První Vánoce
Mám velice hezké vzpomínky na první Vánoce v Austrálii. Po pøíletu jsme napsali dopis Miladce a Mojmírovi, lidem ¾ijícím od roku 1968 v Austrálii. Adresu na nì jsme ji¾ získali v Olomouci od Mojmírovy maminky. Jeho sestra s rodinou ¾ije v ji¾ní Austrálii a to ve mìstì Adelead.
Mojmírova ¾ena Miladka nám odepsala, ¾e si pro nás Mojmír pøijede a odveze k nim. Bylo to od nich moc hezké a moc se nám u nich líbilo. Bydleli na krásném místì na kopci s výhledem na moøe. Nedaleko za domem mìli kopce a lesy. Vše jako v pohádce. Bílý atriový dùm, ve kterém ¾ili, byl moderní. U domu se pásl krásný hnìdý kùò, o kterého se starala jejich dcerka Patricie a syn Honzík. To bylo nìco pro naše ratolesti. Koníèek snad tolik dìtské pøíznì døíve neza¾il. Miladka s Mojmírem se úplnì oddali celé naší rodinì. Sna¾ili se zpøíjemnit nám vánoèní svátky, jak nejlépe se dalo.
Proto¾e je zde na Vánoce teplo, vzali nás na plá¾e a v moøi vybudované koupalištì. To vše pro bezpeèné koupání hlavnì malých dìtí. Také nás seznámili se starousedlíkem Standou a jeho velice hezkou ruskou ¾enou Guttiu. Bylo jí kolem ètyøicítky a Standovi asi padesát. Dívali jsme se na nì jako na rodièe.
Guttia se také starala jako maminka, aby bylo vše udìláno a dìti nièím netrpìly. Na jeden vánoèní den nás i s Mojmírovou rodinou pozvali na australské BBQ. Bylo to poprvé, kdy jsme z otevøeného roštu, zabudovaného na jejich zahradì, ochutnali tradièní australské pochoutky. Pekly se australské párky, hovìzí bifteky, ke kterým paní Guttia pøipravila rùzné druhy salátù. Chutnalo nám to ú¾asnì také proto, ¾e jsme sedìli venku na èerstvém vzduchu u velkého døevìného stolu. S paní Gutti jsme mluvili rusky.
Stále jsme se lépe domluvili touto øeèí, v mládí tolik vtloukanou do našich dìtských mozeèkù, ne¾ naší dosavadní angliètinou. Nìkdy jsme narazili na slovo, u kterého paní Guttia nedovedla vysvìtlit, co znamená, a ptala se proto svého man¾ela:
„Jak se to øekne èesky?“
Pan Standa byl líný nìco pøekládat a v¾dy svojí ¾enì odpovìdìl:
„To sámo, Guttienka, to sámo!“ a bylo to.
Vánoce ubìhly rychle a zpìt do Sydney nás odvá¾el pan Standa s paní Guttiou. Prý má Guttienka v Sydney pøíbuzné a ¾e je jedou navštívit. Aspoò Mojmír nemusel jet dvakrát. Rozlouèili jsme se s jeho milou rodinou a naskládali se Standovi do auta. A ¾e dìti byly malé, vmìstnalo se všech nás pìt na zadní sedadlo. Vladimír mìl na klínì Davida, já Dianu a náš Daniel sedìl pìknì mezi námi. Paní Guttia se na tu cestu pìknì „vyšvihla“ (radìj bych dala: vystrojila/nastrojila) a usedla vedle øidièe Standy. Pøi „jízdì smrti“ jsme se v duchu s Vladimírem modlili za dìti i za nás. Dìti byly vystrašené, na pøeskáèku zvracely Standovi a Guttience na záda a my je nestaèili uklidòovat. Tì¾ko jsme Standovi vysvìtlovali, ¾e se to dìtem stalo v autì poprvé a ¾e by nebylo špatné (neškodilo), kdyby jízdu zpomalil.
Myslíme, ¾e to byl rozený závodník a ¾e se minul povoláním. Na ka¾dé køi¾ovatce pøi semaforech mìl co dìlat, aby vèas zabrzdil, jinak nevíme, jak by to bývalo dopadlo. Pøitom staèil hladit Guttienku po noze a rozplývat se nad krásou a ladností jejího lýtka. Guttia byla na tuto pozornost zvyklá, tak¾e se nebránila a no¾ku krásnì natahovala.
Jak rádi jsme vystoupili u hostelu! To, co jsme pro¾ili, by zmohlo ka¾dého. S chutí jsme se vykoupali a šli spát.
Hlavnì jsme mìli radost, ¾e jsme stále na¾ivu a ¾e nám bude umo¾nìno více poznávat tuto australskou zem.
