Pøekvapení
Mám stále potøebu s nìkým komunikovat.
Tøeba v nákupních støediscích vyu¾iji ka¾dou pøíle¾itost. Nìkdy se jen usmìjete, o co¾ se sna¾ím stále, a pak mì potìší, kdy¾ se úsmìv opìtuje a nìkdy dokonce krátké popovídání.
Tatínkové a maminky, zvláštì ti, kteøí nesou právì nedávno narozené dì»átko, nemohu minout. Pochválení, jak je pìkné, nemohu zakonèit jinak, ne¾ po¾ehnej je Pán Bùh. Ještì se nestalo, ¾e by rodièe nepodìkovali.
Man¾el ale tyto mé konverzace nemá rád, proto¾e øíká, ¾e si jednou pøece jenom vykoleduji nepìknou odpovìï. Radìji se tedy dr¾í trochu stranou.
Nedávno jsme se vydali na nìjaký nákup, tak kolem tøetí hodiny odpoledne. Man¾el zaparkoval auto, pøipravil mi mé chodítko a pøes jeden menší park jsme se vydali na cestu.
Pod jedním stromem, kde bylo seskupeno nìkolik lavièek, sedìli mladí školáci, tak hádám kolem patnácti let.
Kdy¾ jsme je míjeli, jedna dívenka s plavými vlasy mi zamávala a pozdravila. Zarazila jsem se a mìla jsem pocit, ¾e tu tváøièku znám, a tak jsem také pozdravila a zeptala se, odkud se známe.
Dívka øekla, ne, neznáme se, ale napadlo mì vás pozdravit. V krátkém hovoru jsem se dozvìdìla, ¾e jsou všechny ¾ákynì z blízkého gymnázia.
Najednou se ale od nich k nám pøiblí¾ily dvì dívky, zatím co ty ostatní se ji¾ bavily nìèím jiným.
Kdy¾ k nám došly tak se ta jedna neèekanì zeptala:
„Prosím vás, smìla bych vás obejmout a políbit?“
Nemohla jsem a nechtìla to odmítnout a jsem ráda, ¾e jsem neøekla ne. Cítila jsem, ¾e to bylo upøímné.
A ta dvì dìvèata, si zaèala se mnou povídat. Samozøejmì o jejich škole, kterou chtìjí ukonèit maturitou.
Nedalo mi to a ukázala jsem jim prstýnek, bez kterého nevyjdu z domu a povìdìla jim, ¾e jsem ho dostala od mých rodièù, kdy¾ jsem udìlala maturitu v roce 1956.
Dodnes nevím, jak to rodièe dokázali, v dobì bolševismu, kdy¾ otec pøišel o všechno, ale naštìstí našli tehdy dobrého pøítele, který jim pomohl. Pro mne je ten prstýnek poklad.
Dìvèata mì pozornì poslouchala a najednou ta jedna z nich mì opìt objala a políbila na tváø.
To se ji¾ celá ta skupina studentù chystala k odchodu. A dìvèata se k nim pøipojila.
Já stále nemohu uvìøit, tomu krásnému setkání, ale jsem moc š»astná, ¾e takoví mladí lidé stále ještì vyrùstají.
