Zákeøná schránka
Moje nenechavé prsty mi obèas zpùsobí nemalé trable. No… tahle formulace není zrovna nejš»astnìjší. Mo¾ná pøesnìjší by bylo øíct, ¾e rád strkám prsty, kam nemám (aè ani tohle nezní o moc lépe). Prostì nevydr¾ím chvíli v klidu. A kdy¾ se nemù¾u zabavit jinak, alespoò bubnuji prsty o kde co, zkoumám jimi kdejakou škvíru a vùbec je nenechám chvíli zahálet. Samozøejmì velké lákadlo pro tuhle moji úchylku pøedstavuje poštovní schránka. Ta je k tomuhle úèelu pøímo stvoøená. Nahoøe volný pruh zhruba centimetrové šíøky, vespodu øada kruhových otvorù tak akorát na prst. Co se nestalo…
V mém svazku klíèù se ten od schránky nehoupe. Však mi taky tištìný dopis pøijde jednou za uherský rok. Proto schránku vìtšinou nevybírám, pouze kontroluji pohledem. Samo sebou je èasto natolik pøecpaná nejrùznìjší reklamní havìtí, ¾e se ty letáky ani nevejdou dovnitø, tudí¾ je snadno vytáhnu a vyhodím. Jen¾e ocitne-li se uvnitø dopis, u¾ se tak lehce osvobodit nedá. Nemo¾né to ovšem zdaleka není. Jistì si øíkáte, ¾e takovou výzvu si pøece nemù¾u nechat ujít! Z toho dùvodu jsem se jedno všední dopoledne cestou na nákup ocitl ve velkém pokušení. Ejhle, nìkdo nám píše! Kdopak to asi bude? ®e bych se zkusil podívat…?
Ano, staèilo poèkat do odpoledne. Pár hodin, ne¾ se vrátí nìkdo s klíèi. Ale to já ne. Trpìlivost prostì nepatøí mezi mé ctnosti. Lup a u¾ jsou prsty uvnitø! Klou¾u jimi po hranì obálky, ale malilinkatý kousíèek chybí, abych ji pevnì uchopil. Chci si tedy pomoct druhou rukou a dopis nadzvednout. Prsty zkušenì zajedou do otvorù, které jako by byly stvoøený pøímo pro ten úèel. Hned se mi podaøí dokument povystrèit výš a sevøít druhou rukou. Chystám se ho vytáhnout, kdy¾ vtom… hele, ty vole, vono to nejde! Pøekvapenì nakrèím oboèí. To pøece… co to… ale… Zkouším to znovu a skuteènì.
Prsty pravé ruky zùstaly zaklínìny hluboko v tmavé díøe!
Copak mi ukazovák, prostøedník a prsteník ztloustly jako Jeníèkovi a Maøence, kdy¾ je vykrmovala zlá je¾ibaba v perníkové chaloupce? Kdepak. Jenom jsem si toho dne prostì vzal Prsten Moci a zapom… ehm prsten. Obyèejný prsten. A právì on zapøíèinil to, ¾e zatímco dovnitø prsty vklouzly jako po másle, ven to jaksi nešlo. Ale co pravaèka, v¾dy» i druhá ruka vìzela uvnitø jako pøilepená! Kleèel jsem na špinavé chodbì, ruce nepou¾itelné, mobil v kapse, záchrana v nedohlednu. Trapná to situace hodná mého génia. Pøemítal jsem, zda doufat v pøíchod souseda a pomoci, nebo se takového momentu spíše dìsit. Pøece jen si potrpím na image a tohle nebyla zrovna póza… no prostì nic, u èeho tou¾íte mít diváky.
Èert ví, jak dlouho jsem tam trèel (nemohl jsem toti¾ ani otoèit levé zápìstí s hodinkami), kdy¾ v tom koneènì zarachotí klíè v zámku domovních dveøí a já spatøím známou tváø. Za chvíli se mi k uším donese otázka, která, kdybych u¾ nekleèel, by mì do kolen zaruèenì srazila: „Nepotøebujete pomoct?“ Ú¾asné. Mám obì ruce v poštovní schránce, prsty mi zaèínají fialovìt, nohy mì brní, jak se nemù¾u skoro hnout, mám hlad a ¾ízeò (šel jsem si zrovna pro snídani) a co myslíte, potøebuju pomoct? „Ne, jsem úplnì v pohodì, jen si tu tak døepím a rozjímám o duši.“ Soused pokýval znudìnì hlavou a bez zájmu nastoupil do výtahu. Nechtìlo se mi tomu ani vìøit.
Toho dne se ovšem dveøe netrhly. Za chvíli kráèí ven dívka, nedávno pøistìhovalá, typ, který jen zbo¾nì pozorujete, laènì hltáte oèima a pøemýšlíte, jak ji oslovit. Nenastal k tomu teï zøejmì vhodný okam¾ik. Jakmile spatøila mùj zoufale prosebný pohled, který jsem odkoukal od psa, udìlala pouze dlouhé „pche“, pohodila hlavou a ladnì odplula pryè. Paráda. Povedlo se mi aspoò osvobodit levou ruku. Prstýnek vytrvale vzdoroval snahám o vyproštìní.
Bydlet v paneláku mj. znamená zvyknout si na neustálé støídání sousedù. Zejména osazenstvo garsonek mi a¾ na výjimky zùstává obestøeno záhadou. A proto došlo k neš»astnì pøíhodì, kdy¾ si to domù šinula jakási dáma, kterou jsem vùbec neznal. Kouká na mì, já na ni. V tu chvíli jsem pøesnì vìdìl, co se jí honí hlavou. „Ne, to je moje schránka!“ ujiš»uju ji dùraznì, ale nezdá se, ¾e bych ji tím pøesvìdèil. Naopak pøidává do kroku a rychle mizí za rohem. „Tss… si klidnì zavolej policajty, babo,“ zasyèím za ní zlostnì. Baba to zøejmì slyšela, jeliko¾ já slyším za chvíli hukot policejních sirén. Co teï, honí se mi hlavou. Ukousat si prsty? Zvíøené lapené v pasti by to jistì udìlalo, jen¾e… nechybìly by mi potom?
S vypìtím všech sil se mi podaøilo osvobodit se. Musel jsem si pøitom o hranu schránky „sundat“ prsten, který s cinknutí dopadl na její dno. A ¾e to nebylo pøíjemné a bezbolestné. Ale… volný! Volný! Po tváøi se mi rozlil bla¾ený pocit úlevy. V ten samý okam¾ik jsem si uvìdomil, ¾e zvuk policejní sirény slábne kdesi v dáli. Holt jsem nebyl tak ¾havý pøípad.
Urèitì si nyní myslíte, ¾e mì tahle pøíhoda vytrestala a dávám si teï vìtší pozor. Ehm… Pøedstavte si, máme doma takové hezké ¾idle s møí¾kovanými opìrkami, tak akorát na tlouš»ku prstu …
