Na ka¾dou generaci èeká její Bílá hora, Mnichov nebo srpen 1968.
Pøeji všem mladým lidem dnešní i budoucí generace - a¾ budou stát na køi¾ovatce dìjin - aby se dokázali rozhodnout správnì.
Aby mìli odvahu a sílu zùstat vìrni principùm lidské morálky a cti, aby a¾ do konce ¾ivota byli tím, èím byli na jeho zaèátku - cítícími a myslícími lidskými bytostmi, ne zrùdami ve slu¾bách nenávisti a zla.
Tomáš Záøecký
Jméno meteorologa Vladimíra Vondráèka je mi mile známé z nìkolika zále¾itostí. Tak poslouchám jeho u¾iteènou výzvu reagovat na jeho vzpomínku (a pøivolat vlastní vzpomínky) na srpen 1968. To u¾ jsem ¾il skoro 20 let v Kanadì.
Zprávy o zázraèném dìní v rodné zemi se zaèaly objevovat u¾ v pøedešlém roce (sjezd spisovatelù) a na jaøe v roce 1968 moudré hlavy v naší torontské komunitì rozhodly, ¾e nìkdo by se mìl jet do Prahy podívat, co se tam vlastnì dìje. Ponìvad¾ ¾ivot je nejistý a ¾ivot v sovìtském ráji a jeho dr¾avách byl ještì nejistìjší, rozhodly se (ty hlavy) pro mne: byl jsem svobodný, tak kdy¾ mne vezme èert, nic se nestane. A já byl zvìdavý, co se tam opravdu dìje, tak jsem se rozhodl, ¾e pojedu.
Ale napøed jsem si musel opatøit vizum od ès. vyslanectví v Ottawì. A to nebylo jednoduché: jednak jsem svoji zemi opustil, ani¾ bych si odslou¾il vojenskou slu¾bu, aèkoliv jsem byl odvedený a jednak proto, ¾e jsem byl známý nelichotivými výroky o komunistické stranì a v posledních volbách, jich¾ jsem se zúèastnil, moje vesnice volila Benešovými fotografiemi. V dopise vyslanectví jsem prostì sdìlil, ¾e jsem odešel, ponìvad¾ jsem komunismus nesnášel a ¾e mùj vztah k tomuto uèení se nezmìnil. Trvalo nìkolik mìsícù, ne¾ jsem dostal odpovìd¡ a k mému pøekvapení mi vizum dali. Do Prahy jsem pøiletìl kolem 10.srpna. Navštívil jsem svoji rodinu a pár kamarádù a pak jsem zaèal objevovat svoji rodnou zemi.
Jak daleko mù¾ete jít? Nechal jsem si udìlat vìnce se stuhami Èeskoslovenského národního sdru¾ení v Kanadì a Kanadského Sokola: jeden jsem polo¾il na Masarykovì hrobì v Lánech, jeden na Benešovì hrobì v Sezimovì Ústí a tøetí ((vìnovaný Milanu Rastislavu Štefánikovi) na Bradle u Bratislavy. Pøi té poslední zastávce mne doprovázel otec známého slovenského politika (v té dobì velmi úspìšného exulanta v Kanadì), Rudolfa Fraštackého. V dobì mé návštìvy Bratislava byla plná sovìtských vojenských aut v Èierné nad Tisou jednali pøedstavitelé Sovìtského svazu s mluvèími komunistické strany Èeskoslovenska. V Èechách jsem navštívil paní Benešovou v Sezimovì Ústí - obdivovala zrající politické vùdce a byla pøesvìdèena, ¾e Sovìtský Svaz Èeskoslovensko neobsadí...
V Praze jsem mimo jiné navštívil redakci Èeského Slova a na Václavském námìstí mluvil s lidmi, kteøí mne ujišt´ovali, ¾e v ji¾ních Èechách se obnovují demokratické strany a zastavil se u autora 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Øekl mi, ¾e se právì vrátil z Èierné a ¾e to visí na vlásku...
Vidìl jsem mnoho nadšení. A také jsem si uvìdomoval, jak zvlášt´ vesnice se zmìnila. Všechnu pùdu vlastnil stát. Vesnice, která dala národu tolik velkých osobností, vèetnì ministerského pøedsedy Antonína Švehly, byla mrtva. Byl jsem si vìdom, ¾e tato zemì s vyjímkou umìní a literatury mi byla cizinkou. ®il jsem v zemi, která mi dala mo¾nost vytvoøit si svobodný a celkem úspìšný ¾ivot. Co bych dìlal, kdyby se roce 1968 Èeskoslovensko znovu stalo masarykovskou demokracií? Vrátil bych se.
Na ka¾dou generaci èeká její Bílá hora, Mnichov nebo srpen 1968.