SeniorTip

BIBLICKÉ PŘÍBĚHY (8)

Starý zákon, Doba soudců

Tuto krátkou éru zaplnila jména dvanácti postav, jakýchsi správců Izraele v mezidobí mezi exodem a prvními králi. Kniha, která jim ve Starém zákoně věnuje pozornost, je v líčení vztahů mezi domorodými Kanaanci a Izraelem daleko střízlivější než kniha Jozue. Hned v první kapitole se praví, že „kdykoli se Izrael vzmohl, podroboval sice Kanaance nuceným pracím, ale nebyl s to podrobit si je úplně“. (Sd 1,28) „Ašerovci sídlili uprostřed Kanaanců usedlých v zemi, protože nebyli s to si je podrobit.“ (Sd 1,32) Kmen Dan byl dokonce zatlačen do hor a domorodí obyvatelé mu nedovolili sestoupit do údolí. Izraelci selhali, jak plyne z textu Písma, nikoliv snad proto, že ponechali naživu domorodé obyvatelstvo, ale proto, že od domácích kmenů přijali cizí kultovní tradici. Tak například vůdce národa – Jozue – si město Gibeón podrobil k robotě místo toho (a tu tkví misijní poslání Izraele), aby Gibeóňany získal pro víru Izraelských. Tolerování pohanských tradicí bylo tak od počátku skrytou hrozbou pro samotný Izrael; hebrejští kočovníci přicházející z pouště se totiž v nové domovině učili od domorodého obyvatelstva obdělávání půdy a se zemědělskou praxí přebírali začasté i kulty plodnosti. Zrazovali tak bezpečně svou historickou úlohu, selhávali ve stěžejním poslání, které spočívalo ne ve fyzickém, ale duchovním ovládnutí kanaanského prostoru.

Bůh proto varuje Izraelské před Kanaanci, upozorňuje, že „jejich bohové vám budou léčkou“ (Sd 2,3) - avšak nově příchozí Hebrejci „chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim“. (Sd 2,12) Není divu, že se nepřátelé za těchto okolností z prvního překvapení rychle vzpamatovali a že pozvedli své zbraně proti Izraeli. Vyvolenému lidu se tak znovu a znovu nabízela příležitost poznat vlastní omyly a chyby... Tato fakta bylo nutno předeslat, než se seznámíme s historií dvanácti soudců. Starý zákon je řadí za sebou, jako by jeden předával soudcovský talár druhému. Tak zde dochází k poněkud jinému literárnímu zpracování, než s jakým jsme se setkali v knize Jozue. Soudcové, kteří s největší pravděpodobností žili současně, anebo téměř současně a zastupovali dvanáct kmenů Izraele, jsou srovnáni ve Starém zákoně za sebou jako vladařská dynastie. To, co zřejmě probíhalo v jednom prostoru prakticky zároveň, bylo rozloženo do sledu generací, které by zaujaly dobrých pět století izraelské historie. Jestliže bychom však Jozuovu smrt položili kamsi k závěru dvanáctého století, pak nám k prvnímu z řady velkých historických izraelských vladařů zbude o málo více než padesát let končících zhruba v polovině 11. století. U mnohých soudců neznáme kmenový původ, ale přinejmenším sedm z těchto legendárních postav potvrzuje hypotézu, že každý zastupoval jeden izraelský kmen.

V našem vyprávění nebude třeba věnovat pozornost všem dvanácti – ostatně znalci Zákona sami odlišují soudce takzvané malé, o nichž de facto víme jen to, že žili a soudili; s větší epickou šíří se hovoří pouze o takzvaných velkých soudcích, jichž není více než šest. U prvních šesti si tedy zopakujeme jen jména: Je to Šamgar (Samgara), který bojoval s Pelištejci či v jiné transkripci a Filištíny (Filišťany), Tóla z kmene Isachar, Jair, Ibsán, Elón z kmene Zabulón a Abdón pocházející snad z potomstva Josefova, totiž z rodu Efrajim.
V čele takzvaných velkých soudců uvádí bible Otniela z kmene Judova, z čeledi, která dá Izraeli velké krále – a také Krista. Bůh, jak praví Písmo, potrestal Izrael za modloslužebnictví porobou právě v Otnielově době. Aramejský král, vládnoucí na východ od severního Izraele, zotročil zemi na osm let. Hebrejcům nezbylo než volat k Bohu a prosit o osvoboditele; tím není nikdo jiný než Otniel. Soudce v boji vítězí a zajišťuje mír na čtyřicet let. Vzápětí se však proti Izraeli postavili Moábci, potomci Lotovi, kteří zemi zotročili na osmnáct let. Moábci mimo jiné obsadili Jericho a měli v ruce jordánské brody, a tedy se otevřením cesty do Palestiny stali trvalou hrozbou pro celou zemi. Tehdy se Izraeli dostalo pomoci v podobě Jehudy (Ehudy) z kmene Benjaminova. Jehuda (Ehúd), který „nevládl pravou rukou“ (Sd 3,15) (byl tedy levák), navštívil moábského krále a požádal vladaře o rozhovor mezi čtyřma očima. Král souhlasil – a Jehuda jej zavraždil dýkou. Než se zmatené služebnictvo a stráže v nastalé situaci zorientovali, vpadlo do země Jehudovo vojsko a nový soudce zajistil mír na osmnáct let.

Dalším mocnářem, který utlačoval Izrael, byl kanaanský král Jabín, vládnoucí v Chasóru, jehož armáda byla vyzbrojena 900 železnými vozy. Tento násilník utlačoval zemi déle než oba předchozí cizáci – totiž plných dvacet let. Jediným „mužem“ mezi Izraelci byla tehdy – jak plyne z Písma – prorokyně Debóra, která si mezi adepty válečného umění vybrala vojevůdce Báraka z kmene Neftali a vydala příkaz k pochodu na horu Tábor. Protože Hebrejci nedokázali bojovat v otevřeném poli proti cizí technice, Hospodin nepříteli „uvedl ve zmatek... všechnu jeho vozbu“. (Sd 4,15)

Bárak se svými muži pak sestoupil z hory a během pronásledování zničil celou armádu kanaanského vladaře. Pouze vojevůdce Kanaanských zahynul poněkud nekonvenčním způsobem – během útěku se skryl ve stanu obývaném ženou Jáel.

Dívka, o níž mnoho nevíme, zabila spícího vojevůdce stanovým kolíkem. Země pak měla klid na celých čtyřicet let. Čtvrtým z velkých soudců se stal Gedeón z kmene Manases. Tento legendární soudce povstal ve chvíli, kdy se Izraeli postavili dávní příbuzní proroka Mojžíše, Midjánci. Bůh navštívil Gedeóna právě ve chvíli, kdy se tento hrdina připravoval k útěku před násilím vetřelců. „Jdi,“ vyzývá jej Bůh, „a vysvobodíš Izraele z moci Midjánců.“ (Sd 6,14) Gedeónovi se dostává i důkazu o jistotě svého poslání. Když totiž tento nově povolaný soudce přinesl Bohu oběť v podobě masa a chlebů, vyšlehl ze skály oheň a potraviny zmizely. Bůh (jako důkaz podpory) Gedeónovu oběť přijal. Ještě téže noci Gedeón boří oltář pohanského božstva plodnosti Baala a začíná shromažďovat vojsko. Žádá si však ještě jeden důkaz, že je to právě on, Gedeón, kdo má vyhnat ze země cizí tlupy. Dostává se mu jej – jedné noci se orosí rozprostřené ovčí rouno, zatímco okolní země zůstává suchá. Další noci bylo rouno suché a orosila se jen okolní země. Za Gedeónem v dané chvíli stojí třicet dva tisíce válečníků. Kdyby všichni napadli Midjánce, nebylo by vítězství Izraele dostatečným důkazem Boží pomoci – proto vydává Hospodin příkaz propustit všechny, kdo se bojí. Počet válečníků se snížil rázem na deset tisíc. Protože i nyní jich bylo víc než dost, nechal Gedeón sestoupit armádu k vodě. Když vojáci pili, odděloval Gedeón ty, kteří nabírali vodu rukama. Tak mu zůstalo jen tři sta bojovníků. Ještě téže noci sestoupil Gedeón do tábora nepřátel – ukrytý noční tmou tu vyslechl rozhovor dvou cizích vojáků o podivném snu: pecen ječného chleba se valil na midjánský tábor a převrátil válečný stan. Vojevůdce Izraelských rozpoznal symboliku snu, vzbouřil své ležení a jeho věrní zatroubili na polnice a s pochodněmi v rukou vytvořili děsivou atmosféru nočního přepadu. Midjánci se v nastalé panice a v noční tmě povraždili mezi sebou a oba midjánští králové padli do Gedeónových rukou. Midjánci se po této pohromě již nikdy nevzpamatovali a země žila v míru po čtyřicet let.

O duchovním stavu země v těch časech svědčí kratinká pasáž vížící se k pronásledování Midjánců za Jordánem. Když Gedeón požádal o chleba obyvatele izraelských měst Sukótu a Penúelu, jeho soukmenovci odmítli. Po skončeném tažení dal tedy Gedeón ztrestat provinilé – sukótští předáci a starší města dostali výprask stepním trním a bodláčím, obyvatelé Penúelu bylo pobiti a jejich věž byla rozbořena. Nesolidárnost v boji byla nejspíše vyjádřením hluboké krize duchovního rázu.

Izraelský lid měl prostě ještě daleko ke skutečnému sjednocení kmenů v jeden celek svázaný stejným duchovním poutem. Gedeón pak v této souvislosti dává plastičtější obraz poslání izraelských soudců než všichni jeho předchůdci: vzpomeneme-li si například na zboření Baalova oltáře, které bylo symbolickým počátkem Gedeónovy životní úlohy, pak už nám soudce nevystupuje jen jako velitel armády, jako provizorní správce izraelských kmenů a jako rozsuzovatel sporů. Role soudce se tu rozšiřuje i na ochranu lidu před cizími kulty a před duchovním rozvratem, který není ničím jiným než živnou půdou příštího otroctví.

Dobrou pověst Gedeónovu ovšem nadobro zpustošil jeden z jeho sedmdesáti synů. Soudce, jak se dočítáme, „měl totiž mnoho žen.“ (Sd 8.30) Nezdárný potomek, jenž dostal jméno Abímelek ( a kterého porodila ženština v Šekemu či Síchemu), nakonec zmordoval všechny nevlastní bratry, nechal se zvolit králem, panoval však pouhé tři roky. Když ovšem dobýval věž města Tebesu a chystal se založit požár, jakási žena na něj svrhla mlýnský kámen. Smrtelně zraněný Abímelek prosil nakonec vlastního zbrojnoše, aby ukrátil jeho trápení a usmrtil jej.

V pořadí pátým velkým soudcem Izraele se pak stává Jiftách (Jeftah), vypuzený kdysi z otcovského domu nejbližšími příbuznými. „Nemáš nárok na dědictví v domě našeho otce,“ (Sd 11,2) tvrdili bratři... teprve v okamžiku, kdy Izrael začali tísnit od západu Filištíni a od východu Amónci, vzpomněla si rodina na vyděděného syna. „Jak to, že přicházíte ke mně teď, když jste usoužení?“(Sd 11,7) ptá se Jiftách.

Roli vůdce nicméně přijímá – a Bohu se zavazuje obětovat jako zápalnou oběť prvního člověka, který mu vyjde po vítězné bitvě naproti ze dveří vlastního domu. Amónci byli v boji skutečně poraženi a Jiftíchovi nezbylo než splnit daný slib, třebaže mu vyšla v ústrety jediná dcera. Dívka přijala svůj úděl odevzdaně, a jak praví Písmo, v Izraeli „se pak stalo zvykem, že izraelské dívky vycházívají rok co rok po čtyři dny v roce opěvovat dceru Jiftácha Gileádského“. (Sd 11,39.40)

Jiftáchovi nebylo však souzeno bojovat jen s cizinci – byl donucen i k válce s kmenem Efrajim, který mu podle biblické verze vytýkal, že nebyl přizván k boji proti Amóncům. Zdá se však, že podtextem všech oficiálně vyhlašovaných důvodů byla nejspíše poziční žárlivost a obavy ze síly sousedů. Možná, že byly ve hře i jordánské brody, strategická vrata do Izraele.

Konečně poslední ze šesti postav je Samson, kterého Bůh povolal k úloze soudce ve chvíli nepříliš hodné závisti: Filištínští utlačovali Izrael již plná čtyři desetiletí. Samson (z čeledi Dan) se narodil neplodné ženě; Boží posel, který jí událost početí zvěstoval, si ovšem vymínil některé podmínky. Především “jeho hlavy se nesmí dotknout břitva“, (Sd 13,5) chlapec nesmí okusit opojné nápoje a není mu dovoleno jíst nečisté pokrmy. Bude zasvěcen Bohu a jeho úlohou bude osvobození izraelského lidu od moci Filištínů. Okolnosti narození tak staví Samsona po bok jiných biblických postav, jakými jsou například Izák a Jákob a později Jan Křtitel. Co bylo na této osobnosti pozoruhodného, to byla zejména nadlidská síla. Na rozdíl od jiných postav Starého zákona se Samsonovi nedostávalo ani prorockých vidění, ani Božích příkazů – byl to v pravém slova smyslu samorostlý bojovník s Filištíny, s národem, jemuž strach, který mívá vždycky velké oči, připisoval velikost obrů. Samson však bitvy s tímto přímořským národem pouze zahajuje. Řetěz konfliktů se uzavře teprve vítězstvími příštího krále Davida.

A protože jej Filištíni přelstili, měli sázku zaplatit jejich vlastní soukmenovci. Samson se vydává do přímořského Aškalónu, kde zabije třicet mužů, aby jejich sváteční oděvy přenechal družbům. Ze svatby sešlo – a Samsonovu milou dostal jeden ze svatebních hostů. Lekce, kterou tu náš hrdina utržil, byla dost velká pro celý život – a přece se nakonec ukázala nedostatečnou.

Z počínání Samsona a jeho rodičů však můžeme vyčíst duchovní narušenost Izraele. Jak uvádějí znalci, již pouhý fakt, že hostinu uspořádala nevěsta, ačkoli v Izraeli býval hostitelem ženich, svědčí o duchovním vlivu Filištínských. Potvrzuje to i další Samsonova návštěva v domě nevydařené svatby – mládenec se totiž pokusil ještě jednou obnovit zpřetrhané svazky. Když jej otec ke své dceři nepustil, svázal Samson tři sta lišek po dvou k sobě. Mezi ně nakladl hořící pochodně a vypustil je do nepožatého obilí Filištínů. Tak zničil úrodu zrna, olivy i vinice. Jméno viníka nezůstalo utajeno a Filištíni vypálili dům Samsonovy milé.

Samson je tedy zbil „hlava nehlava“ (Sd 15,8) a usadil se ve skalní strži Étamu. V tomto okamžiku se setkáváme znovu s nesolidárností Izraelských. Když pomstychtiví Filištíni vtáhli na území Judy, přistoupily ke strži tři tisíce lamentujících judských mužů. „Cos nám to provedl?“ (Sd 15,11) vytýkají.

„Sestoupili jsme, abychom tě spoutali a vydali do rukou Filištínů.“ (Sd15,12) Samson se dal tedy spoutat – a Filištíni bezmocnou postavu přivítali válečným pokřikem. „Tu se ho zmocnil duch Hospodinův a provazy na jeho pažích byly jako nitě, které sežehl oheň. Pouta mu na rukou povolila. Našel čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mužů. „ (Sd 15,14.15) Samson pak soudil Izrael dvacet let. Všechny předchozí zkušenosti se ovšem ukázaly být nedostatečnými, neboť Samson znovu vstoupil na území Filištínů, do Gázy, kde vešel do obydlí nevěstky. Obyvatelé se o návštěvě dovídají a rozhodnou se Samsona zabít, „až nastane jitro“. (Sd 16,2) soudce však vstane již o půlnoci, vysadí křídla městské brány i se závorou a opouští město.

Konečně do třetice s Samson zamiluje do dívky jménem Delíla. Písmo uvádí, že k ní chodila filištínská knížata s dotazy, v čem spočívá Samsonova síla, jak lze tohoto muže přemoci, spoutat a zneškodnit. „Každý z nás ti dá tisíc sto šekelů stříbra,“ (Sd 16,5) slibovali. Delíla tedy naléhala na Samsona – a ten vyprávěl, že jej lze zbavit síly jen pouty ze syrových houžví. Když jej Delila takovými houžvemi spoutá, zdá se, že náš hrdina definitivně prohrál. Avšak Samson před blížícími se Filištíny houžve strhne. Jindy legendární silák vysvětlil Delíle, že lze užít provazů, jichž se nikdy nepoužívalo. Avšak po výkřiku: „Samsone, jdou na tebe!“ (Sd 16,14) dokázal se zbavit i těchto pout. I třetí rada Samsonova - o spletení sedmi vlasových pramenů – se ukázala být klamnou. A přece nakonec hrdina knihy Soudců své skutečné tajemství vyzradil: „Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk.“ (Sd 16,17)

Tak se stalo, že Delíla vydala Samsona Filištínům, kteří zesláblého siláka oslepili a spoutali řetězem. Vlasy mu však začaly dorůstat, a tak když si jej filištínská knížata pozvala ke svým modloslužebným radovánkám, slepý Samson, jemuž se vrátila všechna síla, se opřel o nosné sloupy budovy, stavba se zhroutila a ruiny pohřbily na tisíce účastníků. Samson zradil své poslání a za své mravní selhání zaplatil krutým údělem nevidomých; ve finále svého života, obohacen zkušenostmi životních zkoušek, se však svěřené úlohy přece jen znovu a naposledy ujal..

Samuelova kniha nám povídá ...

Tak se tedy dostáváme na přelom doby soudců a časů izraelských králů. Postavou, která zosobňovala přelom dvou historických epoch, se stal velekněz a soudce Samuel, muž, který odmítal volání izraelského lidu po korunovaném vladaři a jemuž přece bylo souzeno, aby z Boží vůle pomazal první korunované hlavy Izraele. Jako předtím Samson a Izák, i Samuel se narodil neplodné ženě. Jeho matkou byla Chana (Anna), která ve svatyni Šílo vyslovila závazný slib adresovaný Bohu: „Jestliže daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život.“ (1S 1,11) Tak se stalo, že spatřil světlo světa Samuel.

Matka tohoto chlapce, když přišel čas, přivedla veleknězi Élimu do Šílo, do svatyně ukrývající archu úmluvy. Velekněz se záhy dovídá, že Bůh ustanoví sobě „věrného kněze“.(1S 2,35) Tímto knězem nebude ovšem nikdo jiný než Samuel. Élí se o tom přesvědčuje jedné noci sám: Bůh volá třikrát za sebou Samuela a ten – v domnění, že slyší hlas veleknězův – třikrát odpovídá: „Tu jsem.“ (1S 3,4)

Élí pochopil, že Samuel vnímá Boží hlas jasněji než on sám, a dává tedy mladému adeptu velekněžství radu, aby až znovu uslyší Boží hlas, odpověděl slovy: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ (1S 3,9)

Stalo se a Samuel se dovídá, že Bůh ztrestá hříchy veleknězova domu. Nezvedení synové Élího, Chofní a Pinchas, se totiž rouhají Bohu, když z darů obětovaných v chrámu Páně vybírají pro sebe nejlepší krmi. I Izraelci putující do Šílo si těchto přestupků byli vědomi – veřejné tajemství pravilo, že se ve svatých místech obětuje nikoli Bohu, ale synům Élího. Trest stihl Šílo nedlouho po varování Samuela: zemi přepadli Filištíni, kteří v poli porazili izraelské vojsko. Izrael tedy hledá spásu v arše úmluvy – a synové Élího za jásotu bojovníků přinášejí schránu do vojenského ležení. Tehdy se však naplnila hrozba: vojsko ztrácí i druhou bitvu, padnou také synové Élího a archa úmluvy se stává válečnou kořistí Filištínských. Cizáci pozlacenou skříň s deskami Desatera přepravují na území své říše do Dágonova chrámu v Ašdódu. Druhého dne však Filištíni nalézají na podlaze chrámu rozbitou modlu svého pohanského božstva a město je postiženo infekcemi a také záplavou myší. Přestěhují tedy schránu do Gatu, Ekrónu i jiných míst – ale všude se historie opakuje. Nakonec jsou vítězové donuceni svou kořist vrátit. Naloží ji na povoz tažený kravami bez vozky a očekávají, kterým směrem se vůz bude ubírat. Zamíří-li do Bét-šemeše (Betsames), ověří si, že všechny rány způsobil Filištínským Bůh Izraele. Schrána skutečně směřovala do těchto končin. Izraelci ji pak uložili do svatyně v Kirjat-jearimu, kde přečkala již jen krátký čas. Posledním místem archy se měl totiž stát jeruzalémský Šalamounův chrám.

Samuel pochopil, že neúspěchy Izraele v boji s Filištínskými spočívaly především v nevalné mravní výši, v duchovní labilitě země. Žádá tedy, aby Izraelci rozbili symboly pohanských božstev a aby se shromáždili v Mispě. Jakmile se Filištínští dovídají o místě soustředění, vyrážejí k branám tohoto města. Samuel se ještě modlí k Bohu, když předvoj nepřátelské moci udeří na hradby. Vtom nad Filišťany zahřmí, do vojska udeří blesk a za prchajícími se vydávají bojovníci Izraele. „Až potud nám Hospodin pomáhal.“ (1S 7,12) prohlásí Samuel, když ukládá pamětní desku do míst, kde pronásledování skončilo.

Samuel stárnul a jeho synové nedávali zemi záruku, že by mohli být – coby soudci – nositeli a obhájci pravd, práva a spravedlnosti. Izrael, který se zhlédl v lesku sousedních království, žádá tedy Samuela o korunovaného vladaře. Velekněz své bližní varuje před negativní stránkou královské moci, pokládá totiž pozemské vladaře za zradu na vládě Boží.

Lid však na koruně trvá, neboť „i my chceme být jako všechny ostatní národy“. (1S 8,20) Bůh tedy přání Izraele vyplní – a dává Samuelovi vnuknutí: „Zítra touto dobou pošlu k tobě muže z benjamínské země. Pomažeš ho za vévodu nad mým izraelským lidem; on můj lid vysvobodí z rukou Pelištejců (Filištínských)...“ (1S 9,16)

Příštího dne se pak Samuel potkává se Saulem, s pastýřem, který hledá ztracené oslice. Velekněz vykoná přikázaný obřad a vladař Saul se ve vší tichosti vrací se své rodině. Zakrátko po této události svolal Samuel lid do Mispy k volbě krále. Losem byl určen kmen Benjamínův a z něj pak Saul, který ostatní převyšoval o hlavu. „Ať žije král,“ volali někteří, zatímco jiní Saulem – snad pro jeho prostý původ – pohrdali. V té době amónský král Náchaš (i Náhas) vytáhl proti městu Jábeš ležícímu východně od Jordánu – nepřátelský vladař tu chtěl ztrestáním lidu pokořit a zastrašit celý Izrael. Do sedmi dnů se má Jábeš vzdát na milost a nemilost a jednomu každému má být vyloupnuto pravé oko. Posel z města Jábeše zastihl Saula na poli – novopečený král rozsekal na místě pár volů a rozeslal kusy masa po celé zemi s výstrahou: Kdo nepůjde za Saulem a Samuelem, tomu učiníme totéž i s jeho voly! Izrael se pod tlakem strachu sjednotil a vytáhl do pole; vojska překročila Jordán a napadla ze tří stran obléhatele. Vítězství oslavil Izrael ve svatyni v Gilgálu. Tam se také země rozhodla ustanovit Saula, který prokázal svou způsobilost v boji, svým korunovaným vladařem.

Slavomír Pejčoch-Ravik

Datum	Jméno	Téma
24.06. 20:12	Dušan
24.06. 12:44	Hilda
24.06. 07:43	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás