Jistì by vás zajímalo, jestli mé kroky zkøí¾ila ještì nìkdy nìjaká ¾ena. Ano i ne, by znìla moje odpovìï. Nikdy jsem nemìl v plánu dr¾et celibát a ani jsem ho nedr¾el. Pøece jen to druhé pohlaví patøí neodmyslitelnì stejnì k ¾ivotu, jako tøeba Slunce a Mìsíc. Ani bez jednoho z toho by to nemohlo být ono, proto¾e to patøí ke š»astnému ¾ití. Ale ¾ádný trvalý vá¾nìjší vztah jsem si ji¾ nikdy nevybudoval, a tudí¾ jsem se ani neo¾enil. Nelituji toho, nebyl jsem pro to zøejmì zrozen… dìti mám rád, to ano, nevadí mnì jejich divoké hry doprovázené nadšeným køikem, v kterém se velmi rády pøedhánìjí. Mám radost, kdy¾ ony ji mají také a jsem š»astný, kdy¾ vidím v jejich rozzáøených oèích to svìtlo ¾ivota, které dovede tak krásnì potìšit. Není nic krásnìjšího na dìtech ne¾ jejich nièím nepøedstíraná touha a moment, kdy se jim splní jejich tajné pøání, to doká¾í tak emotivnì vyjádøit a je to ta nejvìtší odmìna pro jejich rodièe, kteøí si tak moc pøáli jim tu radost udìlat. Ano tento pocit, ten sám na vlastním dítìti ji¾ neza¾iji, èlovìk se však musí s takovýmito vìcmi dokázat smíøit a nepodlehnout jejich destruktivnímu protipólu špatné nálady. Je nutné si v ¾ivotì dokázat uvìdomit hranice svých mo¾ností a zbyteènì se nepouštìt na nesmyslné výlety, které postrádají svùj hluboký význam a víceménì jsou to obyèejné pytlácké pokusy v nìjakém cizím, nám zapovìzeném revíru.
Jedna ¾ena však ale za zmínku rozhodnì stojí a delší chvíli pro mì pøedstavovala urèitou svìtici, ne snad proto, ¾e by byla ještì stále poctivá tìlem, ale proto, ¾e byla naopak poctivá svojí duší a její opravdová nebezpeènost byla pøímo v jejím dokonalém pohledu na svìt. Ne pro mì, já jsem si s ní velmi rozumìl a mìl jsem ji také rád, ale osud tomu chtìl, ¾e jsme se do sebe vzájemnì vùbec nezamilovali, i kdy¾ jsme spolu strávili skoro dva roky, témìø by se dalo øíci spoleèného ¾ivota.
Ptáte se, jak je to vùbec mo¾né? Mohu vás ujistit, ¾e je. Fyzická láska nemusí být v¾dy láskou zcela úplnì dokonalou, se vším všudy, kdy jeden nìkam odchází a druhý se o nìj automaticky zaèíná bát, aby se mu snad po cestì nìco zlého nepøihodilo, nebo aby ta cesta, kterou právì podniká, nebyla zbyteèná a vše, co potøebuje, se mu vydaøilo. Ano, tady ji¾ nám podává ruku ta láska opravdová, ta která ani svého Amora nepotøebuje, proto¾e je natolik silná, ¾e ji nemù¾e od sebe oddìlit vùbec nic… a kdy¾ myslím vùbec nic, tak tedy ani smrt. Je to cit, který mohu za¾ívat i se svými vìcmi a také je, kdy¾ se opotøebují, nebo rozbijí, nepùjdu vyhodit do prvního kontejneru, který mnì padne zrovna do oka. Ne, já si je ponechám i nadále, jen tak pro svoji potìchu, pro pocit, ¾e mì stále neopustily a budu je nadále hýèkat ve svých myšlenkách a ony v nich budou mít to svoje stálé místeèko, pìknì v teplíèku u krbu rozjímání, který ka¾dý sice vlastníme, ale ne ka¾dý s ním umíme patøiènì zacházet.
Tato ¾ena byla v mém nepøíliš pestrém ¾ivotì druhou ¾enou, samozøejmì opìt po mamince, která, kdy¾ jsem se jí pøedstavil, se nesmála. Pouze tázavì pozvedla mlèky své pøírodní neupravované oboèí a zeptala se: „Vá¾nì?“ a bylo to za námi, to, z èeho jsem mìl strach, se vùbec nekonalo a tím mmì snad tak uèarovala. Ne, nebyla to nikdy ¾ádná krasavice, ale zásady, podle kterých se øídila, nebyly sice ¾ádné biblické desatero, ale byl to její vlastní prùchod realitou, kterou si podle své potøeby upravovala. Ale tak zvláštnì vnitønì srdcem, proto¾e kdy¾ vidìla, ¾e nastal nìkde nìjaký problém, který se musel øešit, postavila se mu èelem a já za celou dobu, co jsem s ní ¾il, jsem nepoznal ani jeden jediný okam¾ik, kdy by nad ní zvítìzil. Ano nìkolik patù, ty si pamatuji, ale totální fiasko to nikdy.
Jmenovala se tak krásnì osvícenì, Dorotka, a já jí s oblibou øíkával Dobrùtka a ona tak skuteènì i dokázala chutnat. Mnohdy jsme sedìli sami naproti sobì v potemnìlém bytì a nepotøebovali jsme si nahlí¾et do tváøí a zkoumat jejich mimiku, my mysleli city i potmì, nás osvìtlovalo nìco zevnitø a vùbec jsme to nedìlali z nìjakých šetrných dùvodù, to právì naopak, kdy¾ jsme potøebovali svìtlo, svítili jsme klidnì a¾ do východu Slunce, které nás svými paprsky obla¾ilo a tahle moje Dobrùtka, kdy¾ projevila touhu po milování, tak to z ní vyzaøovalo na metr daleko a byla jako nístìj vysoké pece, èekající na odpíchnutí.
Já ®ibøid a moje Dobrùtka, kterou jsem tak rád ochutnával na všechny zpùsoby a pak, kdy¾ jsme si navzájem le¾eli bezmocnì v náruèí, oba vyèerpaní a dokonale odš»avnìni, tak se nás obou zmocòovala nadpozemská síla, která nám umo¾òovala se znovu probudit do dalšího rána, které se dokázalo usmívat a my do nìj radostnì pøímo vskoèili, proto¾e jsme se báli, ¾e nám nìco z jeho kouzla unikne a u¾ to nestaèíme zachytit a nav¾dy pøijdeme o ten jedineèný pocit, kdy ospalost z celého okolí opadává postupnì jako voda pøi odlivu, a tak jsme byli dychtiví ka¾dé vteøiny, abychom byli svìdky úplnì všeho.
S touto ¾enou, jak jste jistì poznali, to nemohl být vùbec nijak fádní ¾ivot a také samozøejmì, ¾e nebyl. Ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se snad dal pou¾ít pøímìr, ¾e myslela rychleji.
Stáli jsme jednoho dne v jakési celkem nepodstatné frontì a uva¾ovali s Dobrùtkou po svém, po tom našem zpùsobu myšlení, kdy jsme chvílemi øíkali pouze jednotlivá slova, která jsme doplòovali vzájemnými dotyky a byli jsme taková zvláštní souhra pøírody, která by mohla vše nazvat plnými jmény, ale my nechtìli, my si hráli se svojí fantasií a náš rozhovor pøipomínal právì vznikající køí¾ovku, které chybìla napsaná legenda, ale pøitom byla pøítomna, jen nebyla pouze vidìt… no byla a nebyla. My ji vidìli, cítili, tvoøili a luštili zároveò, stalo se z nás duo, které se sna¾í pøedehnat ve svých myšlenkách jednoho pøed druhým a tak to bylo a¾ do našeho vzájemného rozchodu.
Ale k té frontì.
Dopøedu se zaèal drát celkem neurvalým zpùsobem jakýsi nevychovanec, který se pouze sna¾il všechny ostatní odstrašit svojí mohutnou postavou a svérázným postojem ke svému okolí.
„Kam se cpeš chlapèe,“ øekl jsem mu jenom tak mimochodem, proto¾e jsem musel zrovna èelit Dobrùtèiným hbitým prstíkùm, které mì drá¾dily. „Ani jeden z nás tady nestojí jenom proto, ¾e by nemohl spát, a nebo se doma nudil…“ dodal jsem a pova¾oval celou vìc za vyøízenou.
Ten èlovìk se pojednou zarazil, proto¾e evidentnì nebyl zvyklý na nìjaký vá¾nìjší odpor a ani zde nepøedpokládal, ¾e by na nìj narazil, a najednou sám nevìdìl, jak se má vlastnì zachovat, proto¾e jeho povaha neznala pocit, který by se snad dal nazvat nì¾ností.
„Co¾e?!“ øekl nevýraznì a otoèil se jako Golem v Rudolfínské dobì a z jeho rozšklebených úst se mu linula pøímo ta dobová alchymie, které bylo najednou všude okolo docela plno.
„To øekl kdo?!“ zeptal se výhru¾nì a pojednou, jak u¾ je to mezi našinci zvykem, mìl a¾ pøíliš mnoho prostoru.
„Já,“ odvìtil jsem a díval se do jeho nepøíliš bystrých oèí.
„To je kdo já?!“ mlel stále strojovìji dokola.
„®ibøid Pošlý,“ odpovìdìl jsem stále stejným tónem.
„Cha,cha,“ vybuchl kolohnát. „Mnì tady nebude ¾ádnej ®ibøid…“ a to bylo všechno, co staèil vyslovit, proto¾e v tom okam¾iku mì posunula moje Dobrùtka kousek stranou, rozmáchla se a do té jeho smìjící se huby se opøela takovou silou, ¾e se silák jen mírnì pootoèil a tìmi svými rozesmátými ústy se zaboøil do betonového soklu, který byl tìsnì pøede dveømi.
Nepøál bych vám vidìt jeho oèi, byly v té chvíli úplnì prázdné. I ten chabý náznak civilizace se pojednou vytratil neznámo kam, on se postavil jako malý zpráskaný ulièník a beze slova opustil toto bojištì, kde ji¾ mezitím i ta fronta pøestala existovat, proto¾e my nejsme národ hrdinù, kde, kdy¾ je potøeba, zastane se jeden druhého… no a moje Dobrùtka, díky této národní zbabìlosti, si vyslou¾ila první místo v této frontì a i ti, co se nakonec vrátili zpátky, se neodvá¾ili po¾ádat ji, aby by je pustila pøed sebe, proto¾e tam u¾ jednou stáli.
Moje Dobrùtka chtìla hned na poèátku našeho divokého vztahu vidìt mého camprdlíka, nemìl jsem problém se studem a rád jsem jí vyhovìl, ji to sice potìšilo, ale na expozici do muzea by to asi nebylo. Nejsem výstavní, jsem pouhý ®ibøid a to, co ke mnì pøichází z celého mého okolí… cítím to v sobì, ale pojmenovat to pøímo nedoká¾i, ale vím, ¾e nìco pøichází samo. Plí¾í se to jako stín v horkém létì a má jednu ošklivou vlastnost, ¾e se mnì to chce naèervit do myšlenek. Jsem šašoun, dívám se okolo sebe poøád dál a vykládám ty moje ostrosti… Kdo byl špatnì pojmenován, nauèil se ¾ít s posmìchem, který pro nìj je denní krajíc chleba, obyèejný suchý, místy i okoralý, ale tak u¾ ostatnì chutná posmìch. To není ¾ádný salámek èi paštika, to je drásaè dásní do krve. Mám sílu v sobì a ona sama vrhá nìco, co metá mì proti ní, nevím však, jak zachovávat se mám, a pokud to ¾ivot dovolí a dá, tak budu svùj, jen si pøeji, a» to pøíliš nebolí. Moje hlava je restaurant na úrovni fantasie, kde veškeré úvahy jsou plaché a mnohdy se schovají do houští, kde je vìtvièky poškrábají a také polechtají.
S touto ¾enou, jak jste jistì poznali, to nemohl být vùbec nijak fádní ¾ivot. Samozøejmì ¾e nebyl, ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se dalo øíci, ¾e myslela o moc rychleji, ani ne hloupì, ale nìkdy to byla docela fuška ty její myšlenky stíhat. Já se pouze plou¾ím pohledem, který není nièím jiným, ne¾ moje soukromá fikce. Vidím Dobrùtku a vidím její vrásky, ale v tìch vráskách je taková zvláštní moudrost, ¾e si zachovávám pohled na tu její skuteènost, proto¾e kdybych se mìl pøedstavovat ka¾dý den, tak ta moje fantasie, kde se toèí koleèka proti smìru hodinových ruèièek, to jen pro pøípad, aby to nebylo fádní, a proto se také mnohdy tak èasto zastavují. Pøemýšlet nad vìcí je mým údìlem, s kterým jsem se narodil… prostì se to stalo. Pøichází krok a jeho dùsledek je šlépìj, ta, která není mnohdy vùbec vidìt, ovšem o to více doká¾e bolet tím, ¾e ji nikdo nevnímá.
Za celou dobu, co jsem s touto ¾enou strávil spoleèný ¾ivot, jsem nebyl nespokojený a jistì se mnohý z vás zeptá, co ¾e mì vedlo k tomu, abych ji opustil. Ale tak to nebylo, náš vztah byl jako pneumatika, která se jednoho dne stane nepou¾itelnou, sjede se a zaèíná ohro¾ovat svoje okolí. I to byl náš pøípad. My ovšem prostì tuto situaci øešili zpùsobem, kde jsme si podali vzájemnì ruce, dali si poslední polibek a otoèili se k sobì zády. ®ádná ostrá slova, ¾ádné emoce, nic, co by pøipomínalo tu hrùzostrašnou scénu, kde se tøesou celé zdi a øinèí rozbíjející se nádobí. Tomuto my jsme se vyhnuli velikou oklikou a myslím si, ¾e jsme udìlali dobøe, hlavnì pro sebe.
Dobrùtka se ode mì odstìhovala a já jí pomohl zabalit všechny její vìci a doprovodil jsem ji na vlak, který ji unášel do místa jejího narození, kde chtìla zaèít úplnì nový ¾ivot. Pova¾ovala tuto naši spoleènou kapitolu za urèitý pøínos, ale s dodatkem, ¾e se øítila do nìjaké slepé ulièky, z které není na konci ¾ádného úniku, a proto radìji vycouvala, dokud to ještì nezaèalo být slo¾ité. A já na ni dodnes rád vzpomínám, procházím se mezi náhrobky a toto spoleèenství je nyní moje obecenstvo, které se mnì nikdy nesmìje.
