Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (67)
 
Je a¾ s podivem, ¾e ¾ádná z øeckých múz nemìla na starosti výtvarné umìní, co¾ mi vlastnì moc nevadí, ale ani hudbu jako takovou, co¾  je trestuhodné! Rùzné druhy zpìvu ano, ale hudbu ne! Nesoustavnost zøejmì byla souzena nejen lidem, ale i bohùm a múzám. Proto¾e ale muzika hrála v mém mimopracovním ¾ivotì velmi dùle¾itou roli, musím sem samozøejmì zaøadit i paradoxy a renoncy hudební. A tady jsem si opìt uvìdomil zajímavé souvislosti. Stejnì jako v politice tak i v hudbì a kultuøe vùbec, mne asi mnohem více ovlivnil mùj starší bratr, ne¾ rodièe! Díky jemu jsem toti¾ znal u¾ hned po válce, ve svých deseti letech  písnièky V+W+J a poslouchal orchestr Karla Vlacha, prostì vìci, ke kterým se normálnì dostávají mladí vìtšinou mnohem pozdìji.  

 
  

  


 
Jak jsem se uèil na nìkolik hudebních nástrojù, to jsem u¾ kdysi prozradil. Dokonce se zdá, ¾e jsem mìl v mládí docela slušný relativní hudební sluch. To znamená, ¾e jsem dosti pøesnì rozeznával všechny hudební intervaly – tedy rozpìtí mezi dvìma tóny. Poznal jsem však nìkolik „èlovìkù“, kteøí mìli hudební sluch absolutní, tedy rozpoznali pøesnou výšku tónù. Ti museli vlastnì mít v uchu èi v mozku nìjaké pøesné poèítadlo kmitù! A s jedním takovým „sluchaøem“, bratrancem mého spolu¾áka a pozdìjším dirigentem, který hrál na kde co, jsem jezdíval pøi našich studiích veèerním motorovým rychlíkem z Prahy domù do Vrchlabí. Ten vlak èasto troubil a tak jsem Honzu zkoušel. Ani se nemusel moc zaposlouchávat a prohlásil, ¾e základní tón vlakového klaksonu je malé „g“. Pøi ka¾dém houkání jsem si ten tón fixoval, a sotva jsem dorazil domù, aèkoliv u¾ byla noc, k údivu rodièù jsem se hnal ke klavíru – a ono to opravdu malé „g“ bylo!
 
Koncem gymplu jsme zalo¾ili malou kapelu s kuriózním slo¾ením – trubka, køídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já hrál na kytaru, nacvièili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár transponoval pro ty tøi dechové nástroje a aran¾oval. Rytmika hrála vìtšinou zpamìti. Vystoupení jsme mìli pouze jedno – na Lesní boudì v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nìjakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojnì v Pezinoku jsem pak jednou zaskoèil v kasárenském taneèním orchestru za klavíristu, kdy¾ mìl ruku v sádøe a pak ještì jednou po letech v Harrachovì, opìt na piáno, tentokrát za dalšího absolutního sluchaøe, který si na hodinku odskoèil na silvestrovský pøípitek jinam.
 
Ale i v Èeském hydrometeorologickém ústavu jsme mìli malou, spíše countryovou skupinu, kde jsem také trochu brnkal na piáno. Ovšem jen dokud k nám nenastoupil Karel Hlavatý, který dokonce v mládí hrával se skupinou, z ní¾ pak vznikl veleznámý Olympik. A na konec pøehlídky svých hudebních produkcí se musím bohu¾el pøiznat, ¾e se pova¾uji nanejvýš za hudebního  ètvrtamatéra, který si na Je¾kovì Bugatti-stepu vylámal zuby u¾ koncem gymplu. A jako vrchol drzosti jsem se pak ještì pokoušel jak¾-tak¾ zahrát Gerschwinovu Rapsody in blue alespoò jednou rukou. Samozøejmì pomalu, tu nádhernou sedmnáctiminutovou skladbu jsem hrál více ne¾ pùl hodiny a samozøejmì v naprosté intimitì za zavøenými dveømi i okny…
 
Je ale na èase, abych vzpomínky na své laškování s múzami nìjak kulantnì ukonèil. Nejèetnìjší a snad i nejopìtovanìjší byly polibky Kaliopé, múzy epického zpìvu a vìdy. Jak zajímavá kombinace, ¾e? Bohu¾el, nebo spíše bohudík, jsem dùsledky tìchto pomyslných a nikoliv smyslných polibkù u¾ vìtšinou vyplýtval ve svých paradoxech minulých, a tak do této pasá¾e mohu zaøadit z rùzných autocenzurních dùvodù u¾ jen svou rozlúèkovou báseò pøi odchodu do dùchodu v roce 1997.
 
Splín dùchodce        
 
Moji milí, moji zlatí, promiòte mi splín,
právì dneska padl na mne dùchodcovský stín.
I mnì bylo kdysi dvacet pìt a pamìtníci tvrdí, ¾e i ménì,
také mnì se rù¾ovým zdál svìt a podobal se osvìtlené scénì,
na které já hraji hlavní roli!
Však tohle pro mì bylo vlastnì málo, chtìl jsem být re¾isér i nápovìda,
a pøitom se mi samozøejmì zdálo, ¾e stihnout vše pøec nemù¾e být vìda.
Planul jsem prý tehdy pro cokoli!
Proè ne, v¾dy» takhle snívá v mládí ka¾dý, myslí, ¾e se¾ral všechnu moudrost svìta
a tento pocit uchovat chce nav¾dy, a spolu s ním i vìèné právo veta!
Tak se mi tehdy zdálo, ¾e èas stojí, psal se rok šedesát, a kdy¾’s mìl bùra,
co za to bylo piv, se øíci bojím, prostì u¾ pracuje autocenzura.
Anebo skleróza, ta mrška vlezlá, v¾dycky se dostaví, marnì se chráníš,
shodí tì z jevištì, zlomí tvá ¾ezla, pøed ní se bohu¾el neubráníš!
Moji milí, moji zlatí, za¾eòte ten stín, do dùchodu nikdo nechce pøinésti si splín.
O jedno vás ještì prosím, pijete dneska cudnì, ladnì,
èím rychleji budete pít, tím døív budeme tu na dnì!
 
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 10.10.2017  09:39
 Datum
Jméno
Téma
 10.10.  09:39 Von
 04.10.  10:32 Blanka K.
 30.09.  14:14 miluna