Malá nahlédnutí do života našich psů - 8

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem jste si mohli přečíst na stránkách SeniorTipu jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce.  Tentokrát přidávám povídání o našem pejsku, který slyší jen na jméno Kapi.

Maru

Kapi (1/2)

Když po osmiletém soužití opustil kavkazana Lorda jeho kamarád irský vlkodav Cedrik, aby se rozběhl po voňavých nebeských loukách, nějakou dobu nám trvalo, než jsme si na novou realitu zvykli. Následující tři roky byly krušné, manželův zdravotní stav se rychle horšil a uprostřed třetího léta jsem zůstala s Lordem sama. Byly to velmi smutné měsíce, Lord tesknil po pánovi a já se jen těžko vyrovnávala se ztrátou. Útěchu a pomoc jsme nacházeli ve zbytku rodiny, kde sluníčkem dobré nálady a životní energie byla tříletá vnučka Vendulka a její briardí kamarádi Jerry a batole Niki. Život se pomalu vracel k normálu.

* * *

Stalo se! Byl poslední říjnový den roku 2004 a já měla už skoro dva měsíce doma štěňátko v kožíšku barvy lískových oříšků, či vyzrálých meruněk, jak se komu líbí. A ze střapaté hlavičky na mě chytře i dojemně koukají knoflíky od bačkor. Co jsem to zase provedla, vždyť jsem se přece už před dlouhými roky dušovala a zaříkala, že b r i a r d už nikdy víc! Ale stalo se a už jsem si ani nedovedla představit ty prázdné, studené a osamělé večery prošlých měsíců od manželovy smrti. Společníka mi dělá Al Capone Chocokiss, který však slyší jen na jméno Kapi. A jak se to vlastně stalo?

To jsem takhle jednou u Hanky v kuchyni hladila po hebounkém kožíšku jejího mrňavého Nikiho a zatoužila jsem mít doma vedle sebe taky takového kamaráda, protože můj kavkazan Lordík je už dědeček a jako takový má nejraději svůj klid a vyhřívání na sluníčku pod lípou, kde předstírá bedlivé hlídání. A protože mne při tom přistihli Filip s Vendulkou, jen tak, snad abych odvedla jejich pozornost od svého rozněžnění, jsem se zeptala, jestli si mám taky takové štěňátko pořídit. Jejich spontánní souhlasná odpověď snad ani nemohla být jiná, vždyť jsou to děti od plínek pejsky odchované a Rianku, Cyra, bobtaila Conyho, uštěkanou babičku yorkšírku Betty, Jerryho, Nikiho, Cedrika i Lorda za svoje rodné sestry a bratry považující.

Když jsem to o dvě hodiny později vykládala Hance, která se vrátila s Jerrym ze cvičáku, tahle žena činu se mě okamžitě zeptala: „Chceš štěně? Stačí říct, protože o jednom volném vím, stačí jen zvednout telefon a zavolat. Ale rozmysli si to dobře!“

Rozmýšlela jsem? Vážila jsem na zlatých vážkách vzpomínky na Dona, na věčně špinavé koberce a svoje otlačená kolena od jejich věčného drhnutí, na rozčesávání zmuchlaného kožíšku, na rozhrabané záhony? Ne! Cítila jsem pod rukama jeho černou hebkost (vždyť jsme mu říkali „hedvábníček“), viděla rošťácké zářící uhlíky jeho očí a špičku růžového jazyka, když se mi, sedě na pohovce jako člověk, chechtal. Zahřála mne vzpomínka na jeho vytrvalou pozornost, kterou mi věnoval v kteroukoliv denní hodinu, znovu jsem cítila radost, kterou mne tehdy obdarovával… „Jo, vezmu si ho.“ A tak se i stalo.

Kdo nezažil, kdo nemá nejmenší zkušenost s živým chlupatým tvorečkem, ten těžko uvěří, jaký je to krásný pocit, když si pejsek přijde lehnout vedle vašeho křesla a hlubokým hrdelním a vemlouvavým bručením se domáhá pozornosti, když člověku důvěřuje natolik, že se před ním rozbalí jako vánoční dárek a vydá mu naposas svoje nejzranitelnější místa, aby byl hlazen a škrabkán, když si vaši ruku chytí svými chlupatými packami tak opatrně, že opatrněji to víc nejde, a jemně ji okusuje hrozivými tesáky, snad aby dal najevo, že i on vás má rád. A jak!

To vám potom vůbec nevadí. Že vás šetrně něžným olíznutím probudí uprostřed hluboké noci, protože dveře dělící jej v této chvíli od tolik potřebného vyvenčení, si nedokáže sám otevřít. Nevadí vám, že strčíte nohy do studených pantoflí, potýkáte se s rukávy svetru nebo bundy a potmě a skoro poslepu, protože není radno moc otevírat oči, aby se na vás spánek třeba nenaštval a neodletěl někam jinam, klidně – zima nezima – počkáte u vrátek, až se ten černý stín v tmavé noci k vám vrátí, zblajzne piškotek za odměnu a za dveřmi sebou buchne do pelíšku. I vy sebou buchnete do svého pelíšku, který zatím stačil vystydnout, a ještě než vás znovu obejme sladká náruč Morfeova, zachytíte hluboké oddechování kamaráda, který se z předsíně přestěhoval k vaší posteli, abyste si navzájem dělali společnost v dobrém a aby vás ohlídal před zlým, kdyby se snad odvážilo přijít.

Nemohu ve svém vyprávění nezmínit se o cestě pro Kapiho, neboť je to kapitola sama pro sebe a bylo by škoda nezanechat její líčení pro nastupující generace – řekněme – pro výstrahu před používáním zkratek.

Bylo tedy domluveno a rozhodnuto, že se na cestu vydáme kolem půl páté odpolední, protože Marek chtěl dokončit rozdělanou práci. Tak jsem zatím našla autoatlas, který nám dělal věrného průvodce, když jsme ještě s manželem občas vyrazili na delší cesty. A tohle přece byla delší cesta, Znojmo od nás není jen tak za humny! Koukala jsem koukala a rozhodla se, že jet do Brna a z Brna pak teprve do Znojma je strašná zajížďka a že bude lepší, když to vezmeme pěkně po diagonále.

Zatím co se ostatní činili, aby práce, které měly a musely být vykonány, zvládli co nejrychleji, já se činila nad mapou a vyráběla dvě verze itineráře, aby se pak už nemuselo koukat jinam než na cestu.

Kam se schoval můj rozum? Do kterého závitu šedé kůry se zašila letitá zkušenost? Jak to, že se mi nevybavila cesta se švagrovou do Lubiny u Kopřivnice, kdy nás tato milá příbuzná, ve snaze „být užitečná“ (ušetří se za benzin!) a ukázat, jak je cesty znalá, přesvědčila jet zkratkou?!

Božínku, proč se mi nepromítl ten hrůzný film po zimě rozbitých okresek a v lesních úsecích plných nevyzpytatelných námraz a spadaných větví?! Jak to, že mi před očima nevytanula zamračená tvář mého milovaného muže za volantem, který se posléze už ani netajil svojí „rozmrzelostí“?!

I když jsme tentokrát jeli za krásného skoro ještě letního počasí, dopadlo to v podstatě stejně jako kdysi tenkrát na jaře. Kodrcali jsme se po okreskách plných zatáček, které místy připomínaly polní cesty, a za volantem já. Kdybych tam pustila Marka nebo Hanku, bylo by to aspoň rychlejší! Kdyby blbost kvetla, byla bych květem obalená. Ale přetrpěli jsme to, a když jsme se konečně v hodně pozdním večeru dostali na konec „zkratky“ a na tu správnou silnici kdesi u Pohořelic, sedl za volant Marek a fordík si lebedil zase jednou při rychlosti hodně přes stovku. Hodní Chropovští na nás trpělivě čekali a já jim za jejich laskavost a navigování nočními ulicemi Znojma moc děkuji.

A pak už jsme šplhali po schodišti starobylého krásného domu, kde nás čekal ten malý zázrak vůbec se nepodobající svému proslavenému gangsterskému jmenovci Al Capone!

Pokračování zítra …

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláže z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny články autorky