteří se shánějí po dobrotě. A tak Kutílek pelášil, co mu nožky stačily. Jen co přinesl žejdlík medovice, už běžel sbírat semínka trav a s ním plno jeho kamarádů, protože semínka jsou maličká a jeden mraveneček by jich do večera moc nenanosil.

Blížil se večer, sluníčko se už chystalo do peřinek, mravenčí larvičky a vajíčka už dávno byly zpět v útulných komůrkách, ale dospělí mravenci stále ještě pilně pracovali. Vraceli se s ulovenými housenkami, co je nasbírali v zahradě na zelné hlávce, s drobečky chleba, které našli pod stolem na dvorku, nesli i zrníčka cukru, co spadla Filípkovi ze lžičky, když si sladil čaj. Někteří se ještě zastavili na kus řeči v sousedním mraveništi pod šípkovým keřem, které tam vloni založila jedna jejich princezna, a pak honem honem spěchali, aby dohnali ostatní.

Byl mezi nimi i Kutílek a nožičky ho bolely stejně jako jeho kamarády. Všichni se ale radovali, kolik práce od rána udělali, a těšili se, že si po dobré večeři lehnou do postýlky a ráno se sluníčkem zase odpočinutí vstanou.

Dobrou noc, Kutílku!

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky