Ach, ta láska!

„Ach, ta láska! Člověku zamotá hlavu v jakémkoli věku. Já to znám. Mám zkušenost ze třetí třídy. Když jsem se s rodiči v osmi letech přestěhovala z rodných Petrovic do Rakovníka, maminka mě odvedla do školy kousek od náměstí, které Rakovničtí říkají Stará pošta, protože tam byl za první republiky poštovní úřad.
Cestou se ve mně prala zvědavost s obavami. Jaké to tady asi bude? Najdu si tu nové kamarády?
Vzpomínala jsem na Jiřinku Hornofovou, se kterou jsem seděla v lavici v petrovické škole.

V nové třídě bylo volné místo vedle hubeného kluka. Jmenoval se Radek Kubišta a měl oči jako trnky. A těma očima mě od prvního okamžiku nenápadně pozoroval. I já si ho hned zařadila do svého hledáčku. Prima spolužák. Občas mi ořezal pastelky, srovnal penál, a když jsme šli společně po vyučování domů, někdy mi chvíli nesl tašku. Líbilo se mi na něm, že má pořád pusu od ucha k uchu. Bydlel u viaduktu na náměstíčku Jaroslava Vrchlického jen kousek pod Zátiším, kde jsem zase bydlela já.

Bylo nám čím dál víc líto, že nejsme sousedi, abychom se mohli kamarádit i odpoledne. On ráno nemohl dospat a mně před odchodem do školy zase leželo v hlavě, co si obleču.
Jednou, o přestávce, když jsem si s Radkem kontrolovala domácí úkol, mi náhle na tvář sedl lehounký motýlek. Nebyl to však motýlek, byla to pusinka.
Svět osmileté dívenky na vteřinu zrůžověl a svět osmiletého kluka zkrásněl.
Oba jsme se začervenali až za ušima a dál už o tom nepadlo slovo.

Radek se však doma svěřil mamince. A ta to hned za čerstva vyklopila mému taťkovi, s kterým pracovala v masně na náměstí.
„Mám Jarušku rád,“ řekl prý. „Je hodná a hezká. Jen by mohla být trochu větší.“
A bylo po lásce! Dotklo se mé holčičí ješitnosti, že si na mně hledá mouchy.

Až mnohem později mi došlo, že měl vlastně pravdu. Žádná čára jsem nebyla a nejsem dodnes. Ale ta má „vejška jezevčíka“, mně v životě na škodu není. Spíše naopak. Mnozí si říkají: kde se v takové odrobince bere tolik elánu a radosti ze života?
Jsou dokonce tací, kteří mě za to obdivují.
Jeden takový fanda mi na dlouhou řadu měsíců vstoupil do života.
„Malá velká básnířko, neruším?“ volal dokola.
Když mého tatínka probudilo zazvonění telefonu a ve sluchátku se ozvalo: „Nespíš?“ Odpověděl vždycky: „Teď už ne.“
Co jsem měla říkat já?
Ten vytrvalec se stal mým nenápadným stínem. Na internetu sledoval termíny mých besed a autogramiád a pokaždé přichvátal.
Stál mlčky opodál, nespustil ze mne oči a já z toho měla občas husí kůži jako štamprlata.
Nakonec ho to jednou přece jen přestalo bavit a já si oddychla.
Účast na mých vystoupeních se nekonala.
Ani na autogramiádě v knihkupectví na rakovnickém náměstí už nebyl. Ale chyběla tam i moje kamarádka Jaruška Nová.
Pekla doma tažený závin s jablky a oříšky, protože dobře ví, že ho mám ráda. Miluju všechny její zákusky a tvrdím, že by svým cukrářským uměním strčila do kapsy i Magdalenu Dobromilu Rettigovou. Tentokrát jsem si však na Jaruščiných dobrotách nepošmákla.

„Jaruško, dnes mám fofr. Musím se rychle vrátit do Prahy,“ zatelefonovala jsem jí. „Stačíme si dát ve Slávii leda kafe.“
Věděla jsem, že za chvíli dorazí. Kdykoli jsem v Rakovníku, vždycky se musíme vidět, třeba jen pár minut. Známe se přece už léta letoucí.

Když moji rodiče v Erbenově ulici vynášeli ze stěhovacího auta nábytek do našeho nového domu, já se rozhlížela kolem sebe kde teď budeme bydlet. Ve vrátkách protějšího domku stála holčička skoro o hlavu větší než já. Měla žluté spartakiádní tričko, modré trenýrky s kapsičkou a na tenkých nožkách ušmudlané jarmilky.
Bez dlouhého přemýšlení jsem řekla:
„Ty se mi líbíš, s tebou budu kamarádit.“
To naše kamarádství nám vydrželo desítky let, i přesto, že mě v dospělosti život zavál z Rakovníka přes půl republiky.
Do kavárny Slávia přiběhla za pár minut. Posadily jsme se ke stolku v samém rohu místnosti do které záclony cedily odpolední slunce. Z buclatých šálků voněla káva a my si povídaly, jak šel život, jak běží teď a jakými cestami asi poběží dál.

Najednou to se mnou škublo. Všimla jsem si totiž, jak v liduprázdné kavárně sedí v druhém rohu muž a upřeně se dívá naším směrem.
„Já se picnu,“ ušpitla jsem koutkem pusy. „Další pošuk. Nenápadně si ho prohlídni, jak sem zírá.“
Jaruška se podívala přes rameno a pak řekla:
„Asi to bude tím, že na polici nad tebou je televize.
Málem na nás spadl strop, jak jsme vyprskly.
V tu chvíli pán praštil do stolu, až na ubruse nadskočila růže ve váze, a nám hned sklaplo.

„Pardon, sory, promiňte…,“ zatvářily jsme se provinile.
Kopnul do sebe panáka a řekl nakvašeně:
„Vám se to směje, ale já mám po náladě.“
Pak ukázal směrem k obrazovce:
„Ty moulové se dneska zase vytáhli.“
„Koukám, že jste blázen do fotbalu,“ řekla jen tak mimochodem Jaruška.
Udělal dramatickou pauzu:
„No jo, Sparta – má stoletá láska, jak říkal spisovatel František Nepil.“
„A to chodíte na Spartu do Slávie?“ podivila jsem se.
„Jasně, vážená,“ odpověděl pohotově. „Za láskou se musí třeba do pekla,“ jak říkám já.

V kavárně Slávia v barokním domě z osmnáctého století se na bílém ubruse zastavilo na okamžik slunce. Voněla tu káva, růže ve váze a tažený závin v plechové kazetě, který mi přinesla Jaruška.
Jak jsme tam tak všichni tři klábosili, zalil mě pocit štěstí.
Neušlo mi, že i v očích pána se pomalu vytrácelo rozčarování. Nejspíš se už těšil na další poločas. A já se zase těšila na příští návštěvu v milovaném Rakovníku.
„Ach, ta láska!“ řekla jsem zasněně. „Člověku zamotá hlavu v jakémkoli věku.“

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky