Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O d¾ezu a Armstrongovi
 
aneb

vzpomínky na Josefa Hlinomaze


Všechno je relativní. Je jisté, ¾e napøíklad vodomil tì¾ko najde nìco, co by nahradilo válení se v moøských vlnách, kdy¾ jsou akorát té velikosti, ¾e taktak v nich nejde o kejhák. Na to u¾ musí být èlovìk na vodu, jak se øíká, kanón. Bývaly ovšem doby, kdy èlovìk byl tak šílenì mladej, ¾e víc, ne¾ mu dá dneska polorozbouøený moøe, mu dal pøíbramský Nový rybník. Kdysi to bývala vodní plocha tak nekoneèná, jako moøe poznané z doslechu. Byl to oceán, na jeho¾ bøezích pro mì vznikl d¾ez. Bylo mi právì deset, kdy¾ sem pøišel d¾ez rovnou z Ameriky. Kunsthistoriky upozoròuji, ¾e nešlo o ¾ádnou vìdu, ale o šlágry, o d¾ez, jak jsme mu tenkrát rozumìli.

Na plovárnì mìl kdosi gramofon a z jeho útrob vycházel podivný kvikot. Na plovárenských prknech se tancuje v plavkách, krásné dámy kroutí velectìnì kulatými zádìmi, a tyto ušlechtile utváøené trupy si tisknou k tìlu bánští vysokoškoláci, z nich¾ nìkteøí studují v Pøíbrami u¾ dvacet let. Všichni klouzají na pøipoutaném voru sem a tam, vyhrávají dennì od kvìtna do záøí a já té muzice zaèínám pøicházet na chu».

Podivná souvislost. Kdyby nebylo amerického otroctví, nebylo by tohoto (jak jsem se pozdìji dozvìdìl) konvenèního d¾ezu. Nedovedu si bez této hudby svìt pøedstavit. Dozvuky afrických tamtamù. Èernoši probudili v lidstvu jakési zapomenuté pudy, rozechvìli jakési ukryté struny a rozparádili nervy. D¾ez je mimo jiné alkohol a kokain, d¾ez je jed. Marnì se jej sna¾ili pozdìji znièit. D¾ez je davová psychóza, nutí nás sebou cukat a vrtìt. Rytmus, bušení do bubnù. Konkurence, která musí vyhrát-Zotroèuje, ale je to krásné a sladké otroctví. V d¾ezu jsme si rovni. A je to ošklivé. Ošklivé jako krásná koèkovitá bestie. Mám rád takové ošklivé krásné vìci. A v Paøí¾i tanèí Josephina Bakerová odìná do nìkolika banánù ... Ké¾ bych ji vidìl na vlastní oèi!

Jak zázraèná vìc je ten malý èerný kuføík, který se otevøe, polo¾í se na nìj deska a celé okolí se promìní. Plovárna je výletní lodí, vor pøepychovým parketem. A Nový rybník je Mississippi a do New Orleansu u¾ není daleko. Staèí doma nasadit sluchátka a otoèit knoflíkem...
Tu Josephinu bych chtìl stejnì vidìt.
A Paøí¾.
A revuální filmy.
Je to nemravná doba po první svìtové válce.
Je to bájeèná muzika, jsou to bájeèné sleèny Taky v radiu hrají d¾ez, kvílí v nìm saxofony, také sopransaxofon. Ti to válejí! Je to erotická konzumní muzika, která èlovìku dodává pøíjemnì smutnou sentimentální náladu. Zpívá se anglicky, èlovìk neví o èem se zpívá, mù¾e se domýšlet, spolupracuje ... Jde o lásku, samozøejmì, ale smysl slov nám uniká a to je právì ono. Otec nadává, kdy¾ to fanaticky poslouchám. Nelíbí se mu to. Starším lidem se to nelíbí, chybí jim pro to orgán. Jsou mravní. Nevnímají.

Ovšem po tatínkovi jsem zdìdil schopnost slyšet muziku rozlo¾enì, co¾ podotýkám proto, abych ujasnil, jak jsem pøišel ke své d¾ezové teorii. V hudební škole byl jsem nejhorším ¾ákem, bayerovka a noty mì nezajímaly. Zato jsem ale prosedìl hodiny u piana a vy»ukával šlágry všemi prsty. Hledal jsem akordy a abych pou¾il nesprávný akord bylo vylouèeno. Styl byl tento: pravá ruka hrála melodie v oktávách a zbývající prsty synkopovaly všelijak v tém¾e akordu, v nìm¾ levá ruka basovala. Levá ruka zmáèkla bas rovnì¾ v oktávì a skonèila o oktávu výš a uhodila akord v rytmu. Leè po jistém zdokonalení pravá ruka jala se rovnì¾ skákati z oktávy do oktávy rùznì synkopujíc, zkrátka všechny prsty mìly co dìlat a melodie musela znít. Zdokonalená levice ale netloukla pozdìji do basù jen tak, nýbr¾ brala decimy arpeggiem a ještì jeden tón uprostøed, co vám mám povídat, byla to radost.

No a jak ty ruce skákaly z oktávy do oktávy, èasto se netrefily a uhodily vedle. Nevadilo to, proto¾e systémem ta-da skoèily na správné místo buï synkopièkou nebo skluzem, a kdy¾ byl omyl o více tónù, hupslo se klouzavì nebo »ukancem chromaticky dolù nebo nahoru systémem tadadada. Chápu, ¾e úplný laik tedy neví o co kráèí, d¾ezmenovi však je to jasné. Byl jsem diletant, jen¾e muzikální. To, ¾e jsem se trefoval vedle a v rytmu to dohánìl, bylo ale právì ono, to bylo to, co jsem mìl odposlouchané; po dùkladné praxi hodin a hodin prosezených u klavíru, hrálo mi to nìkdy najednou samo, lehce a bez námahy, a teï po ètyøiceti a nìco letech vznikla má teorie. Zde je: Ti èernoši si po zrušení otroctví opatøili nástroje a hráli. Moc toho neumìli, ale mìli nepøedstavitelný smysl pro rytmus a mísili po svém africký rytmus a americkou melodii. Trefovali se vedle a porušovali rytmus z neumìní - a to na všech nástrojích. Jen¾e to hned zase dohonili. Na foukacích nástrojích skluzem, na bubnech, udeøili-li døíve nebo pozdìji, chvilku poèkali a v pøíštím taktu napravili chybu. A všichni ovšem poslouchali bli¾ního svého, jako sebe samého. A hráli dennì nebo noènì nìkolik hodin, ten styl je ovládl a oni nakonec zvládli styl. A to co pùvodnì dìlali z diletantismu, dìlali pak schválnì, vlezlo jim to do krve a dokonalí profíci, co pøišli po nich, to v nesèíslných a opojných extazích pøivedli a¾ do absurdní dokonalosti - a to u¾ byli Armstrongové a Ellingtoni a plejády ostatních. A celý svìt je zaèal napodobovat, nebo» v muzice jsou si všichni lidé rovni bez ohledu na barvu pleti.

Armstrong! Byly toho plný sluchátka, kdy¾ eštì radio hrálo na krystal, èistì a bez poruch a kdy u gramofonu ka¾dých pìt minut se natahovalo péro klikou, aby nedošel a neudìlal z tenoristy basistu a z basisty medvìda. A u¾ tenkrát ozýval se z tìch pøístrojù ten fantastický chraplavý hlas, který vzbuzoval u¾ tenkrát pøedstavu starého èernocha, aèkoliv jeho majitel byl tenkrát mladíkem a jmenoval se Louis Armstrong zvaný Satchmo, bez nìho¾ je d¾ez nepøedstavitelný. s hlasem a¾ do té doby pro zpìv nepou¾itelným udìlal zázrak: jedineèný a nièím nenahraditelný hudební nástroj.

A zázrak osobnosti, která se nepøizpùsobuje svìtu a které se pøizpùsobuje svìt. A není nikterak pøehnané, øekneme-li, ¾e donutil miliony lidí na celém svìtì, aby nad tímto hlasem šíleli nadšením. Nad zpìvem èlovìka, který, ne¾ zaèal zpívat, pøišel o hlas. Takové paradoxy se obèas dìjí. Díla vznikají ne z toho, co tvùrce umí, ale z toho, co neumí. Z akademického hlediska pøece neumìl malovat nejen Henri Rousseau, ale ani ostatní jeho malíøští souèasníci - není tøeba je jmenovat, je jich pøíliš mnoho.

Nemálo Armstrongovi ovšem pomohl mikrofon. A tím víc je jeho hlas hlasem dvacátého století. Nebo», a» si kdo chce co chce øíká, opera má svùj kulminaèní bod za sebou. Trvá samozøejmì a bude trvat.

V devatenáctém století ale byla bez konkurence. A Satchmo je bez konkurence ve století dvacátém. Opera sice neztratila nic ze svého kouzla, ale jména jako Caruso, Šaljapin, nebo Destinová nemohou v tomto století vzniknout, nebo» jako hvìzdy jsou zastínìni jinými hvìzdami.

Ale vra»me se k mu¾i, který hnul hudebním svìtem, a který zemøel. K mu¾i, který ke svému neuvìøitelnì nelibozvuènému hlasu byl jen tak mimochodem po mnoho let prvním trumpetistou na svìtovém ¾ebøíèku d¾ezmenù, mu¾i, který hraje a zpívá evergreeny a uvádí pøes pùl století nesèíslný poèet lidí do extaze a do atmosféry, ve které nastává mrazení a naskakuje husí kù¾e a kde vzniká nové nadšení neznámého pùvodu.

A kde ale zároveò vznikají obrovské sympatie k tomu èernochovi, støídajícímu chraplavý hlas s brilantní trumpetou na vrcholu virtuosity. Ale to je málo.

On toti¾ støídal taky pláè se smíchem, dojímal a vzápìtí zesmìšòoval sebe i všechno kolem. A støídal i obrovský smysl pro humor se smyslem pro lidskou tragedii. Zpìv, trumpeta, chechtot a pláè, to byly jeho rekvizity. A miloval své posluchaèe a oni jeho.

Rozumìli si a v ka¾dém vystoupení vydával ze sebe všechno, aby to zítra opakoval a poka¾dé odcházel zpocený jako ze sauny a š»astný. A pro posluchaèe to bylo toté¾ co po mnoho let Chaplin pro diváky. Nebo» daleko døíve ne¾ vìdci a intelektuálové zaèali psát o Chaplinovì umìní a ne¾ zaèali s jeho kvalifikací a klasifikací, prostý i rafinovaný divák celého svìta øval smíchy.

Ale smrt Louise Armstronga znamená i smrt jedné epochy. Epochy, se kterou se v poslední dobì louèí i jiní, Harold Lloyd, Fernandel ... Bohu¾el. Tak to na svìtì chodí. A nejen lidi, ale i vzájemnì se prolínající epochy mizí, aby se z nich staly jen více èi ménì zaznamenané dìjiny pro ty, co pøijdou po nás.
Slavomír Pejèoch- Ravik
 
* * *
Kolá¾e © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 13.09.2017  18:01
 Datum
Jméno
Téma
 13.09.  18:01 ferbl
 13.09.  16:16 zdenekJ
 13.09.  09:15 Von
 13.09.  07:33 miluna
 13.09.  06:14 Bobo :-)))