Zprávy po internetu a dopisy od pøítelkynì Jarmilky z domova dostávám èasto a jsem za nì velmi vdìèná. Její poslední dopis je pro mì ale neocenitelným dárkem: „Teï tomu bude u¾ deset let, co jsme byli v Austrálii, ani se tomu nechce vìøit a je jen málo dní, kdy mi nìco z toho ú¾asného nepøijde na mysl. Vaše následná návštìva v Roudnici byla krásným pokraèováním a potom všechny knihy paní Bo¾enky. Mám je stále na polièce a obèas nìkterou i pùjèuji dál. Vloni jsem si její „Andìlské schody“ vzala do nemocnice a tam je pùjèila jedné mladé paní doktorce na její noèní slu¾bu, samozøejmì to celé kvùli práci nemohla doèíst, tak jsem se po propuštìní pak pro kní¾ku do nemocnice ještì musela vrátit, kdy¾ ona mezitím ji pùjèovala dalším lékaøùm a sestøièkám, to by paní Bo¾enka mìla radost.“
Bo¾enka Šamánková by z toho jistì radost mìla, tak jako ji mìl její nejmladší syn Jarka, kdy¾ jsem mu slova z dopisu pøeèetla.
Urèitì nejvìtší radost jsem ale mìla já.
Knihy Bo¾eny Šamánkové jsou v knihovnì její rodné Lásenice, v muzeu a knihovnì Jindøichova Hradce, v parlamentní knihovnì v Praze, v Náprstkovì muzeu, v knihovnì Libri prohibiti a v dalších knihovnách v Èeské republice, ale také v Národní knihovnì v Canbeøe i státu NSW v Sydney.
Ano, ve všech tìchto knihovnách jsou, ale pøesto bohu¾el knihy Bo¾eny Šamánkové nejsou vìtšinì ètenáøù v Èeské republice známy.
V Austrálii je vydaly vlastním nákladem její dìti. ®ádný z nich nepatøil mezi ty bohaté emigranty, ani nejstarší Gusta, prostøední Eva a nejmladší Jarka. Do krajanských spolkù a jejich knihoven vìnovali knihy zdarma.
Po ka¾dém vydání další knihy se konalo ètení pro krajany a ti si s velkým zájmem knihy kupovali.
Bo¾ena Šamánková zemøela v dubnu 2002 jen nìkolik dní pøed jejími 96 narozeninami, ale ještì v prosinci roku 2001 napsala èlánek do èasopisu Spectrum.
Stará lásenická øeka
Kdy¾ jsem byla malé dìvèe, dávno pøed první svìtovou válkou, slyšela jsem “mo¾ná báchorku”, ¾e v Lásenici u Jindøichova Hradce, vysoko na stráni, v místech, kde se øeka lomila do úhlu, stávala kaplièka. Jednoho dne se stráò utrhla a i s kaplièkou se zøítila do øeky. Kaplièka se prý i s vì¾í zapíchla do mìkkého dna a nikdo u¾ ji nikdy nevidìl.
Stará øeka, vlastnì u¾ jenom její slepé rameno, pro mì byla záhadou. Byla v¾dycky plná vody, ale voda byla kalná, zelenavá a nikdy nebylo vidìt na dno. Nedovedla jsem si pøedstavit její hloubku, jestli¾e opravdu kdysi skryla kaplièku s vì¾í.
Pozdìji jsem se dovìdìla, ¾e øeka byla zregulovaná, ale v mém povìdomí zùstala stejná – záhadná a opuštìná.
Dnes si tak trochu pøipadám jako ona. Odøíznutá od bývalého toku ¾ivota a zestárlá – je mi 95 let. Nìkdy se mi chce se na nìco zeptat, ale nemám u¾ koho. Mezi tolika lidmi kolem – jsem sama.
Bo¾ena Šamánková
Stará øeka
Bo¾ena Šamánková
V duchu si èasto povídám se starou øekou
je¾ zùstala tam sama pod strání,
mù¾e se jen dívat jak louky kolem kvetou
a poslouchat zvony kdy¾ vyzvání.
Kolik generací šlapalo cestièku po bøehu ?
Hlubiny její mlèí – ztemnìlé,
ano, v¾dy nové pøišly a zmizely z postøehu,
svùj obraz zanechaly v hladinì zèeøelé.
Øeka v zadumání slyší jak šepot lesem bì¾í…
Ach, kolikrát svìt zpustl ne¾ znovu promìnil se v ráj
a ona v zelenavých hloubkách tajemství doby støe¾í,
tak staré jako jsou ty stránì – ten po¾ehnaný kraj…
