Taková to byla velká láska... V èem spoèívá magická atmosféra ®i¾kova?
To kdybych vìdìl... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
„Kurvááá, lidièky, to nevíte, jakého já mám hajzla man¾ela!“ – ozval se ¾enský hysterický hlas z okna man¾elù Aleny a Ivoše Pšenièkových. Byla to zoufalá reakce na beznadìjné napomínání ještì nespících nájemníkù, kteøí u¾ chtìli mít, po celodenních strastech i radostech, koneènì klid. Jen u Vaòousù naproti v pátém poschodí tomu bylo jinak.
„Bo¾kááá! Nech u¾ toho vaøení a pojï se rychle koukat! Vypadá to slibnì. U¾ to zaèalo! Máme tu lepší program, ne¾ je v té naši bednì.“ Domovní dùvìrnice Vaòousová právì dokonèila svíèkovou, kterou si u¾ pøedem uvaøila na nedìli - má k ní pøijít její syn se snachou na sváteèní obìd. Ještì rychle vypnula plynový sporák, pak v obýváku televizi, vzala si pod sebe do okna polštáøek, aby ji netlaèil parapet do jejích gigaprsou, a polo¾ila se pohodlnì do druhého okna hned vedle svého man¾ela Edmunda. V ¾i¾kovské ulici zaèalo toti¾ první noèní nejsledovanìjší program - lepší od televizního.
„Bo¾ka! Nezapomnìla si v kuchyni zavøít okýnko? Slyšíš? Aby nám tam ten Pa¾outových hajzl zase nìco nese¾ral. Ten øízek mu nikdy nezapomenu! Oni snad tomu kocourovi nedávají nic ¾rát...“ – neopomnìl se Edmund své Bo¾enky ještì rychle zeptat.
Ten hajzl kocour se jmenoval Ezop, byl èerný jako uhel a stalo se, ¾e jednou pøeskoèil ve svìtlíku z okénka Pa¾outových záchodu do kuchyòky Vaòousových a odnesl si jeden telecí øízek, velký jako èepice. Od té doby ho maso¾ravý øezník Vaòous nenávidìl, a kdy¾ nemohl v kuchyni nìco najít k jídlu, tak podezíral chudáka Ezopa, ¾e to urèitì se¾ral on.
Nevra¾ivost tìch dvou byla oboustranná – oba se toti¾ nemìli v lásce. To zvíøe to vycítilo, ¾e ho soused nemá rád.
Jednou, kdy¾ nebyli Vaòousovi doma, tak se Ezop doma nudil a vydal zase na loveckou výpravu pøes svìtlík k nim do bytu - v lo¾nici se vykadil Edmundovi na èisté povleèení doprostøed jeho postele. Pomsta byla sladká. Je zajímavé, ¾e vìdìl, na které polovinì man¾elské postele lehává Edmund. Co pak následovalo, by se dalo nazvat domovní obèanskou válkou. Posti¾ený øezník Vaòous dlouho sliboval, ¾e to tomu kocourovi nedaruje a otráví ho jedem na krysy, co¾ nebylo tøeba, ponìvad¾ Ezop nìjakým záhadným zpùsobem sletìl z øímsy pátého poschodí a rozplácnul se na chodníku.
Na protìjším chodníku klimbal sebou ze strany na stranu parádnì podnapilý Ivoš Pšenièka. Nevybíravì a se sprostými výrazy èastoval v druhém patøe svou ¾enu Alenu, aby mu hodila klíèe od domu, ponìvad¾ ty své pøi cestì z hospody domù nìkde ztratil. Jeho ¾ena s tím pitím nebyla za svým mu¾em vùbec pozadu. Ne¾ se jí vrátil mu¾íèek z putyky pøed dùm, tak staèila ze ¾alu, ¾e ji Ivoš nevzal s sebou do hospody, obrátit do sebe celou flašku Býèí krve a k tomu ještì pùlku láhve Pra¾ského výbìru a bylo vymalováno. Alenka se rozhodla, ¾e svého miláèka potrestá a nepustí ho vùbec domù a nechá ho na ulici na snìhu do samého rána. Man¾elé Vaòousovi v pátém poschodí ani nedutali a s napìtím sledovali, jak to všechno dopadne. Zatím ve vedlejším bytì u Pa¾outù konèila trpìlivost. Hlava rodiny Antonín natahoval pøes obývák hadici napojenou na vodovod v kuchyni.
Mezi okny mìl, tak jako Vaòousovi, pøipravenou munici shnilých rajèat a ještì jinou mìkkou zka¾enou zeleninu. Zahájil palbu na opilce. Munice byla v krátkém èase vystøílena, bohu¾el bez jediného zásahu – zato omšelá šedivá fasáda protìjšího domu dostala zajímavou kropenatou malbu. Jediný, kdo mìl v odstøelování úspìch, byl zaslou¾ilý dùchodce plukovník Hubený ze tøetího patra. Snad to byla jeho specializace odstøelovaèe. Trefil narušitele noèního klidu rovnou do zad shnilou okurkou, a¾ to zadunìlo. Za tuhle pøesnou trefu sklidil v celé ulici nemalý aplaus. Tlak vody v hadici u Pa¾outových byl slabý a tak nemìl ten patøièný efekt. Tryskající voda nedosáhla protìjšího chodníku. Agresivita na obou stranách man¾elù Pšenièkových pøesto neustala, ba ještì více zesílila.
A¾ asi po hodinì vzájemných sprostých nadávek hodných dla¾dièù a za škodolibého køiku z oken okolních obyvatel se zaèal Ivoušek mírnit. Kdy¾ dvakrát po sobì mu ujely na náledí nohy a zapíchnul se hlavou do nahrabaného snìhu na okraji chodníku, stával se z nìho pomalu pokorný a prozkøehlý beránek pøipravený na porá¾ku. Jak se podruhé pracnì ze snìhu vyhrabal, tak u¾ zaèal, drkotaje zubama, s prosíkem.
„Ájo, A-a-aleneèko mo-mo-moje, ne-neblni a pu-pus» mne do-domù! Mnì u¾ je ti ta-ta-taková šílená zi-zi-zima, ¾e-¾e-¾e to nepøe¾iju, v¾dy» já jsem zazapomnìl v ho-hospodì mùj ka-ka-kabát. Strašnì mne bo-bo-bolí ru-ruka. A-asi ji mám zlámanou.“
„Odtáhni tam, kde si se takhle vo¾ral!“ - jeèela Alena a byla dál neoblomná, jak by ho neslyšela a byla hluchá. Za chvilku vyletìla z okna druhého patra na chodník peøina a za ní polštáø s køikem, aby jí povedený man¾ílek domù nechodil a do rána na chodníku se vychrápal.
„Aleno, neblbni a pus» toho tvýho starýho u¾ domù! My u¾ chceme spát. Ráno musím vstávat a jít do práce makat, zatím co ty budeš, náno pitomá, s tím svým drahouškem zase vyspávat!“ Byla to rozezlená Bohunka z protìjšího domu. Bohunka Ptáèková byla matkou pìti dìtí a s tou její prací to nebylo taky nijak ¾havé, mìla na starosti úklid pìti barákù, kam chodila jen zøídka kdy, kdy¾ u¾ si nájemníci stì¾ovali, ale pro gá¾i si chodila na OPBH* pravidelnì a nikdy nezapomnìla.
Její hlavní slušnou vejdìleènou èinností bylo celkem výnosné neslušné povolání sociální pracovnice pro sexuchtivé mu¾e, o které nebyla nikdy nouze. Bohunka byla rarita téhle ¾i¾kovské ulice – ka¾dá její ratolest byla toti¾ zapoèata jiným tatínkem a tahle zaslou¾ilá matka se o všechna dìcka starala v mezích svých mo¾ností, inteligence a schopností, jak jen mohla. S tou vrozenou inteligencí to bylo u¾ slabší. Rozhodnì ale její ptáèátka hladem netrpìla. Jednou za èas navaøila kotel bramborové nebo drš»kové polévky na celý týden, ¾e u¾ tøetí den dìcka nemohla na tu polévku ani pomyslet, hned jim bylo špatnì – nejradìji, kdyby to šlo, by ji navaøila do zásoby ve vanì. Mít tu samou polévku ka¾dý den k snídani, k obìdu a veèeøi, bylo u¾ pøespøíliš moc. Její nejmladší pìtiletý synánek Milánek se sna¾il nechu» k polévce øešit po svém. Obèas potají vypouštìl v kuchyni pøi obìdì papouška Korelu s úmyslem, aby mu pøistál v talíøi s bramboraèkou. Jednou se tak stalo a Milánek si to dobøe zapamatoval, ponìvad¾ maminka polévku vylila, ptáka opláchla a, jeliko¾ nemìla u¾ jinou, tak u¾ víc nedostal - musel se spokojit s krajícem chleba se sádlem a cibulí. Vypouštìní na „svobodu“ se ale stalo pro papouška jednou osudné. Potají vypuštìný pták pøistál Bohunce Ptáèkové ne v polévce Milánka nýbr¾ na rozpálené pánvi u¾ s roz¾haveným tukem.
„Mamííí, nìco se ti pálí v kuchyni a smrdí to strašnì! Slyšíš?“ Byl to Milánek, který sedìl v obýváku a hrál si s autíèky. Èekal, a¾ mu polívka vychladne a doufal, ¾e korela mu zase hladce pøistane v polívce. Maminka se upravovala v koupelnì na druhou smìnu slu¾by „sociální“ pracovnice a zapomnìla, ¾e v kuchyni má pánev s tukem na sporáku. Samozøejmì papoušek u¾ nebyl k pou¾ití, ani se nedal opláchnout. A tak skonèil svùj poslední let i s pánví v popelnici.
Snad tohle napomenutí Bohunky pomohlo – obì byly toti¾ dobrými kamarádkami. Okno od bytu se zavøelo a za chvilku u¾ Alenka, ještì stále spílající, odtáhla Ivouška domù a hned potom peøinu a polštáø. Pøeci jenom mìla ho a on zase ji ráda.
Také se zavøela okna u Vaòousù a Edmund znechucenì se odebral s Bo¾enkou na lo¾e, proto¾e to dnešní divadlo netrvalo dlouho a za hodinu trvání skonèilo. Byla jedna hodina po pùlnoci.
Na druhý den odpoledne mohli obyvatelé vidìt, jak Ivoš a Alenka zavìšení a zahledìní do sebe kráèejí do hospody - vrkajíce na sebe jak dva holoubci, jako by se v noci nic nestalo. Holubièka se pevnì dr¾ela svého holoubka z pravé strany. Z levé to nešlo, ponìvad¾ mìl ruku v sádøe zavìšenou na krku. Taková to byla velká láska, ¾e i ten kùò s Janem ®i¾kou na ®i¾kabergu dojetím zaslzel!
Podobná vystoupení byla nìkolikrát do mìsíce, ale ne všichni nájemníci se bavili - skoro poka¾dé byly nepøetr¾itì na Národní výbor odesílány naléhavé stí¾nosti, které se snad poka¾dé trestaly pokutami, ale ty nemìli Pšenièkovi z èeho zaplatit, a tak se pokraèovalo s rušením noèního klidu vesele dále. Nenapravitelnou situaci si pak obèané øešili po svém - odstøelovali oba man¾ele ze svých oken vším mo¾ným a na druhý den ulice vypadala jako po velkém ulièním mejdanu. Kde nemohl pomoct Národní výbor a Veøejná bezpeènost, tam jednoho dne pomohl sám Bùh.
Uprostøed jedné horké letní noci se najednou z nièeho nic zase ozvalo na celou ulici hysterické jeèení spojené s pláèem - "Mùj Ivoušek je mrtvej! Mùj Ivoušek je mrtvej!" se stále dokola srdceryvnì opakovalo. Ivouš se toti¾ zpil v hospodì tak, ¾e v ní zemøel a kamarádi spi»aøi, aby hostinský nepøišel do maléru s úøady, ho odnesli do bytu, kde ho mrtvého polo¾ili do man¾elské postele. Rychle se pak z bytu vytratili a za chvilku Alenka ke své hrùze zjistila, ¾e v posteli má mrtvého man¾ela.
Køik a pláè byly tak zoufalé, ¾e všichni nájemníci usoudili, ¾e to bude nejspíš pravda. Celá ulice si tu noc oddychla.
A takhle skonèil pøíbìh jednoho neš»astného i svým zpùsobem š»astného páru. A taková to byla velká láska - a¾ za hrob.
Poznámka autora: Rád bych touto cestou podìkoval mému dobrému a dlouholetému pøíteli kreslíøi Miroslavu Šestákovi za spolupráci na této sérii mých vzpomínek. Jeho skvìlé ilustrace se staly nedílnou souèástí mých textù, bez kterých si ani nedovedu mé èlánky pøedstavit.
