SeniorTip

Babibajky (39)

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

* * *

Taky si říkáte, že by to teď chtělo něco poetičtějšího na uklidnění nervů? No prosím, tady to máme! Překvapení podniku, náš majstrštyk, pěkně do křupava vypečená mladá husička z nejlepšího chovu. Ta vůně! Ta lahoda pro oči a pro čich! Sliny se vám sbíhají? Ještě chvilinku strpení, kolega nese křehounký knedlíček, vídeňský, prosím! A to zelíčko jedna báseň! Copak jste čekali jiného? Vy nemáte rádi poezii?! Tak to je nám líto, obtěžujte se, prosím, támhle přes ulici k vegetariánům, když vám poezie nevoní!

No viděli jste to? To jsou dneska lidi!

* * *

Jednou omarodil jeden semafor, co visel přesně nad středem rušné silnice. Nejspíš do něho napršelo nějakou dírkou, kterou mu prožrala rez, nebo do něho vítr nafoukal plno prachu. Kdo ví, co se stalo? Prostě v něm zaskřípalo, zajiskřilo, barevná světla se rozblikala jako zblázněná a zkrat a konec! Ani blik!

...No, tohle mi tak scházelo! Zrovna teď, když je dopravní špička a auta se už vidí doma v garáži! ...To bude na silnici rutyka, vždyť za tím volantem už nikdo ani pořádně nepřemýšlí, každý se spoléhá jen na mě!…

A taky že jo. Támhleten řidič se místo sledování provozu věnuje kolínkům slečny na vedlejším sedadle, támhle zase závodí stará škodovka s novým oplíkem, nána jedna, vždyť sotva dejchá, a proč ta audina nadrcává do …áááá, už je to tady! Už to řinčí a kvílí a troubí! Už se srazili!!! Zavolejte honem někdo policajty a pro mě sanitku, nemůžu se na to dívat, omdlím...

* * *

To nejsou jen tak ledajaké hodiny, jak byste si třeba mysleli. Kdysi sice spokojeně tikaly v babiččině parádním pokoji a každou hodinu melodicky odbíjely, ale po letech je jako dědictví dostal vnuk. Tak přišly do nového domku postaveného na základech prastarého mlýna. Buďte přece trochu trpěliví, hned vám povím, proč nejsou ledajaké.

Nikdo neví, co se v průběhu minulých dvou set let ve mlýně přihodilo, ono se ani neví, co tady bylo před tím mlýnem, ale i teď v novém domečku žije duch, Žitík mu říkají. Nikomu neubližuje, jen o sobě čas od času dává vědět. Zpočátku používal tyhle hodiny. Jak? I když je už nikdo nenatáhl, jakmile jednou dotikaly, vítaly přicházející mladé manžele v jakýkoli čas veselým nepřetržitým a dlouhým odbíjením. Ne, nebyla to náhoda, náhoda se přece pravidelně neopakuje! Nezbylo nic jiného, než jim v jejich cinkání zabránit. Teď stojí na stejném příborníku jako u babičky, paličky šetrně obalené měkkým flanelem a nikdo je nenatáhl už víc než dvanáct let. Aha, vy chcete vědět, co teď Žitík, když nemůže odbíjet? Nikam se neztratil, jen si našel jinou možnost, jak projevit, že tady pořád ještě je. Máme několik různých fotografií s podivnou mléčně bílou šmouhou. Odkud se tam vzala?

* * *

No, tak takhle nějak to vypadá, když je člověk přesvědčený, že mu patří celý svět. Na jeho místě bych se ale nepovalovala na severním pólu a jemu přilehlých oblastech. On takový ischias a revma ve všech kloubech není ani v mladém věku nic příjemného, o zánětu ledvin a jeho následcích ani nemluvě. Taky by se už nemusel zvednout, to od ztuhlosti svalstva, a hned by ho přešly všechny frajeřinky s rukama za hlavou a stéblem trávy v zubech.

Já bych mu poradila, aby se raděj překulil na rovník, tam se mu horkem ta euforie vypaří z hlavy a aspoň se bude moct vrátit domů po svých.

* * *

Tak tahle aktovka se těšila do školy, když ještě stávala na regálu v obchodě. Těšení je pozitivní a taky s ohledem na její mládí a nezkušenost jí je nebudeme kazit. Ale pojďme dál – jedinou její starostí bylo, kdože si ji koupí a jestli s ní bude dobře zacházet. Byla připravená sloužit až do roztrhání těla, i když ji vyrobili ze skoro nezničitelného materiálu.

Já nevím, jaké vy máte zkušenosti s těšením, ale naší aktovce se skutečně vyplnilo vrchovatě. Užila si prvňáčkovské nervozity, pořádně vydrhnutá nastoupila jako suverénka se svým páťákem do dalších bojů o vědomosti, přežila i rošťárny sedmáků a darebačiny poslední třídy na základce. Klidně by mohla odejít do aktovkového důchodu, jenže! jenže jí se to ve škole moc líbilo, a tak přemluvila svého nerozlučného kamaráda, aby to ještě zkusil na gymnáziu. Budete mi věřit, když vám prozradím, že ji nosil ležérně přehozenou přes rameno ještě i na „výšce“ ?!

Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
06.05. 20:14	Mara
06.05. 18:29	Alena
06.05. 10:07	Květa
06.05. 09:34	Marta U.	To jsou dneska lidi
06.05. 08:41	Vesuvjana	díky
06.05. 08:15	Von
06.05. 05:59	Bobo	:-)))

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás