Dobrá rada nad zlato
Jistì ne tak docela. Zále¾í na tom kdo o radu ¾ádá nebo kdo radu dává èi dostává.
V dìtství a mládí se o rady prosí, nìkdy tøeba neprosí, ale nechtìná rada právì pøijde. Také je vìtšinou snadné na nìkoho se obrátit. Rodièe, babièky a dìdeèkové, tety a strýcové nebo také tøeba i starší sourozenci.
Jak dospíváme dostáváme se do nových prostøedí, mezi neznámé lidi a mnohdy nemù¾eme vìdìt koho je mo¾né se zeptat a jaké rady bychom mohli dostat.
Snad ji¾ v dìtství mù¾eme tedy dostat radu, o kterou jsme ne¾ádali, ale která nás pouèila, ¾e to co jsme dìlali nebylo dobré a kdy¾ jsme se mohli zamyslet, pochopili jsme to. Taková rada je právì ta nad zlato.
O takovýchto radách pozdìji slýcháme od tìch, kteøí ve svém dospìlém vìku vìdí, ¾e takových rad nad zlato nepøibývá èasto a ne mnoho.
To je jen takový úvod.
Kdy¾ jsme náhle byli, já, man¾el a malý synek na druhém konci svìta, ve vzdálené Austrálii, pochopili jsme jak nám dobrých rad bude zapotøebí.
Mìli jsme jistì štìstí, proto¾e od poèátku jsme potkávali lidi, kteøí dobré rady dávali opravdu ochotnì.
Kdy¾ si vzpomenu na ty, kteøí dobrými radami pomohli nejvíce, vybavím si z pamìti jejich jména, která pro mne znamenají velmi mnoho.
Vlasta, Bohunka, Bo¾enka, Ane¾ka.
Nejsou ji¾ mezi námi, ale jejich rady se mi stále ozývají a pomáhají.
Mìli jsme èeskou lékaøku, kterou jsme poznali bìhem krátké doby kdy jsme splynuli s èeskou komunitou a setkávali jsme se na rùzných kulturních akcích. Bydlela znaènì daleko od nás, ale ta dlouhá cesta k ní nám nevadila. Byla víc ne¾ vyvá¾ená její nevýslovnou péèí a právì tìmi radami na zlato. Takovou váhu mají stále ještì dnes, i kdy¾ máme jiného lékaøe, dá se øíci ¾e témìø za rohem. Jsme s ním spokojení, rady dává dobré, ale nejsou to ji¾ ty nad zlato, pøesto, ¾e ta paní doktorka byla mladší ne¾ my.
Potom jedna starší krajanka, s kterou jsem se potkala, kdy¾ jsem zaèala mimo normální zamìstnání pracovat pro rádiové vysílání v èeském jazyce. Vìdìla jsem, ¾e ty její rady tkví v hlubokých ¾ivotních zkušenostech a pøesto, ¾e mì v¾dy oslovovala jenom Janinko, nìkdy ty rady znìly také trochu ostøe, ale vím, ¾e to bylo tøeba a vìdìla jsem to i tehdy. Krom tìch osobních rad mnì také dala nìkolik knih Karla Èapka a v tìch je rad do ¾ivota mnoho a mù¾eme je èíst znovu a znovu.
Další krajanka, se kterou jsem se setkala a¾ o nìco pozdìji byla pøesvìdèena, ¾e jí vlastnì patøím. Vìkem jsem opravdu mohla být její dcera. Její nejmladší syn je mladší ne¾ já. Ještì ne¾ odešli po komunistickém pøevratu z èeského domova, vìøila, ¾e bude mít ještì jednu dcerku a té dala jméno Jana. Bohu¾el se ji¾ nenarodila, ale ona ji stále mìla v pamìti a povídala si s ní kdy¾ byla sama. Potom jsme se jednoho dne potkaly a já jsem mìla tu mo¾nost pomoci jejím dìtem, aby vydaly její knihy, které nejenom jim mohly povìdìt mnoho o pravé èeské vesnici o ¾ivotì v ní a¾ do útìku jejich rodiny, o tì¾kých zaèátcích v Austrálii a o tom všem co ještì dokázala vyjádøit také v poesii. Ka¾dý její pohled, ka¾dé slovo dokázaly øíci víc ne¾ jenom dobrou radu. Poslední èlánek do èeského èasopisu napsala v jejích 96 letech. Kdy¾ jsem se s ní louèila nad její rakví, vìdìla jsem, ¾e ode mne nikdy neodejde. Abych potkala tuto krajanku se zaslou¾ila právì ta další.
Ony dvì se znaly a setkávaly se také v kostele pøi èeských mších. Ty všechny dobré rady této krajanky jsou kolem mne tøeba také v keøích, které zasadila ona sama v naší zahrádce. Nìkdy se man¾el podiví – jak jsi na toto pøišla ?- a já musím pøiznat, to mnì pøece poradila Ane¾ka.
Není mo¾né vzpomenout na ty všechny rady nad zlato abych okam¾itì nevzpomnìla na Bohunku, Vlastu, Bo¾enku a Ane¾ku.
Tato jména mám zapsaná tím nejkrásnìjším písmem ji¾ dávno.
