Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Strýèek Jirka
Nìjak jsme se zapomnìli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýèek Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast toèené – plzeò u Šnelù na Malé stranì. Tady v té naší zapadlé polodivoèinì mu musela staèit v partì ménì otesaných, ale zato upøímnìjších chlapù z polí a lesù obyèejná lahvová kutnohorská desítka. Prolo¾ili jsme ji ovšem obèas vìtším èi menším rumíèkem.
Tak jsme popíjeli, nìkdy støíleli divoké holuby, nìkdy krmili prasátka ve chlévì, jindy káceli naklonìné stromy a ti starší èasto zavzpomínali na husarské kousky z dob svého mládí. Nìkde se tomu øíká „došlo na ¾enský“. Asi tato èást debaty byla inspirací dalších úvah pra¾ského strejdy. V té dobì u¾ taky nebyl pochopitelnì ¾ádný zajíc, v¾dy» jeho dcerce u¾ se lýtka také dokázala s fortelem zaèervenat.
Domù do hájenky jsme do¾ejbrovali trochu šejdrem. Na dvoøe pøed stodolou najednou Jirka s neodvolatelným dùrazem pronesl: „Jedu na striptýz do Zruèe!“ Kde sebral informaci o takovém podniku ve mìsteèku na Sázavì je záhadou. On to prostì konstatoval. Jeho Tudorek stál za vraty ve stodole. ®enské, kdy¾ zjistily jakou „kámen mele“, vzaly zámek a vrata pìknì na petlici zamkly.
To ale nemohlo pøekazit plán chtivce ¾enské krásy bez závoje, o kterém¾to potìšení mu¾ských oèí se nám v dobì panování úcty k údernicím, zpívajícím s vlasteneckým zanícením sovìtské èastušky v èeských krojích, mohlo zejména na venkovì jen snít. V¾dy» ne nadarmo se tradovalo, ¾e nejznámìjším pornografickým filmem sovìtské produkce té doby byl velkofilm „Lenin bez ušanky“! Avšak podle Jirky striptýz ve Zruèi je a on tam buï jak buï pojede.
Co je zámek na vratech? Pivo s rumem bylo nápojem jiných silákù! Vzal Jiøík dosti velký kámen a namíøil na zámek. První rána se nechytila. Byla krátká – do døeva. Zato druhá vyšla perfektnì. Jen¾e nepovolil zámek. Ten náraz neudr¾ely ruce chtivého diváka. Kamene se ujala zemská pøita¾livost a místem, kam smìøovala osa pohybu kamene, byl palec na pravé noze dobyvatele.
To byl úplný konec všech choutek na noèní zájezd a šlo se spát. Brzy ráno na nás èekalo hejno divokých holubù v Boroví.
Jirka dokázal vnímání pøírody vìnovat daleko víc soustøedìnosti a èasu, ne¾ leckterý profesionální myslivec. Dokladem toho, byl jeho vztah k divokým holubùm. Ka¾dý z nás má svou oblíbenou zvíøenu. On si potrpìl na holuby. A» mi nìkdo uká¾e Pra¾áka, pro kterého divoký holub vyhrává! Vydr¾el nekoneènì dlouho sedìt v místech, kam pøisedali, a èekat na zapleskání køídel v korunách vysokých smrkù, na m¾iknutí šedomodré barvy letek záblesk bìloby na krku. Dokázal se udr¾et a nevystøelit. Kdy¾ zaøaduje holoubek na vysoké stromy, bývají i osmièky broky slabé. Je toti¾ obalen peøím natolik, ¾e to pohltí projektily tak, ¾e nemohou uškodit. I kdy¾ holuba nìco náhodou náhle popadne, co¾ je mo¾né málokdy pøi jeho opatrnosti, pustí tolik peøí, ¾e to útoèníka odradí.
Na takováto èekání byla nejlepší spoleènicí, i kdy¾ to nebylo v souladu s pøedpisy, malorá¾ka. Flintièka nedorostlá, ale tak pøesná, ¾e se s ní daly dìlat skoro zázraky. Jen¾e mìla jednu chybu. Do cesty kulièce se nesmìlo postavit ani stéblo trávy, nato¾ kousek obalené vìtvièky smrku. To potom nebeský sklenáø nevìdìl, kam døív skoèit! Kolik takových zbyteèných ran jsme vystøelili. Jiné bylo støílení z kulovnice osmièky. Tam zùstal tunel v korunì, ale rána sedìla!
V oné dobì naše troufalost narostla tak daleko, ¾e jsem zkusil, a ne bez úspìchu, i zajíce v plném bìhu, a to malorá¾kou. Pak se to stalo.
Dr¾eli jsme siestu na lavièce pod oknem zelené hájenky, kdy¾ Jirka vyskoèil, vøítil se do baráku, aby vzápìtí vybìhl s malorá¾kou v ruce a hybaj dozadu ke plotu. To u¾ jsem vidìl dùvod jeho poèínání také. Holub sedìl na samé špici vysokého smrku, krajáku. Bylo to tak daleko, ¾e jsem mìl dojem, jakoby ten na špici jehliènatého stojánku vùbec nebral v úvahu støelce, opírajícího svou zbraò o plot. To jsem si alespoò myslel.
Po ránì se holub zaèal propadat korunou, peøí se prášilo kolem dokola. Nafoukl se støelec a pøehlédl, jestli se všichni dostateènì obdivujeme jeho kumštu. Mìl skuteènì proè! Byla to opravdu obdivuhodná vzdálenost. Docela jsem mu tu trefu závidìl.
Pak došel na místo, kam úlovek dopadl a nijak moc rychle jej nesbíral. Stál a zdálo se, ¾e se buï nìèemu diví, nebo váhá. Pak koøist sebral a pomalu vykroèil na køí¾ovou cestu k nám. Jen¾e u¾ ne krokem generála, který vyhrál bitvu.
U¾ na dálku se mi najednou zdálo v peøí holuba nìjak hodnì úbìli. Jak by také ne? Holubici, kterou Jirka kdesi právì levnì koupil a tady jsme ji tì¾ko usazovali, u¾ nikdo ¾ivot navrátit nemohl!
Proto ta suverenita sedícího holuba pøed ranou. Být to divoký, urèitì by neèekal. Polévka byla dobrá, jen Jirka se jí ani nedotkl…
Pamìtníci, vzpomínejte!
