Nakupujme u odborníkù/Slùvko Nakupujme u odborníkù
„Dobrý den, prosím jednu jízdenku podle tohoto výpisu“, podávám do okénka pokladny na nádra¾í legitimaci na slevu a papír s výpisem z internetu, na kterém mám vytištìný nejvýhodnìjší spoj do vesnièky na ji¾ní Moravì. Je tam datum, èíslo a název vlaku, kterým chci jet, i pøesný èas odjezdu.
„Je ten vlak podobný Pendolinu?“ pokládám upøesòující otázku. Pøesvìdèovali mne toti¾, ¾e do Brna jezdí tento pohodlný rychlovlak taky, ale jmenuje se kupodivu jinak.
„Jó, JE to Pendolino“, ujistí mne paní pokladní „a na kdy to chcete?“
„To máte na tom papíru. Kolik to bude stát?“
„To poèkejte, to ještì nevím“ praví dáma od lístkù, chvíli studuje papír a pak pilnì »uká na klávesnici poèítaèe.
„Tak to máme sto dvacet osm a osmdesát šest, dvì stì ètrnáct korun, máte to pøes Olomouc.“
„Poèkejte, já nechci pøes Olomouc, pojedu pøes Brno.“
„Ale to budete mít dra¾ší“ opáèí paní pokladní.
„To mi nesmí vadit, jinak bych musela poøád pøestupovat!“
Vím to, našla jsem si i ten druhý spoj, pøestupuje se celkem pìtkrát. Ale proè mi to øíká, má pøece pøed sebou ten papír!
„To víte, ¾e byste musela pøestupovat“ souhlasí vøele paní pokladní a znovu »uká do klávesnice “…musela, nìkolikrát!“
Nechápu její konání.
„Tak proè mi navrhujete Olomouc?“ „…a to ten vlak jede ve stejnou dobu?“ pokouším se jejímu poèínání pøijít na kloub.
„Nééé, ten jede úplnì jindy …tak to máme pøes Brno, je to dvì stì tøicet ètyøi korun. Sto ètyøicet korun jízdenka a osmdesát šest místenka.“
Vytahuji z penì¾enky peníze, její jednání však poøád nechápu.
„Ale proè…proè jste mi nabízela…v¾dy» jste mìla ten výpis…?“
Paní tì¾ce, jakoby z posledních sil, otoèí k okénku svou silnì pøetí¾enou ¾idli a podívá se zpod ztì¾klých víèek na obtí¾nou zákaznici.
„No co, co proè? Ono mi to tam tak vyskoèilo!“
V tu chvíli jsem pochopila èastá upozornìní: Zkontrolujte si zakoupené jízdenky i vydané peníze – na pozdìjší reklamace nebude brán zøetel.
Kontrolovala jsem hodnì dlouho a dosud kroutím hlavou.
***
Slùvko
Ka¾dý z nás má ve svém soukromém slovníku slova oblíbená, neoblíbená, slušná, uhlazená, èastìji èi ménì èasto pou¾ívaná; dobøe známe i slova takzvanì nevhodná. I nejzdvoøilejší èlovìk ukrývá ve své tajné pøihrádce výrazy, které ve slušné spoleènosti nelze u¾ít, pøesto pou¾ita ve správné chvíli jsou (ach, jak velmi!) ulevující.
Vyskytuje se však jedno slùvko, s ním¾ si u¾ léta nevím rady. Je mi dost nemilé a matoucí, proto¾e poka¾dé znamená nìco jiného. Však ve Slovníku spisovného jazyka èeského zabírá toto zvratné zájmeno osobní v mnoha variantách víc ne¾ jednu stránku.
To nepøíjemné slùvko – mnozí, zvláštì podøízené osoby mi to potvrdí – je jaksi obojetné. Ono sice nabízí uklidòující jistotu øešení – v tom je stálé a nemìnné – na druhé stranì však v sobì skrývá pøehršel otázek, balík problémù, úkolù a vlastnì i pokyn k jejich vykonání èi vyøešení, obvykle pro shora jmenované. Ne, nemám ho ráda, obzvláš» kdy¾ ho vyøkne šéf nebo man¾el. Proti všem gramatickým pravidlùm je v takové chvíli právì tento výraz ve vìtì pro mne svým významem nejdùle¾itìjší.
Utkala jsem se s tímto slovem a jeho významem v praxi u¾ tolikrát, ¾e mám nìkdy pøi seznamování chu» øíci:
„Tìší mne, ¾e vás poznávám. Moje jméno je SE.“
Vyskytuje se však jedno slùvko, s ním¾ si u¾ léta nevím rady. Je mi dost nemilé a matoucí, proto¾e poka¾dé znamená nìco jiného. Však ve Slovníku spisovného jazyka èeského zabírá toto zvratné zájmeno osobní v mnoha variantách víc ne¾ jednu stránku.