Zákazová znaèení
„Pozor, zákaz, stùj! Nic u¾ nekastruj!“
Majk byl rád, ¾e dìti rostou. Adélka oslavila pìt a Karlík šest. Jen¾e s rùstem tìla rostl i rozum a Majkovi se nelíbilo, ¾e chytraèí a dìlají z rodièù hlupáky.
„Zuzanko, u¾ aby se odstìhovaly. Vydìlám jim na byty a šup s nima ven.“
„Majku, nebuï zlý otec.“
„Dobøe, nebudu. Nechám je nejdøív dostudovat,“ øekl a usnul na boku.
Majkovi vadilo hlavnì to, ¾e je Karlík po nìm a po mnì dohromady. Tato kombinace byla èasto k zešílení.
„Tati, proè si hraješ? Velký si nehrajou. Pus» mì k poèítaèi,“ do¾adoval se synek.
„Tatínek si hraje za peníze, viï Majku?“
„A kolik vyhrál?“ ptal se pohotovì a pochybovaènì znaleckým výrazem.
Usmála jsem se a namotávala do klubka vlnu z rukou Adélky, co sedìla a sledovala odvíjející se vlnìní rù¾ové barvy.
„No, ani se neptej.“
„Prdlajs, co?“
„No tak, Karlíku, kde na to chodíš?“
„Prdlajs není sprostý, mami, jenom….“
„Pšššt“, zarazila jsem ho, aby nezaèal vyjmenovávat sprostá slova od akvarijního vada a¾ po ¾ebravý loket.
„Tati, pøestaò si hrát! To je pro dìti. Vidíš, ¾e ti to nejde.“
Majk znejistìl. Poslední dobou mu hry moc nešly. Karlík ho nìkolikrát porazil v neuvìøitelném èasovém limitu a Majk to nechápal. Mohlo být dítì vyvinutìjší ne¾ mu¾ v nejlepším produktivním vìku?
„Proè si nejdeš na maminky poèítaè?“ ptal se Majk.
„Mùj má zakázanej.“
„Á tááák, maminky máš zatrhnutej. Cos jí udìlal, ty neøáde?“
Karlík svìsil hlavu a po oèku mne sledoval. Mìl špatné svìdomí. Odpovìdìla jsem za nìho.
„Vymazal mi èlánek o zázraèných úèincích cibule.“
„Proè píšeš o cibuli? Myslel jsem, ¾e máš rozepsanej milostnej román „O Petrarce a holubím voleti.“
„Ten u¾ jsem dokonèila,“ odpovìdìla jsem s pøekvapivým klidem.
„Jóó? Zuzanko, ani ses nepochlubila. A dala jsi tam ty erotický scény, jak jsem ti radil?“
„Dala.“
„A dáš?“
„Nedám ti to pøeèíst.“
„Proè? Nebuï lakomá, budu hodný kritik.“
„Jak ohodnotíš zavirovaný stránky? Ètyøista normostran! Hned potom, co vymazal cibuli mi do rukopisu natáhl nový vir kmene Lechtaèù a tìm znakùm nikdo nerozumí. Poslala jsem to odborníkùm, aby to promìnili na pùvodní stav, ale ani mi spros»áci neodpovìdìli.“
„Viry se musí nejdøíve léèit, Zuzanko. Asi èeká u doktora ne¾ na nìho pøijde øada.“
Podíval se pøísnì na Karlíka.
„To se dìlá mamince?“
„Nedìlá, ale zkoušením nejdál dojdeš.“
„Já ti dám zkoušením! Nejdøív se uè a potom zkoušej. Znáš pár písmenek a u¾ chytraèíš.“
„Všechny, tati.“
„Já vím, jsi po mnì, chytrej, ale….“
Majk se na nìho pøísnì podíval, po¾ádal synka, aby mu z police vytáhl modrou vysokou knihu. Majk si ji vzal, zalistoval a ukazoval výsledky hledání. Byly to pravidla silnièního provozu.
„Vidíš?“
„Jo, znaèky.“
„To jsou zákazové znaèky, které u nás platí pro poèítaèový provoz. Nesmíš myší øídit nalevo, napravo, dolù ani nikam jinam, slyšíš?“
„Slyším, ale nerozumím.“
„Èemu nerozumíš, proboha?“
„Co má tvùj poèítaè spoleènýho s mamèiným? Rodièe si hrajou s dìtma, ne s pøístrojem.“
Majk se na mì podíval.
„Nevíš po kom ten kluk je? Nehraju si s ním snad? Nedávno jsme hráli pinèes, pamatuješ?“
„Majku, to u¾ jsou tøi nedìle,“ upøesnila jsem.
„Tøi nedìle, Zuzanko? Já se zblázním.“
Majk opravdu zešílel. Zastavila jsem motání a sledovala ho. Karlík poodešel pár krokù k nám a nemohl z nìho také spustit oèi. Hromovým úderem vypnul PC, pøikryl fólií, pøesunul se s ¾idlí na koleèkách ke skøíòce pod televizí, vytáhl z ní tepláky, pak ze šuplíku pono¾ky, pøevlékl se, vyskoèil, chytil dìti za ruce a¾ se vlna zašmodrchala.
„Odpus»te mi, odpus»te! Slíbil jsem pøed vaším narozením a pøísahal na vaše zdraví, ¾e minimálnì tøikrát týdnì, s vámi budu hrát opravdické hry. Honem pojïte ne¾ mi onemocníte. Prášky jsou drahý.“
„Mamííí, co se mu stalo,“ ptala se vyplašená Adélka, kdy¾ ji táhl odtud.
„Tatínek se uzdravuje, to je v poøádku,“ povìdìla jsem jí a ta s klidem šla.
Jen co zmizeli, odhodila jsem vlnu, pøevlíkla se stejnì rychle jako Majk a bì¾ela za nimi. Já si dala taky slib – být s nimi dennì dvì hodiny na vzduchu a také jsem prodlévala.
