Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Sebevra¾da
Dost roztodivných pøíhod mysliveckých jsme spolu se strýcem Jirkou za¾ili ve Vickovikém revíru. Byli jsme tam vlastnì oba dva doma. Já jako lesník a Jirka jako myslivec.
Proto¾e u nás drobné zvìøe ze zaèátku nebylo nazbyt, šlo o pøevá¾nì lesní honitbu, museli jsme se pøizpùsobit této skuteènosti. Nìkdy to trochu kolidovalo s pøedpisy.
Výøady z honù se velice lehce rozdaly honcùm a hostùm, nìco zbylo i na psy. Na nás myslivce vìtšinou zpoèátku nezbylo nic! Postupem doby se výøady zaèaly vylepšovat k naší spokojenosti. Stálo to ¾ivot dost toulavých psù-pytlákù a hlavnì celého regimentu koèek. Tato metla su¾ovala vickovickou honitbu a¾ neúnosnì. Tam, kde èlovìk èekal ušáka, se èasto vyvalil koèièák. Velkou zásluhu na jejich likvidaci mìl mùj pes Dan. ®ádná koèka v poli nemìla šanci mu utéct. Byl to koncert svalù a ladnosti bìhu velkého zvíøete. Vìtšinou v krátké dobì dokázal koèièího pytláka dohnat. Nijak se s ním nemazlil. Popadl ho, vyhodil do vzduchu, zatøepal, pustil a nechal le¾et. Pak s radostí pøibìhl. Kdy¾ jsem ho pro aport poslal, pøinesl obì» a slo¾il mi ji k nohám.
Zvìøinu jsme si dìlili hned po honech. A to podle potøeby ka¾dého, jednotlivì. Vìtšinou jsem støelil kousek srnèího a rozdal podle poøadí. Kdo potøeboval zajíce, nebo ba¾antího kohouta, mìl ho také mít. Bylo to mojí starostí, nebo» jsem byl v revíru poøád.
Vím, bylo to proti pøedpisu. Drobná se smìla lovit pouze na spoleèných honech. Byl to kousek z násilnické socializace všeho, co se mocným onoho re¾imu dostalo pod ruku. Jich se tento pøedpis, stejnì jako veškeré jimi vydané zákony, netýkal. Oni byli oni a ti druzí ti druzí! Já však vidìl náš názor v našich podmínkách jako naprosto úèelný.
Mù¾e dneska kdo chce, soudit mladíèka, posedlého láskou k pøírodì, s flintièkou v ruce. Nikdy jsem nestøílel na cibuláèka, pokud to nebylo tøeba. Mezi mými obìtmi nikdy nebyla zajeèice v tìch leèích, kde bylo zajícù málo. Šlo o skuteènì rozmyslnou sklizeò, podøízenou potøebám revíru. To nikdy pøi spoleèném odstøelu nejde uskuteènit. Kdo pøi naháòce na ba¾anty nechá na pokoji nedopeøeného jinocha? A pøitom zkuste takového nìkomu dát!
Tak se stalo, ¾e opìt jednou pøijel strýèek Jirka a já mìl k dobru z minulého honu zajíce. Pra¾ák dostal brokovnici, já malorá¾ku, a šlo se na Hlaváèek. Tam pøi honì špatnì uzavøeli honci leè a bez rány se vrátilo dozadu nejménì osm zajícù!
Byl to na mý»áku, provázeném pasekou s kulturou prorostlou po celé ploše neobyèejnì vysokou tøtinou. Zajeèí ráj. Odpolední expozice a sucho, proto tady Janci jsou.
Rozdìlili jsme se. Já krajem staøiny a Jirka kmenovinou, tam kam jsem poèítal, ¾e zajíci pùjdou. Pøedpokládal jsem, ¾e bude støílet host. Revíroval jsem po prsa trávou. Ani jsem nevidìl, kdy¾ ušák vybìhl, jen jsem ho zahlédl houštinou stébel traviny.
Jirka zvedl dvojku a táhl. Èekal jsem ránu, ale ta nešla! Potom u¾ jsem zajíce vidìl také. Zaklièkoval mezi nìkolika keøi bezu a plné rychlosti vyrazil do kmenoviny. A tu jsem pøestal vìøit svým oèím. Stejnì tak klesla Jirkova flinta a oba jsme jen zírali.
Zajíc, jak vbìhl do kmenoviny, narazil na silný kmen a na zemi zùstalo zmítající se tìlo. On se o ten strom doslova zabil! Nikdo z nás na nìj ani nesáhl a on zhasl.
Kolik nará¾ek a vtipù na toto téma jsem u¾ slyšel. Tady se to odehrálo pøímo pøed námi.
Vidìli jsme to dva, tudí¾ ¾ádná halucinace. Teprve doma se zjistilo, co bylo snad pøíèinou této sebevra¾dy. Zajíc, i kdy¾ byl ve zvìøinì normální, mìl na spodní stranì krku nádor velký jako menší jablko. Tak¾e zvìøina i vyoperovaný zádrhel jeho ¾ivota, vše putovalo na oheò. A nám s Jirkou pøibyla jedna z nezapomenutelných pøíhod z lesa kolem zelené hájenky.
Foto R. Bruner-Dvoøák – archiv P. Scheuflera – muzeum lesnictví, myslivosti a rybáøství.
Pamìtníci, vzpomínejte!